Od obrany k útěku: co se změnilo

Tým vedený Halem Whiteheadem z Dalhousie University a Lukem Rendellem z University of St Andrews analyzoval digitalizované deníky amerických velrybářských plaveb, celkem 77 749 operačních dní, z toho 2 405 dní, kdy posádky zaznamenaly přítomnost vorvaňů. Z těchto záznamů vyplynul jasný vzorec: po prvních střetech v daném regionu se míra úspěšných zásahů harpunou na den s pozorováním vorvaňů prudce propadla.

Vorvani přestali dělat to, co je zabíjelo. Místo shlukování na hladině začali:

• utíkat, a to přednostně proti větru, čímž plachetnice ztrácely manévrovací výhodu,
• hlouběji a déle se potápět,
• omezovat pomalý pobyt ve skupinách na povrchu,
• v některých případech přímo útočit na velrybářské čluny.

Dobové záznamy velrybářů tyto změny potvrzují. Posádky si všímaly, že vorvani „komunikují nebezpečí“ a mění taktiku. Co tehdy nemohly vědět, bylo, proč se to děje tak rychle a na tak velké ploše.

Sociální síť jako distribuční kanál

Klíčový závěr studie nespočívá v tom, že se jednotliví vorvani učili z vlastní zkušenosti. To by vysvětlovalo postupnou, pomalou změnu: zvíře přežije střet, příště se zachová jinak. Jenže pokles úspěšnosti lovu byl příliš rychlý a příliš plošný na to, aby ho vysvětlilo individuální učení.

Autoři testovali několik alternativních hypotéz. Mohli být první velrybáři prostě lepší a pozdější horší? Mohli nejdřív ulovit nejzranitelnější jedince, takže zůstali jen ti opatrnější? Data ani jednu z těchto variant nepodpořila tak dobře jako model, v němž se obranné chování šíří mezi sociálními jednotkami vorvaňů.

Sociální jednotka vorvaňů, typicky skupina příbuzných samic s mláďaty, se v Pacifiku dočasně sdružuje s dalšími jednotkami do větších skupin, které drží pohromadě zhruba 7 až 14 dní. Pokud alespoň jedna jednotka ve skupině měla zkušenost s velrybáři, celá skupina se podle modelu zachovala „zkušeně“. Vorvani se přitom dokážou akusticky koordinovat na vzdálenost několika kilometrů. Výsledek: obranné know-how se šířilo populací jako vlna, ne jako náhodné záblesky individuální chytrosti.

Kultura vorvaňů: víc než jen obrana

Schopnost vorvaňů předávat si naučené chování není izolovaný jev. Hal Whitehead v novější práci z roku 2024 přirovnává vorvaní klany k lidským etnojazykovým skupinám. Každý klan, a mohou čítat tisíce zvířat rozmístěných přes tisíce kilometrů, se vyznačuje vlastním repertoárem takzvaných kod, stereotypních sekvencí kliků, které fungují jako symbolické markery identity. Vorvani se socializují převážně s členy vlastního klanu.

Co to znamená pro dnešní ochranu

Zjištění, že vorvaní populace funguje jako kulturně strukturovaná síť, mění pohled na ochranu druhu. Nestačí chránit „vorvaně obecně“, je třeba počítat s tím, že jednotlivé klany mohou být různě zranitelné a různě schopné se adaptovat. Úmluva o ochraně stěhovavých druhů (CMS) už s vorvaními klany ve východním tropickém Pacifiku pracuje jako s potenciálně samostatnými ochranářskými jednotkami.

Současná literatura k ochraně vorvaňů identifikuje celou škálu hrozeb: střety s loděmi, konflikty s průmyslovým rybolovem, hlukové a chemické znečištění, hlubokomořskou těžbu i klimaticky řízený kolaps kořisti. Ne všechny jsou „řešitelné“ behaviorální adaptací. Proti plachetnici s harpunou šlo utéct proti větru. Proti difuznímu znečištění oceánu nebo kolapsu populací hlavonožců žádná sociální síť obrannou taktiku nevymyslí. Mezinárodní velrybářská komise proto u střetů s loděmi zdůrazňuje, že nejúčinnější opatření je oddělit lodní trasy od oblastí výskytu velryb a zpomalovat plavbu, nespoléhat na to, že se zvířata naučí uhýbat sama.

Článek Vorvani se naučili unikat velrybářským lodím a obranné chování si předávali mezi skupinami se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.