4 100 hrobů, přes 4 300 mrtvých: komu patří čísla na křížcích

Oficiální historie nemocnice uvádí 4 100 hrobových míst; materiály městské části Praha 8 pracují s odhadem přibližně 4 300 pohřbených osob. Do jednoho hrobu se v různých obdobích ukládalo více těl, starší ostatky ustupovaly novým. Pod travnatými kopečky leží nejen pacienti, ale i ošetřovatelé, řádové sestry, dělníci a úředníci nemocnice. Během první světové války sem přibyli italští vojáci ze zajateckého tábora a duševně nemocní přesunutí z Tridentu; válečným mrtvým připomíná kamenná mohyla v horní části areálu.

Pohřbívání probíhalo nejméně do roku 1951, kdy zanikla ústavní duchovní správa; formální dohled nad hřbitovem pak v roce 1963 převzala městská pohřební služba.

Kaple v plamenech a okultní setkání v osmdesátých letech

Dominantou pohřebiště bývala secesní kaple. V roce 1989 ji někdo úmyslně zapálil; oficiální materiály Prahy 8 označují viníky za vandaly. V archivních materiálech existuje zmínka o fotodokumentaci okultních setkání z osmdesátých let, k nimž tehdejší Veřejná bezpečnost zasahovala, ale konkrétní jména ani organizaci otevřené zdroje neuvádějí. Přímý důkaz, že právě tato komunita kapli zapálila, chybí; obě události se časově překrývají, kauzální spojení zůstává hypotézou.

Po požáru zůstalo torzo obvodových zdí, které přes tři dekády chátralo uprostřed náletových dřevin. V letech 2025–2026 začala rekonstrukce: zbytky zdiva jsou staticky zajišťovány a doplňovány cortenovou konstrukcí. Uvnitř má vzniknout stálá expozice věnovaná dějinám hřbitova a tisícům příběhů, které se pod jeho povrchem skrývají.

Legendy, které hřbitov obestírají

Místo je obestřeno řadou mýtů. Nejznámější tvrdí, že tu odpočívá Gavrilo Princip; bulletin Památníku Terezín dokládá, že Princip zemřel v terezínské věznici, byl tajně pohřben na tamním městském hřbitově a v roce 1920 jeho ostatky převezli do Sarajeva. Stopu v bohnickém ústavu ovšem skutečně zanechal L. Djukič, který zemřel v březnu 1917 právě zde. Pověst o vrahovi Pavlíčkovi, jehož hrob má ležet v jihozápadním cípu areálu, vychází z vyprávění historika Miloslava Nečáska, avšak ověřený hrobový záznam se dosud nepodařilo dohledat.

Radnice Prahy 8 prezentuje hřbitov jako „jedno z nejvýznamnějších, nejzáhadnějších a nejcitlivějších pietních míst v metropoli“ a klade důraz na historii a pietu.

Proč místo působí tak tísnivě

Síla bohnického pohřebiště pramení z fungování velkého uzavřeného ústavu po desítky let: pacient mohl strávit v Bohnicích zbytek života a pokud se příbuzní neozvali, dostal číslo a anonymní hrob. Čtyřicet let komunistického nezájmu proměnilo hřbitov v zarostlou pustinu. Vandalský požár kaple a následující dekády zanedbání přidaly vrstvy ponurosti.

Dobrovolníci v posledních letech odvezli 35 tun odpadu a zpřístupnili některé cesty; charakter lokality však zůstává záměrně neuhlazený. Přístup: metro C do Kobylis, autobus 200 na Sídliště Bohnice, přestup na linku 236 a vystoupení na zastávce U Draháně, pak asi pět set metrů pěšky kolem zadní brány nemocnice. Areál je mimo staveniště kaple volně přístupný; komentované prohlídky bývají zdarma a bez rezervace.

