Žula, která se propadá sama do sebe

Skalní mísy nevznikly přes noc. Proces začal už ve třetihorách, kdy tropické klima rozkládalo minerální zrna žuly a granodioritu působením srážkové vody. Voda se zachytávala v drobných nerovnostech povrchu, chemicky nahlodávala horninu, v zimě mrzla a rozšiřovala trhliny. Vítr a déšť pak odnášely rozpadlý materiál. Výsledkem jsou mísovité až polokulovité prohlubně, které vypadají, jako by je někdo vymodeloval dlátkem.

Na Smolném vrchu ale nejde jen o mísy. Celé skalisko je galerií drobných forem zvětrávání:

• skalní křesla a sedadla – konkávní tvary připomínající opěradla
• žlábkové škrapy – úzké rýhy vyryté stékající vodou
• tafoni – dutiny a výklenky v bočních stěnách skal

Geologové přitom stále diskutují o jednom detailu. Běžný výklad říká, že Smolný vrch (404 m n. m.) vyčníval v době zalednění nad povrch pevninského ledovce jako takzvaný nunatak, a proto si skály uchovaly křehké mikroformy. Popularizační materiál AOPK ale připouští i druhou variantu: vrch mohl být při maximu zalednění celý pod ledem, jenže ledovec byl přimrzlý k podloží a tvary pod ním přežily nepoškozené. Obě interpretace se v odborné literatuře objevují vedle sebe, ale definitivní verdikt zatím chybí.

Venušiny lidičky a schůdky z roku 1879

Název Venušiny misky sahá ke starším německým označením Venusnappla a Fenisnappla. Podle místních pověstí obývaly Smolný vrch „Venušiny lidičky“, drobné bytosti, které si ve skalních prohlubních údajně připravovaly koupele. Už geolog Karl Jüttner věnoval lokalitě studii v roce 1926 pod názvem Die Schalensteine und Venusnappla des Friedberger Granitstockes, což dokládá, že místo přitahovalo pozornost dávno před vznikem dnešní ochrany.

A nejen odbornou. Ve skále jsou dodnes vytesané schůdky s nápisem „1879 AK“ a vyhlídková partie byla zabezpečena zábradlím už na počátku 20. století. Venušiny misky tedy nejsou žádný čerstvě objevený poklad, spíš lokalita, která z kolektivní paměti vypadla, zatímco Rejvíz si svou značku udržel.

Dva výlety, dva světy

Srovnávat Rejvíz a Venušiny misky je trochu jako srovnávat akvarel s reliéfem. Rejvíz nabízí naučnou stezku vedoucí mokřadní krajinou po prkenných chodnících nad rašelinou a pohled na hladinu mechového jezírka, kde se zrcadlí obloha. Je to pomalý, meditativní zážitek v nadmořské výšce kolem 780 metrů.

Venušiny misky jsou jiný žánr. Kratší, koncentrovanější zastávka na nižším vrchu, kde hlavní atrakcí není výška ani rozloha, ale geologická originalita soustředěná na pár desítek metrů skalního hřbetu. Vyhlídka ze Smolného vrchu navíc otevírá panorama Žulovské pahorkatiny, krajiny, kterou většina jesenických turistů projíždí jen po silnici.

Vzdálenost mezi oběma místy jsme orientačně dopočítali z GPS souřadnic: vzdušnou čarou vychází přibližně 16,8 km. V praxi to znamená přesun autem do okolí Velké Kraše, Kobylé nad Vidnavkou nebo Černé Vody a samostatný nástup na trasu. Nejde o dvě zastávky na jednom okruhu, ale o dva různé výlety do dvou různých částí Jeseníků.

Jak se tam dostat a co respektovat

Praktický přístup vede po zelené turistické značce z Černé Vody nebo od rozcestí Velká Kraš. Regionální portál Jeseníky.cz uvádí vzdálenost 2,38 km od Cyklokempu Černý Potok ve Velké Kraši. Terén je nenáročný až středně náročný, rozhodně ne bezbariérový; posledních pár desítek metrů k samotnému skalisku vyžaduje trochu jistoty v nohách.

Vstup je volný, bez vstupného a bez sezónní uzávěry. Ale pozor: jde o národní přírodní památku. AOPK výslovně upozorňuje na nutnost omezit lezení v partiích s nejcitlivějšími drobnými tvary. Mísy, které přežily miliony let zvětrávání a možná i celý ledovec, by neměly podlehnout podrážkám turistických bot.

