Muž, který odešel mezi kanály

Julián Santana Barrera se narodil 22. října 1921 ve čtvrti La Asunción v Xochimilcu. Živil se pěstováním a prodejem zeleniny, ale postupně se stahoval z běžného života. V roce 1975 se natrvalo přestěhoval na svou chinampu, jednu z tisíců umělých ostrůvků, které tu od aztéckých dob slouží jako plovoucí pole.

Co přesně ho přimělo k odchodu, se dnes rekonstruuje těžko. Ze starších rozhovorů, včetně interview s novinářkou Cristinou Pacheco a dokumentu Jeannette Russ z roku 1998, vystupuje portrét člověka religiózního, výstředního a hluboce izolovaného. Nebyl to umělec s vizí, spíše muž, který hledal ochranu před něčím, co cítil jen on sám.

A právě tady začíná legenda.

Utopená dívka, která možná nikdy neexistovala

Podle nejrozšířenější verze příběhu Santana jednoho dne našel v kanálu u své chinampy tělo utopené dívky. Krátce nato prý spatřil na hladině plovoucí panenku. Pověsil ji na strom jako poctu mrtvé, jako gesto smíření. Jenže klid nepřišel. Santana začal věřit, že ho dívčin duch pronásleduje, a jedinou obranou jsou další panenky.

Tahal je z kanálů, sbíral z odpadků, vyměňoval za vlastní úrodu. Nikdy je nečistil ani neopravoval. Věšel je tak, jak je našel, špinavé, poškozené, znetvořené. Časem jich na chinampě přibyly stovky; deník El Universal uvádí, že jich podle některých odhadů bylo až šest tisíc.

Důležitá poznámka: nezávislý dobový záznam o utonutí dívky se nepodařilo dohledat. Většina Santanových příbuzných podle dostupných svědectví věří, že si příběh o utopené dívce představoval. To ovšem nic nemění na síle legendy, natož na dnešní podobě ostrova.

Smrt, která legendu uzavřela kruhem

Dne 17. dubna 2001 byl Julián Santana Barrera nalezen mrtvý. Ve vodě. U své chinampy. Podle úmrtního listu zemřel na srdeční selhání, pravděpodobně dostal infarkt a spadl do kanálu. Některá pozdější podání ovšem okamžitě propojila místo jeho smrti s místem, kde měla utonout ona dívka.

Fakta a legenda se tu prolínají tak těsně, že je dnes prakticky nemožné je oddělit. A právě to z Ostrova panenek dělá tak zvláštní místo. Nejde o atrakci postavenou pro turisty. Jde o soukromý, téměř rituální prostor jednoho člověka, který se až po jeho smrti proměnil v cíl výletních lodí.

Po Santanově smrti převzal péči o chinampu jeho synovec Rogelio. Návštěvníci začali přivážet vlastní panenky. V bývalém obydlí vznikl improvizovaný „muzejní“ prostor. A v okolí vyrostly minimálně dvě repliky, falešné ostrovy, které zmatení turisté snadno zaměňují s originálem.

Jak se tam dostat a jak poznat originál

Originální Ostrov panenek leží v laguně Teshuilo, uvnitř chráněného území Ejidos de Xochimilco y San Gregorio Atlapulco. Oficiální turistický web Mexico City uvádí adresu San Lorenzo Tlacoyucan, Xochimilco, 16040 CDMX.

Praktické informace pro případnou návštěvu:

• Nástupiště: ekologická přístaviště Cuemanco nebo Fernando Celada, ne hlavní turistické molo, kde startují krátké okruhy s hudbou.
• Doprava: metro do stanice Tasqueña, přestup na lehkou železnici (Tren Ligero) na konečnou Xochimilco.
• Délka plavby: oficiální stránka Cuemanco uvádí, že okružní plavba na Ostrov panenek trvá čtyři hodiny.
• Cena: platí se za celou trajineru (barevnou loď), ne za osobu. Starší městský průvodce uvádí 600 MXN za hodinu (cca 800 Kč), novější operátoři pro rok 2025 zmiňují autorizovanou sazbu 750 MXN za hodinu (cca 1 000 Kč). Čtyřhodinový výlet tak vyjde zhruba na 3 000 až 4 000 Kč za loď.