Článek Pražský hřbitov v Bohnicích pohřbíval i zdravé lidi. Stačilo být nepohodlný dědic nebo nemanželské dítě, rodina zařídila zbytek se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kdo byla „svatá holčička“ a proč u jejího hrobu přetrvává kult proseb

Nejpravděpodobnější identifikace vede k Anně Degenové, dítěti pohřbenému kolem roku 1851. Spolek Malostranský hřbitov uvádí jméno „zřejmě Anička Degenová“, zemřelá ve třech či pěti letech. Literární podobu příběhu vytvořil spisovatel František Kožík v knize Svatá holčička z roku 1943, v níž je Aninka dobrosrdečné dítě pomáhající chudým, které tragicky zahyne po pádu z okna, když se natahuje pro panenku. Po smrti má dál konat dobrodiní.

Z téhle tradice vyrostl zvyk, který přežil obě světové války i čtyřicet let komunismu. Děti sem nosily kytičky a papírky s přáními nejpozději do poloviny 20. století; prosby se týkaly uzdravení, školního úspěchu, osobního štěstí. Legenda z anonymního dětského hrobu udělala ochránkyni a prostřednici naděje. Dnešní plastika na náhrobku je přitom kopie, originál sochy Anny Degenové byl po rekonstrukci uložen do lapidária na Vinohradských hřbitovech.

Proč hřbitovy přitahují víc než běžné památky: tajemství genia loci

Genius loci, duch místa, označuje identitní charakter lokality a subjektivní vazbu, kterou si k ní člověk vytváří. Na hradech a v muzeích dominuje výklad a faktografie. Hřbitov funguje jinak. Vstupuje sem pieta, pomalejší rytmus, vědomí konečnosti, osobní vzpomínky a symbolické čtení náhrobků. Akademické texty o hřbitovní turistice zdůrazňují dualitu objektivního a subjektivního: kámen, kov, zeleň a kompozice prostoru na jedné straně; symbolika, vztah živých a mrtvých, paměť a vlastní interpretace na straně druhé.

Právě proto hřbitovy oslovují překvapivě pestré publikum. Prague City Tourism jmenuje fotografy, studenty, zamilované páry i maminky s kočárky. Motivace sahají od estetiky a klidu přes historii až po spirituální vazbu. Hřbitov slouží současně jako galerie pod širým nebem, park, místo paměti i prostor k zastavení. Malostranský hřbitov tenhle efekt zesiluje rituálem u svaté holčičky: návštěvník tu nečte jen popisku, ale má důvod se ztišit a něco na místě osobně prožít.

Kam za funerální turistikou v Praze a Brně: mapa nejsilnějších zážitků

Praha nabízí koncentraci funerálních cílů, jakou na tak malém území v Evropě hledáte těžko:

• Olšanské hřbitovy – přes 50 hektarů, přibližně dva miliony pohřbených, hrob Franze Kafky.
• Vyšehradský hřbitov a Slavín – na 600 významných osobností české kultury, sochařsky výjimečné náhrobky.
• Nový židovský hřbitov – intimnější prostor s jiným typem paměti.
• Malostranský hřbitov – romantický, komorní, s živým návštěvnickým rituálem.

Brno přidává vlastní, odlišně komponovanou nabídku. Ústřední hřbitov zabírá 56 hektarů, pojme kolem 80 000 hrobových míst a přibližně 400 000 zesnulých. Kostnice u sv. Jakuba, zpřístupněná v roce 2012, uchovává pozůstatky více než 50 000 lidí; oficiální materiály ji označují za druhou největší v Evropě. Městské informační centrum už při otevření kostnice propagovalo takzvanou funebrální trasu propojující podzemní kostnici, hodinový stroj na náměstí Svobody a kapucínskou hrobku.

Funerální turistika v Česku dávno překročila hranici okrajové kuriozity. Vyšehrad ve výroční zprávě za rok 2024 eviduje 202 účastníků speciální prohlídky Tichá sláva Vyšehradu a 1 473 návštěvníků skupinových komentovaných okruhů. Správa pražských hřbitovů pořádá vlastní komentované vycházky, spolek Malostranský hřbitov chystá na červen 2026 Májové slavnosti se dvěma průvodcovskými trasami. V Brně město zařadilo Ústřední hřbitov do projektu Autentické prohlídky Brna.