Smolný vrch je důkaz, že v Jeseníkách nemusíte stoupat na hřeben, abyste narazili na něco výjimečného. Stačí sjet o pár set výškových metrů níž, do krajiny, kde žula pracuje potichu a výsledek mluví sám za sebe.

Článek Venušiny misky vznikly zvětráváním žuly a erozním působením srážkové vody se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nová stavba má ještě starou duši

Stojí na vrchu Větrov v pohoří Hrubý Jeseník a působí, jako by tu byla odjakživa. Jen málokdo by tipnul, že jde o novostavbu. A aby také ne. Není to žádná moderní extravagance, žádné sklo a kov, které by se leskly na kilometry daleko. Jen kámen, historický tvar a respekt k místu.

Jeseníky nejsou hory, které by na sebe křičely, to jistě uznáte. Nejsou to Alpy, co vás ohromí na první dobrou. Tady se kouzlo dávkuje pomalu a musíte vědět, z které strany ho začít objevovat. A vrch Větrov je rozhodně jedním z vhodných míst. Se svými 918 metry sice rozhodně nepatří mezi horské rekordmany, ale stojí přesně tam, kde dává rozhled smysl. Z jedné strany ho obklopují Jeseníky, z druhé Rychlebské hory a při dobré viditelnosti z něj zahlédnete i Králický Sněžník.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Příspěvek sdílený Protrek.cz | Outdoor obchod (@protrek.cz)

Návrat ztracené věže se opravdu povedl

Rozhledna ve tvaru hradní věže tu ale rozhodně nestojí náhodou. Jak jsme v redakci zjistili, je to pocta původní kamenné věži, která kdysi stála právě na Králickém Sněžníku. V 19. století bohužel vzala za své, ale zůstaly po ní fotografie.

Myšlenka na návrat tu byla roky – a nakonec se uskutečnila. Ale rozhodně nejde o slepou kopii, spíš o novou věž se starou duší. I kámen byl vybírán tak, aby zapadl do zdejšího horského rázu – a podle nás se to rozhodně povedlo. Mimochodem, věž měří přes 30 metrů a vede na ni téměř 150 schodů – ale výhled shora rozhodně stojí za to.

Článek Všichni si myslí, že na ně po namáhavém výstupu čeká hrad. Česká rozhledna klame tělem dokonale se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Přírodní kapsa pod Pradědem

Karlova Studánka ale nemá takové podmínky náhodou. Je schovaná v chráněném údolí pod masivem Pradědu, kam se znečištění z průmyslových oblastí prakticky nemá šanci dostat. Kombinace nadmořské výšky, hustých lesů a minimálního osídlení tu díky tomu společně vytváří výjimečné mikroklima, které se tu drží po celý rok. Zatímco jinde se řeší smogové situace a mnohdy se nemají ani otevírat okna, tady se prostě dýchá lehce a bez starostí po celý rok. Umíte si představit lepší místo na dovolenou?

Ovzduší, které má léčivé účinky

Ale to stále ještě není vše. Místní vzduch obsahuje minimum prachových částic a naopak vysoký podíl záporných iontů. A k čemu je to dobré? Podle nejnovějších výzkumů mají právě ony pozitivní vliv na naše dýchací cesty, imunitu i psychiku. Není tedy divu, že se o Karlově Studánce často mluví jako o místě s téměř alpským ovzduším. A není to žádná turistická fráze z reklamních letáků, ale dlouhodobě potvrzený fakt.

A lázeňská tradice je tu navíc opravdu dlouhá. První zmínky o zdejších pramenech sahají až do 16. století. Skutečný rozmach lázeňství ale přišel koncem 18. století. Ale tak nějak jinak, než bývalo v té době zvykem. Místo lázeňské kolonády tu totiž pacienty lákala autentická osada přímo zasazená do lesa. A dodnes to tu vypadá velmi podobně. Lázeňské domy, pavilony a empírové stavby jsou rozeseté mezi stromy, takže nepřipraveného lázeňského hosta mohou trochu překvapit. Ale jen na chvíli. Jejich kouzlo se totiž za chvíli vyjeví samo. Mimochodem i proto je obec památkově chráněná a považovaná za jednu z nejhezčích u nás.

Léčba se tady tradičně zaměřuje na dýchací cesty, srdce, cévy a pohybový aparát. Ale můžete se tu ubytovat i bez doporučení lékaře. Prostě si jen přijďte odpočinout, srovnat hlavu a dobít baterky. Uvidíte, že tady se vám to určitě podaří.

Článek Zapomenuté české lázně doceňují hlavně zahraniční turisté. Milují tu ovzduší jako v Alpách, ceny jako z minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.