Zásadní upozornění: aktuální informace o přístupnosti originálu jsou rozporné. Atlas Obscura od ledna 2025 uvádí ostrov jako trvale uzavřený a varuje před falešnými kopiemi. Naproti tomu El Universal ještě v únoru 2026 psal, že originál je otevřený, a některé agentury dál prodávají výlety na „original island“. Kdo se chce vyhnout replice, měl by výslovně požadovat „Isla de las Muñecas original, de Don Julián“ v laguně Teshuilo a ptát se, zda trasa zahrnuje vstup na soukromou chinampu.

Víc než strašidelná atrakce

Xochimilco figuruje od roku 1987 na seznamu světového dědictví UNESCO jako součást statku „Historické centrum Mexico City a Xochimilco“. Systém kanálů a chinamp je výjimečně dochovanou stopou předkolumbovského zemědělství, a Ostrov panenek je jeho nejbizarnějším, nejfotografovanějším a zároveň nejméně pochopeným koutem.

Nejděsivější na celém příběhu totiž nejsou panenky samotné. Je to střet jedné lidské posedlosti s dlouhodobým působením přírodních vlivů a následnou turistickou komercí. Santana si budoval osobní ochranný rituál. Povětrnostní vlivy z panenek udělaly surrealistické objekty. A trh z toho celého udělal produkt, který dnes existuje v originálu i v kopiích, a nikdo si není úplně jistý, na který z nich právě kouká.

Článek Ostrov panenek v Xochimilcu vytvořil samotář, který sbíral odhozené hračky z kanálů se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když Rožmberkové dělali na Malši pořádek

Hrad založili páni ze Strakonic už na začátku čtrnáctého století, ale tu pravou „divočinu“ zažil až později. Víte, jak to tehdy chodilo. Když se mocní sousedé nepohodli, šlo to ráz na ráz. V roce 1434 tak hrad získal slavný rod Rožmberků. Jenže místo aby si v něm páni z Růže udělali letní sídlo, raději ho nechali srovnat se zemí. Měli totiž nahnáno z toho, aby se v něm neusadili husité a nedělali jim z hradu neplechu v revíru. Z Pořešína tak zbyla troska, která ale i po stovkách let vypadá majestátně. Opravdu. Když na mě před vrcholem vykoukl krásně zachovalý vstupní oblouk, byla jsem překvapená. A mile.

Krutá paní a řezbářova dcera

K Pořešínu ovšem patří také strašidla. Nejslavnější je pověst o hradní paní, která byla tak zlá, že by vedle ní i čert vypadal jako lidumil. Prý ze srdce nenáviděla všechno mladé a krásné. Takže když se v podhradí ztratila dcera místního řezbáře, všichni tušili, odkud vítr fouká. Za pár dní našli její hlavu u hradeb a od té doby se prý z trosek ozývá pláč.

A pokud při své návštěvě potkáte obrovského černého psa, raději se mu kliďte z cesty. Hlídá poklad, a i když ho můžete zkusit „přetáhnout“ proutkem a vysvobodit tak zakletou paní, za ten risk to asi nestojí. Raději si užijte všudypřítomný klid a nádherný výhled na řeku.

Krvavou mísu nepřehlédnete

Pokud jste ale milovníci tajemných příběhů, vyplatí se vám zajít ještě kousek od hradu směrem k řece. Nejsou tu žádné směrovky, ale podle charakteristické prohlubně ho spolehlivě poznáte. Říká se mu totiž Krvavá mísa a pověst praví, že tam skončila hlava loupeživého rytíře, co přepadal kupce. Geologové vám sice budou tvrdit, že jde o takzvaný obří hrnec vymletý vodou, ale my víme své, že?

A třešničkou na dortu, kterou si rozhodně nesmíte nechat ujít, je i zdejší muzeum. Najdete v něm třeba funkční kovářskou dílnu, kde to voní železem a dřevem, funkční prevét a také model hradu v jeho největší slávě. A teprve tady si uděláte představu o jeho tehdejší majestátnosti, to mi věřte.

Článek Hrad Pořešín Češi téměř neznají. A je to škoda. Za jeho krvavou historii by se nemusela stydět ani Čachtická paní se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.