Článek Na Malostranském hřbitově lidé nechávají vzkazy u hrobu „svaté dívky“. Funerální turistika funguje na principu genia loci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Město, které ztratilo půlku obyvatel

Aby bylo jasné, proč v Neapoli vzniklo něco tak zvláštního, je třeba se vrátit k roku 1656. Mor tehdy srazil populaci města z odhadovaných 360 000 na zhruba 160 000, podle encyklopedie Treccani jeden z nejdrsnějších demografických propadů v dějinách italských měst. Mrtvých bylo tolik, že individuální pohřby přestaly být možné. Těla končila v hromadných jámách a podzemních dutinách vytesaných do žlutého neapolského tufu, měkkého vulkanického kamene, který dal tvar celému podloží města.

Fontanelle ale nebylo „morové pohřebiště“ v úzkém slova smyslu. Jeskyně absorbovala další vlny mrtvých: oběti cholery v roce 1836 i kosti vyklizené z přeplněných hypogeí pod neapolskými kostely. Výsledkem byla obrovská anonymní kostnice, kde nikdo nevěděl, komu která lebka patří. A právě tato anonymita se stala paradoxně základem něčeho velmi intimního.

Adopce lebky: jak se z kostnice stala rodina

Kult, který Neapolitáné nazývají anime pezzentelle, doslova „ubohé dušičky“, nevznikl přímo po moru, jak někdy tvrdí zjednodušené výklady. Začal se budovat až ve druhé polovině 19. století, kdy byly anonymní ostatky reorganizovány a zpřístupněny. Princip byl prostý a zároveň hluboce lidský: věřící si vybrali konkrétní lebku, capuzzellu, očistili ji, vyleštili, položili na vyšívaný šátek nebo polštářek a obklopili svíčkami, květinami a růžencem. Lebka dostala jméno. Někdy podle snu, někdy podle intuice.

Za pravidelné modlitby a péči čekali adoptéři protislužbu. Duše uvězněná v očistci měla na oplátku pomoci s tím, co živí potřebovali nejvíc:

• uzdravení z nemoci,
• nalezení práce nebo manžela,
• ochrana rodiny,
• a ano, výherní čísla do loterie.

Poslední bod není turistická hyperbola. Městský portál Neapole dokumentuje, že ještě v 70. letech 20. století lidé čekávali u mříží Fontanelle na „stíny“ vyslané lebkou jistého dona Francesca, aby jim prozradily čísla do lota. Mechanismus fungoval přes sny: duše se adoptérovi zjevila ve spánku, ukázala obraz nebo situaci, a ten se pak převáděl přes tradiční neapolskou smorfii – systém, který každému snovému motivu přiřazuje číslo od 1 do 90. Oficiální web Lotto Italia tento převodní systém dodnes popisuje jako živou tradici.

Proč to církev sto let tolerovala, a pak zakázala

Kult anime pezzentelle nebyl v katolickém kontextu tak šokující, jak by se mohlo zdát. Tridentská reforma v 16. století posílila učení o očistci a modlitby za zemřelé byly legitimní součástí zbožnosti. Duše v očistci byly vnímány jako „blízké“ živým, závislé na přímluvách, ale zároveň schopné zprostředkovat milost. Když chyběl konkrétní příbuzný, za kterého se modlit, anonymní lebka zaplnila prázdné místo. Stala se náhradním rodinným mrtvým.

Církev tuto praxi dlouhá desetiletí spíš přehlížela než schvalovala. Zlom přišel až v atmosféře po Druhém vatikánském koncilu, kdy se důrazněji rozlišovalo mezi legitimní zbožností a pověrou. Místní farář se obrátil na neapolského arcibiskupa Corrada Ursiho s varováním před „fetišismem“. Dne 29. července 1969 vydal kardinál Ursi dekret, který individuální kult lebek zakázal. Povolena zůstala pouze mše za duše v očistci a procesí na Dušičky 2. listopadu. Zákaz přitom nesměřoval jen na Fontanelle, zasáhl širší neapolskou praxi v dalších podzemních svatyních, jako jsou Purgatorio ad Arco nebo San Pietro ad Aram.

Fontanelle se poté na dlouhá léta uzavřelo.

