Konec oblouku Hōlei: mezi středou a nedělí zmizel v Pacifiku

Správa národního parku oznámila zánik oblouku v tiskové zprávě Národní parkové služby (NPS) z 1. října 2026. Formulace je strohá: oblouk vysoký přibližně 27 metrů (90 stop) se zřítil do Pacifiku a už nestojí. Přesný den ani hodinu úřady neuvádějí. Vymezují jen časové okno a připouštějí, že ke kolapsu mohlo dojít během uzavírky kvůli bouři Nolo. Park se zavřel 24. září kvůli silnému větru, přívalovým dešťům a hrozbě záplav.

První zprávy o prázdném místě se objevily na sociálních sítích, jakmile park znovu otevřel brány. Hawaiʻi Public Radio pak zveřejnilo fotografie vyhlídky a detail pobřeží, kde oblouk dřív klenul svůj průzor. Na snímcích je vidět členitá skalní stěna a rozdrobený útes. Charakteristický tvar, kvůli kterému sem lidé desítky let jezdili, však zmizel beze zbytku. Oficiální zpráva nezmiňuje, že by nad hladinou zůstal samostatný skalní sloup.

O zraněných se v oficiálním sdělení nepíše. Varování správy parku míří spíš na ty, kdo by chtěli místo po kolapsu prozkoumat zblízka: zůstat mimo uzavřené zóny a držet se daleko od hrany útesů, které padají kolmo do oceánu a mohou se utrhnout bez jakéhokoli upozornění.

Lávová skála starší než Kolumbova plavba

Podle webu NPS vlny vyhloubily oblouk do lávového proudu starého zhruba 550 let. Když od roku 2026 odečteme pět a půl století, dostaneme se do sedmdesátých let 15. století. V Uhrách tehdy vládl Matyáš Korvín, v Čechách Vladislav Jagellonský a do Kolumbovy první výpravy v roce 1492 zbývalo ještě půldruhé desetiletí. Láva, která se tu valila do moře, tak ztuhla v době, kdy evropské mapy končily u Azorských ostrovů.

Jak se takové stáří určuje? Havajská vulkanologická observatoř Geologické služby Spojených států (USGS) popisuje postup, při kterém geologové mapují jednotlivé proudy a hledají pod nimi zuhelnatělé kořeny a zbytky rostlin. Ty pak radiokarbonově datují. Výsledek má vždy určité rozpětí nejistoty, a proto se pracuje s kulatým číslem „asi 550 let“.

Samotné jméno přitom s kamenem nesouvisí. Hōlei je havajské označení malé endemické rostliny rodu Ochrosia z čeledi toješťovitých. Oblouk tak nesl jméno křehkého keříku, ačkoli sám vypadal jako nezdolná hradba proti oceánu.

Proč se havajský mořský oblouk zřítil: praskliny, zemětřesení a bouře

Mořské oblouky mají na Havaji předem odměřený život. Správa parku v textu o vzniku a zániku mořských oblouků popisuje celý cyklus: čerstvá láva doteče k moři a ztuhne v útes. Vítr a voda pak hledají slabší vrstvy, vlny vyhlodají jeskyni, z jeskyně se stane průchod a nakonec klenba nad ním povolí. Jednotlivé lávové vrstvy přitom vzdorují nestejně, takže voda vyhryzává měkčí partie rychleji než pevnější. Rozbíjející se vlny k tomu přidávají stlačený vzduch v puklinách, tlak tříště a obrus kamení unášeného příbojem.

U Hōlei se tento proces v posledních letech zjevně zrychlil. Série otřesů provázející erupci sopky Kīlauea v roce 2018 rozkolísala celé pobřeží. V roce 2020 strážci zjistili na okraji útesu nové trhliny a správa uzavřela původní vyhlídku. Novou otevřela v březnu téhož roku asi 300 metrů dál od hrany. Tentýž rok udeřil mohutný příboj tropické bouře Darby a utrhl kus spodní části oblouku. Každá z těch událostí odebrala skalní bráně část nosnosti.

