Tři patra dolů: jak kolaps proběhl

Kronika montis sereni popisuje budovu jako třípodlažní. Šlechta jednala nahoře, pod ní ležela další úroveň a pod tou žumpa. Když selhaly trámy nejvyššího patra, padající hmota lidí a sutin překonala únosnost dalšího stropu a řetězový kolaps pokračoval až do jímky. Nešlo tedy o jednu podlahu nad latrínou, jak to zlidovělo v pozdějších převyprávěních. Šlo o progresivní selhání celé vertikály budovy.

Král Jindřich VI. přežil. Seděl u okna v obvodové zdi, která zůstala stát, a spolu s arcibiskupem Konrádem a říšským kancléřem unikl pádu. Lantkrabě Ludvík III. byl vytažen živý. Mezi mrtvými ale dobové kanály jmenují Friedricha z Abenbergu, Heinricha ze Schwarzburgu, Gozmara ze Ziegenhainu, Friedricha z Kirchbergu, Burcharda z Wartburgu a Beringera z Meldingenu, plus další, jejichž jména kronikáři označují jako „nižší jména“.

Stáří trámů a fyzika vlhkosti

Dobové prameny příčinu formulují prostě: dům „podlehl váze množství“ (multitudinis pondere victa) a trámy selhaly „pro stáří“ (prae vetustate). O vlhkosti nemluví ani slovo. Proč tedy vlhký trám?

Moderní stavební fyzika nabízí vysvětlení, které středověký kronikář neměl jak pojmenovat. Podle výzkumů americké Lesní služby vlhkost zásadně mění mechanické vlastnosti dřeva: snižuje pevnost v ohybu, zvyšuje průhyb a urychluje biologickou degradaci. Trám nad žumpou, desítky let vystavený vzlínající vlhkosti a výparům, ztrácí únosnost nenápadně. Navenek vypadá solidně. Uvnitř je křehký.

Existuje i středověká analogie. V roce 817 se v Cáchách zřítila dřevěná galerie pod Ludvíkem Pobožným a dvaceti dvořany. Tamní pramen výslovně mluví o dřevu „poničeném stářím a soustavnou vlhkostí“. Erfurtský scénář je podle všeho totéž, jen s větším počtem lidí a hlubším pádem.

Kde přesně se to stalo

Populární verze příběhu umisťuje katastrofu na Petersberg. To je ale anachronismus. Dnešní barokní citadela vznikla až po roce 1665. V roce 1184 na kopci stál klášter, nikoli pevnost. Nejlépe doložené místo je dompropství, úřední budova v okrsku mariánského dómu na Dombergu, tedy o kus dál. Regest mohučských arcibiskupů mluví jednoznačně o vazbě na Marienstift.

Posun k Petersbergu je dílem pozdější lokální tradice a dílem folklorní vrstvy. V 19. století událost převyprávěl Ludwig Bechstein a jeho verze, barvitější a méně přesná, se uchytila v paměti města víc než suché záznamy análů.

Co katastrofa změnila, a co ne

Mediační jednání skončilo dřív, než mohlo začít. Spor mezi arcibiskupem a lantkrabětem zůstal nevyřešen. Smrt několika hrabat a purkrabích otřásla regionálními mocenskými vazbami; náhlé vymření držitelů konkrétních lén znamenalo nástupnické zmatky. Na vrcholné úrovni říše se ale nic zásadního nezměnilo. Jindřich VI. pokračoval ve vzestupu a roku 1191 se stal císařem. Není doloženo, že by ho erfurtská katastrofa politicky nebo reputačně poznamenala.

Paradoxně nejde o zapomenutou událost. Zaznamenalo ji hned několik kronik a kanálů, a to právě proto, že způsob smrti byl tak mimořádný, že měl silnou paměťovou hodnotu. Jenže protože nepřepsala následnictví ani neodstranila hlavní hráče, zůstala kuriozitou. Stačilo pár starých trámů, přeplněná místnost a žumpa ve sklepě, aby se z rutinního sněmu stal jeden z nejbizarnějších dnů středověké politiky.

Článek Středověká podlaha neunesla váhu 100 rytířů a propadla se do latríny. Za kolapsem v Erfurtu stojí fyzika vlhkého trámu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.