Co tam najdete dnes

Ossuárium se znovu otevřelo 18. dubna 2026 a provoz je výrazně regulovanější než kdykoli předtím. Dovnitř smějí současně maximálně tři skupiny po 25 lidech, rezervace přes web cimiterodellefontanelle.it je vždy povinná a vstup probíhá s doprovodem nebo průvodcem. Otevřeno je šest dní v týdnu od 10 do 18 hodin, zavřeno je ve středu.

Jedno gesto vůči tradici ale zůstalo: každé pondělí a pátek mezi devátou a desátou hodinou ranní je vyhrazena bezplatná modlitební zóna pro věřící. Nejde o návrat k adopci lebek, ten zůstává zakázaný. Spíš o tiché přiznání, že Fontanelle nikdy nebylo jen skladiště kostí.

Článek Neapolský hřbitov Fontanelle se stal centrem neobvyklého kultu bezejmenných mrtvých se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Kříže, které mluví v první osobě

Tradici založil v polovině třicátých let místní řezbář Stan Ioan Pătraș. Nejprve vyřezával prosté dřevěné kříže bez textu, ale v roce 1935 přidal první veršovaný epitaf. O rok později zúžil tvar kříže, doplnil basreliéfní figuru a začal malovat jasnými pigmenty. Vznikl formát, který přetrval dodnes: dubový kříž s malovaným výjevem ze života zemřelého a krátkým textem psaným v první osobě, často v archaickém dialektu Maramureše.

Epitafy přitom nejsou zdvořilostní nekrology. Jeden z nejcitovanějších, takzvaný kříž tchyně, nechává zesnulou ironicky komentovat vztah se zetěm. Jiné kříže pojmenovávají řemeslo, denní rutinu, povahové rysy i způsob smrti. Verše bývají satirické, ale stejně často tragické. Důležité je, že nikdy nic neidealizují. Právě tahle míra upřímnosti podle návštěvnických průzkumů publikovaných v Tourism Management Perspectives vyvolává u turistů překvapení; ne makabrózní pocit, ale pozitivní emoci z toho, jak konkrétně a lidsky kříže zachycují jednotlivé životy.

Modrá, která má vlastní jméno

Kdo Săpânțu vidí poprvé, zarazí ho barvy. Dominantní odstín nese označení „albastru de Săpânța“, săpânțská modrá. Popularizační zdroje ji vykládají jako barvu naděje a svobody, akademické texty jsou opatrnější a pracují spíš s tím, že jde o lokální výtvarnou konvenci, která se ustálila za Pătrașova života. Vedle modré se na křížích objevuje zelená symbolizující život, žlutá spojovaná s plodností, červená odkazující na vášeň a černá jako barva smrti.

Kříže nicméně nejsou jen dekorativní. Každý malovaný výjev funguje jako minibiografie: pastýř se stádem, žena u tkalcovského stavu, muž za volantem traktoru, dítě s hračkou. Rumunský Institutul Național al Patrimoniului popisuje hřbitov jako „fresku soudobé vesnice“, a přesně to také je. Není to muzeum smrti, ale archiv paměti.

Dva mistři a otevřená otázka nástupnictví

Pătraș zemřel v roce 1977 a tradici po něm převzal Dumitru Pop Tincu, kterého rumunský stát v roce 2021 ocenil titulem „živý lidský poklad“. Pop Tincu epitafy skládal sám; podle reportáže z roku 2020 nejprve důkladně zjišťoval životní příběh zemřelého a teprve pak psal verše. V rozhovoru publikovaném na webu obce Săpânța prohlásil, že Rumunsko je „jediné místo na světě, kde se směje smrti“.

Pop Tincu zemřel 15. prosince 2022 ve věku 67 let. A tady se příběh komplikuje. Některé zdroje uvádějí jako pokračovatele Gheorgheho Stana Colțuna a Stana Ioana Pătraše mladšího, jiné jmenují Ioana Stana. Přesné nástupnictví jednoho „hlavního mistra“ dnes neexistuje; tradice přešla od jediné dominantní autority k širšímu okruhu místních řezbářů. Podle nás to nemusí být slabina. Naopak: pokud řemeslo nese víc rukou, má větší šanci přežít další generaci.