Nolo pak přišla na konstrukci, která už dlouho stála na dluh. Zda byla bezprostředním spouštěčem, NPS nepotvrzuje, mluví pouze o možnosti. Časová shoda je ovšem výmluvná a zapadá do vzorce, který geologové u mořských oblouků znají: dlouhé roky pozvolného oslabování a pak jediný den, kdy moře dokoná dílo.

Azurové okno na Maltě: stejný osud o devět let dřív

Nám se v té souvislosti vybaví podobná scéna z maltského ostrova Gozo. Azurové okno, jeden z nejslavnějších skalních oblouků Středomoří a kulisa filmů i seriálů, se zřítilo 8. března 2017 po bouřlivém počasí. Studie Maltské univerzity, která rozebírala seismický záznam kolapsu Azurového okna, popisuje rychlý a úplný pád, po kterém nad hladinou nezůstala žádná viditelná stopa.

Paralely jsou nápadné. Oba oblouky byly turistickými magnety, oba roky ohlodávaly vlny a oba podlehly v době rozbouřeného moře. Rozdíl spočívá hlavně v tom, co o pádu víme. Maltský kolaps zachytily seismografy s přesností na minuty. Havajský se odehrál za zavřenými branami parku, bez svědků a bez přístrojového záznamu, takže zůstává jen pětidenní okno.

Podle nás obě události ukazují totéž: mořské oblouky patří k nejpomíjivějším atrakcím na planetě a lidé je fotografují, jako by tam měly stát navždy. NPS ostatně upozorňuje, že podobné útvary se táhnou podél dlouhého úseku jižního pobřeží ostrova Hawaiʻi a všechny jsou dočasné. Oficiální přehled, které z nich jsou nejvíc ohrožené, neexistuje. Každý oblouk vystavený příboji ale pokračuje v erozi a může se zhroutit bez výstrahy.

Chain of Craters Road bez oblouku: co zbývá turistům a českým cestovatelům

K Hōlei se jezdilo po Chain of Craters Road, jedné z nejpůsobivějších silnic na Havaji. Trasa měří od okraje kráteru k pobřeží zhruba 30 kilometrů, klesá přes lávová pole a správa parku ji doporučuje jako výlet na dvě až šest hodin. Zvládne ji běžné auto bez pohonu všech kol, jen je potřeba počítat s tím, že cestou chybí jídlo, voda i čerpací stanice.

Sama silnice je kronikou proměnlivé krajiny. K pobřeží ji otevřeli v roce 1965 a od roku 1969 ji lávové proudy opakovaně přerušovaly a zalévaly. Podél trasy ležely vesnice, stezky, chrámové plošiny heiau a skalní rytiny. Nedaleké naleziště Puʻuloa nabízí asi 23 000 petroglyfů a NPS ho označuje za posvátnou galerii havajských rytin. Okolí zříceného oblouku tak zůstává kulturní krajinou i bez své nejslavnější kulisy.

Čeští cestovatelé tuto oblast znají. CK Karavela má v programu havajského zájezdu Národní park Havajské sopky, kráter Kīlauea, lávový tunel Thurston, Chain of Craters Road i Puʻuloa. Magazín Lidé a Země popisoval dojezd po téže silnici až k jižnímu pobřeží Big Islandu, kde se láva a útesy potkávají s oceánem. Kdo z Česka sjel tuhle trasu až na konec, téměř jistě stál právě u Hōlei a odvezl si fotografii, kterou už nikdo nepořídí.

Návštěvníci, s nimiž mluvilo Hawaiʻi Public Radio, i po kolapsu tvrdili, že cesta k útesům stojí za to. Dá se čekat, že vyhlídka teď přitáhne jiný druh zvědavců: ty, kdo chtějí vidět místo, kde krajina právě změnila tvář. Pravidla zůstávají stejná. Pozorovat z vyznačených míst, nepřelézat lana, nevstupovat na nestabilní lávu s hlubokými puklinami a ostrými hranami a nehonit se za lepším záběrem až na samou hranu útesu. Oceán tady před pár dny ukázal, že si o podobě pobřeží rozhoduje sám.