Jak se tam dostat z Česka

Săpânța leží 86 kilometrů od města Baia Mare v rumunském Maramureši. Z Prahy je to autem zhruba jedenáct hodin a 860 kilometrů, z Brna se dá jet přes Satu Mare za přibližně šest a půl hodiny. Hřbitov je otevřený denně od osmi ráno do osmi večer, vstupné činí v přepočtu asi 50 korun pro dospělé. Dvě stě metrů od hřbitova stojí Památní dům Stana Ioana Pătraše s původním ateliérem a nástroji zakladatele; v letní sezoně otevřený do šesti večer, v zimě do čtyř.

• Adresa: Săpânța, jud. Maramureș, Rumunsko
• Otevírací doba hřbitova: Po–Ne 8:00–20:00
• Vstupné: 10 lei dospělí (~50 Kč), 5 lei děti 7–14 let, do 7 let zdarma
• V okolí: klášter Săpânța-Peri, vodopád Șipot, Piatra Săpânței

Osm set křížů a počet roste. Každý nový pohřeb přidá do vesnické kroniky další kapitolu, s konkrétním jménem, konkrétním příběhem a barvami, které v rumunském dešti neblednou.

Článek Veselý hřbitov v Săpânțě připomíná zemřelé barevnými obrazy a ironickými epitafy se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Děsivý hřbitov, kde duše nemají klid 

Hlavní dominantou historického hřbitova je kaple s márnicí a mohyla, která byla postavena na počest obětem první světové války. Ti umírali během hospitalizace v léčebně a mimo jiné je trápil také strach a děsivé vzpomínky. Domovem se toto místo stalo i pro pachatele atentátu na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda a jeho manželku.

Redakce VědaŽivě

6 ledna, 2024

Největší hřbitov lodí: Odpočívá zde až 300 obřích vraků, jde o skutečnou podívanou

Stejně tak se zde nachází tělo údajného vraha Otýlie Vranské, mnoho ostatků sebevrahů, nebo dokonce i dětské oddělení. Není proto divu, že tam lidé při návštěvě zažívají paranormální jevy a cítí obrovské duševní napětí. Své o tom ví dle webu Enigmaplus také správce hřbitova, podle kterého tam zažívají děsivá muka zejména ženy. 

Paranormální jevy 

Když se totiž prochází dětským oddělením, většina z nich má pocit, jako by je někdo tahal za oděv a dotýkal se jich. Hrůzu tam poté nahání i duch mladé pacientky jménem Maria Tuma, která ve svých devětadvaceti letech onemocněla. Jednat se mělo o takzvaný úbytek mozku, což bylo tehdy označení pro dnes dobře známou Alzheimerovu chorobu. 

Redakce VědaŽivě

8 prosince, 2021

Hřbitov plný deformovaných lebek odhaluje chaos po pádu Říma. Objevené pozůstatky děsí odborníky

Pode všeho se nicméně hřbitov díky péči jeho správce Jiřího Vítka dostává do lepšího stavu a čekají ho lepší časy. Duše v něm přitom stále hledají svůj klid, avšak spásy se jim nejspíše již nedostane. O dalších paranormálních jevech se toho prozatím moc neví, ale již nyní je jisté, že čím více lidí tam bude chodit, tím častěji si někdo něčeho všimne. 

Článek Bohnický hřbitov: Duše tu klid nenašly, paranormální jevy prý nejsou ničím výjimečným se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tělo jako nástroj gangu pro výkupné

Jediná věc, která ostatky střežila, byl visací zámek. Zůstává však otázka, kdo by vůbec chtěl krást prezidentovo tělo? Jednalo se o skupinu irských padělatelů z Chicaga vedených zločincem Jimem Kennallym. Hlavním motivem bizarní krádeže bylo uvěznění Benjamina Boyda. Ten byl jedním z nejlepších rytců padělaných poznávacích značek a byl uvězněný v illinoiské státní věznici Joliet na 10 let. Aby mohli zatlačit na vládu, napadlo Jima ukrást tělo.