Článek Havajský skalní oblouk stál na útesech déle, než Evropa ví o Americe. Ikonická ozdoba ostrova je definitivně pryč se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Duchovní ochránci, kteří zmizeli

V havajské kultuře nejsou ʻalalā jen ptáci. Jsou ʻaumākua, rodinní duchové, průvodci mezi světem živých a mrtvých. Objevují se v Kumulipo, starobylém stvořitelském zpěvu, a partneři záchranného projektu mluví o jejich návratu do lesa jako o „návratu člena rodiny“. Jenže tenhle člen rodiny chyběl přes dvacet let.

Poslední divoký pár byl spatřen v roce 2002 v oblasti South Kona na Velkém ostrově Hawaiʻi. Příčin kolapsu bylo víc: kácení a degradace lesů, zavlečení predátoři, ptačí malárie přenášená nepůvodními komáry, toxoplazmóza od zdivočelých koček. Populace se hroutila už od 70. let, chovný program běží od 90. let a dnes drží přes 110 ptáků v péči lidí. Vrány přežily, ale jen za plotem.

Lekce z neúspěchu na Velkém ostrově

Mezi prosincem 2016 a rokem 2020 vypustili biologové na Velkém ostrově zhruba tři desítky ʻalalā. Výsledky vypadaly zpočátku nadějně: ptáci se párovali, někteří začali hnízdit. Žádné mládě ale nedospělo. A pak přišla vlna úhynů. Hlavní viník měl křídla a zahnutý zobák: havajský jestřáb ʻio, endemický dravec, který si na nezkušené vrány zvykl jako na snadnou kořist. Zbývající ptáci museli být odchyceni a vráceni do voliér.

Projekt se nezhroutil, ale musel se přepsat. Biologové strávili roky analýzou dat a hledáním alternativy. Odpověď ležela 150 kilometrů přes průliv: východní Maui. Deštný les v údolí Kīpahulu nabízí vhodný biotop, a hlavně zde nežije jestřáb ʻio. Jestřáb je endemitem výhradně Velkého ostrova. Tím odpadla příčina, která předchozí pokus pohřbila.

V únoru 2024 vydala US Fish & Wildlife Service finální posouzení dopadu a zelenou pro pilotní vypuštění. V listopadu téhož roku se otevřela voliéra.

Jak se vrána učí být divoká

Celý proces je přesným opakem toho, co si člověk představí pod slovem „vypuštění“. Nejde o otevření klece. Ptáci určení pro Maui prošli měsíce trvající přípravou:

• Skupinová socializace – ʻalalā jsou vysoce sociální; kandidáti museli fungovat jako soudržná skupina ještě v chovném centru.
• Terénní voliéra – přímo u vypouštěcí lokality strávili ptáci další týdny, aby si zvykli na zvuky, pachy a mikroklima lesa.
• Hodnocení kondice – u každého jedince se posuzovala schopnost samostatně hledat potravu a reakce na potenciální predátory.
• Měkké vypuštění – po otevření voliéry zůstaly k dispozici doplňkové krmné stanice, aby byl přechod na divokou stravu postupný.
• Denní monitoring – každý pták nese VHF vysílač, terénní tým sleduje pohyb, chování i zdravotní stav každý den.

Podle aktualizace havajského DLNR z června 2025 pětice po půl roce v lese samostatně konzumovala plody více než třiceti druhů původních rostlin, ozývala se teritoriálním voláním a dva jedinci vytvořili pár, který začal stavět hnízdo. To je zásadní posun; při pokusech na Velkém ostrově trvalo, než se ptáci dostali do podobné fáze, a mnozí se jí nedožili.

V listopadu 2025 projekt přidal do terénní voliéry další dva ptáky, kteří mají postupně rozšířit volnou skupinu. Pilot vstoupil do druhého roku.

Kdy bude druh skutečně zachráněn

Stavba hnízda je milník, ne cílová čára. Revidovaný plán obnovy americké federální služby pro ryby a divokou přírodu stanoví kritéria, která jsou od jednoho hnízda na Maui ještě daleko: minimálně dvě stabilní volné subpopulace, které se rozmnožují bez trvalého doplňování z chovu, s modelovaným rizikem vyhynutí pod pět procent v horizontu sta let.

Jinými slovy, i kdyby mauiský pár úspěšně vyvedl mláďata, bude to teprve začátek. Projekt potřebuje desítky ptáků ve volnosti, druhou lokalitu a generace narozené mimo voliéru. Evropa ukazuje, jak dlouhý to může být běh: reintrodukce orlosupa bradatého v Alpách trvá od roku 1986 a teprve po téměř čtyřiceti letech a 426 vypuštěných mláďatech se populace blíží třem stovkám ptáků.

ʻAlalā mají navíc roli, kterou orlosup neplní. Jsou klíčovými šiřiteli semen, konzumují plody desítek havajských rostlin a roznášejí je po lese. Bez nich podrost regeneruje hůř. Návrat vran není jen záchrana jednoho druhu, ale pokus o opravu celého ekosystému.

Co s tím můžeme dělat odsud

Vypouštěcí lokalita v Kīpahulu není veřejnosti přístupná, oficiální FAQ projektu to říká výslovně. Kdo chce program sledovat, může začít na sociálních sítích @alalaproject nebo absolvovat virtuální prohlídku chovného centra Keauhou. Finanční podpora jde přes Maui Forest Bird Recovery Project. A kdo hledá paralelu blíž domovu: české zoologické zahrady dodávají mláďata do evropského programu záchrany ibise skalního, v němž se učí migrační trasu následováním ultralehkého letadla. Jiná metoda, ale stejná logika učení života ve volné přírodě.

Sedm černých vran v deštném lese na Maui zatím nedokazuje, že je druh zachráněn. Dokazuje něco menšího a zároveň většího: že po dvaceti letech bez jediného volného jedince je znovu možné o záchraně mluvit v přítomném čase.

Článek Havajská vrána ʻalalā se vrací do volné přírody. Po více než 20 letech dostala novou šanci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Jedno kousnutí, devadesátiprocentní smrt

Havajští ptáci nemají proti malárii prakticky žádnou imunitní odpověď. Neměli důvod si ji vybudovat, miliony let evoluce v izolaci bez komárů znamenají nulový selekční tlak. U druhu ʻiʻiwi, jednoho z nejznámějších šatovníků, dosahuje pravděpodobnost úhynu po jediném kousnutí infikovaným komárem až 90 %. Neexistuje vakcína, neexistuje léčba. Jediná cesta vede přes přerušení přenosu, tedy přes komáry samotné.

Čísla z posledních průzkumů ukazují, jak málo času zbývá. Kiwikiu, kriticky ohrožený druh žijící výhradně na východním Maui, má podle Maui Forest Bird Recovery Project méně než 150 jedinců. ʻĀkohekohe, další endemit vázaný na Maui, klesl za dvě dekády o téměř 70 %; odhad pro rok 2022 činí asi 3 360 ptáků a jeho areál se od roku 2001 zmenšil o 65 %. Koalice Birds, Not Mosquitoes varuje, že některé druhy na Maui a Kauaʻi mohou bez zásahu zmizet během dvou až tří let.

Komáří samci jako evoluční slepá ulička

Princip zní paradoxně: zachránit ptáky tím, že do lesa vypustíte víc komárů. Ale jen samců. A právě v tom je klíč.

Z havajských komárů se v laboratoři na pevnině odeberou snůšky a do linie se zavede jiný kmen bakterie Wolbachia, než jaký nosí divoká populace. Komáři se rozmnožují ve velkém, pak se samci oddělí od samic a vrátí na Havaj. Nad lesy se šatovníky je z vrtulníku shazují v kapslích, dvakrát týdně, po tisících kusů.

Proč samci? Protože neštípou. Nepřenášejí nemoc. Ale páří se. Když se samec s „cizí“ Wolbachií spáří s divokou samicí, vajíčka se nevylíhnou. A samice komára se typicky páří jen jednou za život. Jedno neúspěšné páření tedy znamená konec její reprodukce. Při opakovaném nasazení klesá podíl životaschopných dalších generací, komáří populace se zevnitř hroutí, aniž by se do lesa dostal jediný gram pesticidu.