Dokonalým plánem bylo nacpat ostatky do dlouhého pytle, dát je na povoz a propašovat pryč. Tělo by převezli do severní Indiany, kde by ho vykradači hrobů dočasně ukryli. Jakmile by byl národ dostatečně zděšen, požadoval by gang výkupné v penězích a Boydovo propuštění. Termín loupeže připadl na den voleb, takže hřbitov měl být dokonale opuštěn. Všichni obyvatelé Springfieldu budou počítat hlasy, nikdo si tedy lupičů dlouho nevšimne.

Loupež jako z povedené komedie

Obrovskou chybou bylo ale najmout Lewise Sweglese, protože zbytek týmu neměl žádné zkušenosti s vykrádáním hrobek. Měl být v této činnosti zběhlý, reálně byl ovšem placeným informátorem tajné služby. Vzhledem k minimálnímu zabezpečení hrobky reálně hrozil úspěch dobře promyšleného plánu. Přítomnost Sweglese byla ovšem tím nejhorším prvkem. Hrál svou dvojroli – lupiče přesvědčil, že jim pomůže, na druhé straně informoval svého šéfa.

Gang lupičů se tak vypravil na hřbitov, zatímco Sweglesův šéf a jeho agenti čekali poblíž hrobky. Plán ale selhal, sotva započal. Ačkoli Hughes a Mullen (zbývající lupiči) byli protřelí kriminálníci, nepodařilo se jim vypáčit zámek. Vzali tedy pilník a pilovali. Velmi, velmi pomalu. Jakmile byli uvnitř, pokusili se zvednout rakev o váze 225 kg, se kterou pohnuli jen o 40 cm. Swegles měl přistavit koně a povoz, místo toho však zalarmoval blízké agenty.

Zločin, trest a přesun těla na nové místo

Ti přiběhli, lupiči ale stihli uprchnout východní branou hřbitova – za 10 dní je však zatkli v Chicagu. Abrahamův syn Robert pak najal nejlepší právníky a za 8 měsíců začal proces s Kennallym. Lupiči byli shledáni vinnými a odsouzeni na 1 rok ve stejné věznici jako Boyd. Po této události ovšem zpanikařil John Caroll Power, kustod skoro vykradené hrobky. Pokud si takto vedli naprostí amatéři, co by na jejich místě dokázali skuteční profesionálové?

Bylo tedy rozhodnuto o přesunu Lincolnova těla někam, kde ho nebude moci nikdo najít. Spolu s dalšími pěti lidmi pak Power pohřbil rakev do neoznačeného hrobu. Nikdo z lidí, kteří se akce účastnil, nevěděl, že má v ruce ostatky prezidenta. V roce 1901 bylo pak tělo vykopáno podle instrukcí jediného Lincolnova přeživšího potomka. V ocelovém pouzdru bylo následně spuštěno do hlubokého trezoru, kde spočívá dodnes.

Článek Gang se pokoušel ukradnout mrtvolu Abrahama Lincolna. Jeho snaha ale připomínala spíš komediální scénu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Místo odpočinku pacientů, ale nejen jich

Hřbitov byl založen v roce 1909. Ví se, že první člověk, který zde byl pochován, byl jedenáctiletý František Jankovský, který trpěl hydrocefalem. Původně měl hřbitov sloužit hlavně pro pacienty léčebny, která byla největším zařízením svého druhu v Rakousku-Uhersku. Ale nakonec to byly pochování i někteří místní lidé, zaměstnanci léčebny a další. Například italští vojáci z doby první světové války, kteří tu zemřeli na tyfus. Dnes je zde čitelná jen jediná původní náhrobní deska.

Rozloha hřbitova je 2,5 hektaru a mělo by to být pohřbeno kolem 4 200 osob. Poslední pohřeb se tu měl konat v roce 1951. V roce 1963 místo dostala do správy Pohřební služba hlavního města Prahy, ale dál pustlo. Bylo zarostlé stromy a břečťanem. V roce 1984 se tu kvůli tajemné atmosféře natáčely scény filmu Miloše Formana Amadeus. V roce 1989 vyhořela zdejší kaplička. Mnoho náhrobků bylo rozkradeno, železné označníky skončily ve sběru. Od roku 2018 vlastní místo Praha 8.