Nejde o genetickou modifikaci. Wolbachia je přirozeně rozšířená bakterie, kterou nese odhadem 60 % všech druhů hmyzu. Projekt prošel federálním i státním schvalováním, v dubnu 2023 získal východní Maui environmentální zelenou a EPA připouští extrémně nízkou toleranci případného úniku samic, jednu na 250 000 vypuštěných jedinců.

Proč ne postřik nebo larvicidy

Nabízí se otázka: proč nepoužít jednoduše insekticid? V členitém, vícepatrovém deštném lese na svazích sopky je chemický postřik logisticky i ekologicky riskantní, zasáhl by rostliny i živočichy, které má program chránit. Likvidace komářích líhnišť je v takovém terénu prakticky nemožná; každá prohlubeň, každý dutý kmen drží vodu. Biologické larvicidy BTi a Bs fungují, ale jejich dosah je omezený a vyžadují opakovanou aplikaci na konkrétních místech. Žádný z těchto nástrojů nedokáže plošně a dlouhodobě potlačit komáry v horském lese tak, aby to ptákům reálně pomohlo. IIT s Wolbachií je podle koalice Birds, Not Mosquitoes nejúčinnější dostupný konzervační nástroj pro tento typ prostředí.

Co víme po 69 týdnech v terénu

Ostré vypouštění na východním Maui začalo v listopadu 2023. Do jara 2025 proběhlo 69 týdnů nasazení a 190 monitorovacích dní. Jarní newsletter MFBRP z roku 2025 potvrzuje pokračující týdenní nasazování a přidává důležitou poznámku: krátká okna dat nestačí k závěrům, protože komáří populace přirozeně kolísají mezi sezonami. Výsledek se musí číst v delších časových řadách.

Proto USGS v listopadu 2025 publikoval zvláštní metodický rámec, jak dlouhodobě měřit dopad na ptáky přes demografii, hustotu a velikost areálu výskytu. Rok 2026 by měl přinést první srovnatelnější vícesezónní data, nikoli definitivní verdikt. Havajský projekt je navíc celosvětově prvním nasazením IIT přímo pro ochranu volně žijících druhů, ne pro veřejné zdraví; precedent, ze kterého by se dalo čerpat, prostě neexistuje.

Na jaře 2025 se k terénnímu nasazení připojil i ostrov Kauaʻi. Paralelně běží záložní scénáře: u ʻākohekohe už pracovní skupina od září 2024 vytipovává lokality pro druhou populaci na ostrově Hawaiʻi, protože klasický záchranný chov v zajetí u tohoto stresového a agresivního druhu nefunguje.

Článek Havajští ptáci umírají na malárii. Vědci proti komárům nasadili jejich vlastní samce se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co je lei a proč na něm záleží

Lei není suvenýr. Na Havaji funguje jako girlanda darovaná při narozeninách, promocích, pohřbech, při hule i v běžném životě. Staří Havajci pletli listy, květy, mušle a peří do věnců, jimiž uctívali bohy i blízké. Senátní návrh SB2781 ho výslovně popisuje jako „důležitý kulturní, sociální a ekonomický výraz Havaje a domorodých havajských tradic“.

Právě proto je problém, když se pod havajskou symbolikou prodává produkt, který s ostrovní půdou nemá nic společného. Návrh zákona to říká přímo: současná praxe „může uvádět spotřebitele v omyl a podkopávat místní pěstitele, výrobce lei i kulturní praktiky“.

Čtrnáct dolarů versus sto patnáct

Cenový rozptyl na trhu s lei je brutální a leccos prozradí:

Třířadý pikake lei stál loni na Den matek 150 dolarů. Podle Montyho Pereiry z honolulské firmy Watanabe Floral může cena lokálního lei při nedostatku nabídky vystřelit i na dvě stě. Watanabe samo přitom pěstování ukončilo už v roce 2008, kvůli nedostatku pracovníků a mezinárodní konkurenci.

Rozdíl není jen v ceně. Lokální lei z pikake, puakenikeni, gingeru nebo tuberose voní. Thajský orchidejový lei je odolný, fotogenický, a bez vůně.