Atentátník byl pohřben pod cizím jménem

Svým způsobem jde o velmi unikátní plochu s krásnou atmosférou, kterou by stálo za to zachránit. Je spojeno i se zajímavými osobnostmi. Prý tu má být pohřben atentátník Gavrilo Princip, který v roce 1914 zastřelil v Sarajevu následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda. Zemřel v Terezíně v roce 1918 uložen sem byl údajně tajně pod jiným jménem. Ležet tu má i známý vrah četař Pavlíček, který zabil prostitutku Otýlii Vranskou.

V roce 1996 byli lidé v okolí hřbitova překvapeni, když zde zastavila řada limuzín a vystoupila z nich bývalá britská premiérka Margaret Thatcherová. Pátrala po hrobu příbuzného svého manžela Denise, který byl dobrodruhem a měl tu být pochován. Nakonec ho s pomocí jednoho z místních starousedlíků našla. Údajně za zakoupení dostatečného množství rumu. Tělo bylo exhumováno a převezeno do Velké Británie.

Mystické místo údajně v 80. letech také přitahovalo lidi, kteří se věnovali satanismu. Během jejich seancí tu měla několikrát zasahovat policie, protože tehdejší režim o podobné praktiky nestál. V roce 1918 byla na hřbitově postavena mohyla, která na sobě měla nést zednářské znaky. Bohužel většina byla poškozena. Existují snahy o zachování tohoto prostoru a tak možná Praha nakonec o jedno ze svých záhadných míst nepřijde.

Článek Děsivá historie hřbitovu bláznů v Bohnicích: Časté satanské rituály i poslední místo odpočinku známého atentátníka se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Péče o mazlíčky i po jejich smrti

Taková mumifikace zvířat však probíhala za účelem uctění bohů, ovšem podle prohlášení vědců je tento hřbitov odlišný. Na jiných pohřebištích se našla zvířata, která někdy zemřela na následky hladovění nebo zlomeného vazu. Ovšem ani jedno ze zvířat na tomto hřbitově nevykazuje známky toho, že by zemřelo rukou člověka. Místo toho jsou tu nemocná, stará nebo deformovaná zvířata, o která se musel někdo pozorně starat.

Jsou zde tvorové, kteří byli pohřbeni velmi pečlivě a opatrně, jsou uloženi v pozici připomínající spánek, někdy zabaleni do dek, někdy zakryti kousky nádobí. V jednom případě je například opice makak pohřbena se třemi koťaty, košem na trávu, přikrývkou, kousky lodičky a dvěma nádhernými mořskými mušlemi na hlavě. Tato zvířata tedy nejspíš nebyla obětinami věnovanými bohům, ale šlo o skutečně opečovávané domácí mazlíčky.

Raritní hřbitov byl objeven náhodou

Tato pohřební oblast pocházející z raného římského období Egypta byla objevena náhodou. Vědci po dlouhé roky prohledávali předměstí Berenice, protože zde bylo nalezeno velké množství různého „harampádí“ z doby starých Egypťanů. V roce 2011 začali archeologové nacházet ostatky malých zvířat koncentrované do jedné oblasti. Tým badatelů tudíž oslovil kolegyni se specializací v zooarcheologii, která ostatky určila jako desítky kočičích koster.

Konkrétně bylo z 585 zvířat nalezených na tomto místě 536 koček, 32 koster náleželo psům, 15 opicím, jedna lišce a jedna sokolovi. Ani jedno zvíře nebylo mumifikováno, ale některá byla umístěna v provizorních rakvích. Například jeden velký pes byl zabalen v listech palmy a někdo na něj velmi pečlivě umístil dvě poloviny amfory jako sarkofág. Je pravděpodobné, že stejně jako dnes sloužila tato zvířata svým pánům jako hlídači nebo lovci myší.

Zdroj: Sciencemag

Článek Nejstarší hřbitov domácích mazlíčků nalezen. Jeho vznik se datuje hluboko do minulosti se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.