Zákon, který teprve hledá finální podobu

Havajská legislativa se o problém pokouší už druhým rokem. Návrh HB1187 z roku 2025 cílil na postupný zákaz státních nákupů lei z dovážených květin s harmonogramem až do roku 2065. Prošel oběma komorami, ale po senátních úpravách se zákonodárci neshodli a návrh zůstal bez finálního schválení.

Nový senátní návrh SB2781 jde jinou cestou. Místo plošného zákazu navrhuje:

• Zavedení značek „Hawaii Grown“ (nejméně 90 % materiálu vypěstovaného ve státě) a „Hawaii Made“ (lei sestavený na Havaji, i z dováženého materiálu).
• Pravidla pro státní nákupy lei s předností lokálního původu.
• Přechodové lhůty, které mají dát pěstitelům čas navýšit kapacitu.

K 1. 5. 2026 je návrh v konferenčním řízení mezi komorami, schůzka konference byla svolána právě na tento den. Hawaiian Council v připomínkách podporuje rozlišení obou kategorií: uznává, že lei vyrobený lokálně z dováženého materiálu není totéž co plně lokální lei, ale obojí má jiný význam a má být jasně odlišeno.

Odpůrci, včetně Pereiry a firmy Paradise Leis, varují, že při zdražení může utrpět dostupnost lei pro samotné obyvatele Havaje.

Co může změnit Trumpovo clo

Zajímavý vedlejší efekt: podle Pereiry už kvůli clům Trumpovy administrativy stojí thajská orchidej zhruba tolik co některé místní květiny. Cenová výhoda dovozu se zmenšuje. Samo o sobě to ale neřeší problémy se sezonností, chybějícími pracovníky a omezenou kapacitou havajských farem. Pokud legislativa neprojde a cla se změní, trh se vrátí tam, kde byl.

Jak nakupovat, aby lei měl smysl

Nejde o to lei nekupovat. Celý spor existuje právě proto, že lei je stále živá kulturní praxe, kterou zákonodárci, civic clubs i pěstitelé chtějí chránit, ne pohřbít. Smysluplnější než bojkot je jednoduchý filtr:

• Zeptejte se na původ. Prodejce, který umí říct jméno farmy nebo alespoň ostrov, stojí za důvěru.
• Buďte skeptičtí k nejlevnějšímu fialovému orchidejovému lei. Ten pochází téměř jistě z Thajska.
• Počítejte s vyšší cenou. Lokální, voňavý, sezonní lei stojí násobky, ale platíte za skutečný havajský příběh, ne za marketing.

Dokud neexistuje povinný label „Hawaii Grown“, rozhoduje jediná věc: ochota zeptat se u pultu a ochota zaplatit odpověď.

Článek Kupujete si na Havaji tradiční květinový věnec lei? Pozor, možná právě ničíte místní tradice se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Z Evropy za teplem coby kamenem dohodil

Celkem tu na vás čeká devět vulkanických ostrovů, rozdělených do tří skupin. A právě původ jejich vzniku je bez nadsázky jejich největším triumfem. Například v oblasti Furnas země doslova dýchá – z prasklin stoupá pára a horké prameny tu vytvářejí přírodní lázně, v nichž si každý najde to své.

Některé termály jsou placené, jiné – třeba ty u oceánu nebo na vzdálenějších místech – si můžete užít zdarma a klidně celé hodiny. Stačí vám plavky a respekt k přírodě. Voda má místy přes 35 °C a koupání v ní, zatímco kolem fouká atlantský vítr, je zážitek, na který se nezapomíná. Každopádně si ale s sebou přibalte tlustý ručník, bude se vám hodit.

Nejnavštěvovanějším z ostrovů je São Miguel, přezdívaný „zelený ostrov“. A není to přehnané. Kdo miluje přírodu, dlouhé treky a rozmanitost všeho druhu, ten si tu určitě přijde na své. K vidění jsou například zajímavě tvarované útesy strmě padající do oceánu, vodopády ukryté v džungli i pastviny poseté hortenziemi. A pokud máte štěstí, můžete z lodi pozorovat velryby a delfíny – vody tu totiž kypí životem možná ještě víc než pevnina.

Báječná dovolená, na které ušetříte

A teď to hlavní: ceny. Oproti Havaji nebo jiným exotickým destinacím vás Azory vyjdou výrazně levněji (mimochodem platí se tu eurem). Let z Evropy sem navíc trvá jen pár hodin a infrastruktura je evropsky pohodlná. Přesto si budete připadat, jako byste odletěli na druhý konec světa.

Článek Evropská Havaj za zlomek ceny. Má sopky i horké prameny, ve kterých můžete relaxovat zdarma hodiny se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Ve žhavém náručí Země

Erik Storm je členem skupiny EcoGuides, která sídlí na Havajských ostrovech, konkrétně v Národním parku místních vulkánů. Využil příležitosti a rozhodl se nechat svoji kameru v prasklině, která se pomalu plnila lávou. Kamery GoPro jsou ostatně ve svých reklamách prezentovány jako nezničitelné, takže nebylo od věci vyzkoušet, nakolik výrobce dostojí svému slovu. Samozřejmě nikdo nemohl předvídat tak extrémní zátěž jako dotek žhavého magmatu.

Jenže na druhé straně nikdo také neočekával, že by malý kousek digitální technologie vydržel kontakt s lávou o teplotě 1000 stupňů Celsia. Poté, co byla kamera obalena zlatavým žhavým magmatem, se proud zastavil a pomalu vychladl až do klasické kamenné podoby. Tehdy se Erik vrátil a s pomocí potřebného vybavení se pokusil elektroniku osvobodit, tedy aspoň to, co z ní podle jeho předpokladů zbylo.

Dobývání technologie z kamene

K tomuto účelu použil geologické kladívko a samozřejmě se domníval, že o kameru definitivně přišel. Jenže GoPro nejenže přežila, ale pořád fungovala. Díky tomu zachytila celý proces setkání se zemským živlem v tekuté podobě. Erik tedy vytáhl SD kartu, která běsnění rovněž přežila, a na YouTube se podělil o naprosto jedinečný záznam. Ostatně unikátnost záběrů můžete posoudit sami.

Podle prohlášení Erika funguje kamera i nadále, jen už ne tak perfektně jako předtím. Vzhledem k tomu, čím si evidentně prošla, se jedná o naprosto neuvěřitelnou výdrž digitální techniky, nota bene tak komplikované jako je snímač zvuku a obrazu. Ačkoli jde ve výsledku o velmi působivý příběh a dobrou reklamu pro konkrétní výrobek, rozhodně nedoporučujeme testovat tento přístup na vlastní pěst.

Zdroj: BeyondBlindfold

Článek GoPro kamera, která přežila „pozření“ lávou. Celý proces natočila a záběr je volně dostupný ke zhlédnutí se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Pozemská příprava na mimozemské výpravy

Během těchto misí se členové budoucích posádek učí navigovat v nepravidelném vulkanickém terénu a vydržet fyzikální omezení při provádění výzkumu v nepříznivém prostředí. Zatímco na sobě mají objemné skafandry potřebné pro mimozemský průzkum, studují vědci geologii a organismy, které se vyskytují v lávových tunelech a jeskyních Havajského vulkánu Mauna Loa. Unikátní stanice na této hoře je vedena Mezinárodní aliancí pro Měsíční základnu.

Jedná se o asociaci s cílem vybudovat první měsíční mezinárodní základnu. Je to část Havajské instituce pro vesmírný výzkum a simulace, která organizuje „analogové“ mise, které vědcům simulují prostředí na Marsu nebo Měsíci. Ředitel této instituce nabídl několik detailů těchto misí během výroční Lunární a planetární konference, která se kvůli covidu 19 konala jen virtuálně a dovolila nahlédnout do procesu tohoto cvičného prostředí.

Dlouhodobý pobyt v nehostinných podmínkách

Během misí žijí týmy s ne více než šesti členy v lávovém obydlí několik týdnů nebo měsíců. Ačkoli má každý určenou roli – velitel, operativec, inženýr nebo vedoucí komunikace – na úkolech obvykle spolupracují, jak je potřeba. Obvykle jsou v týmu lidé s více dovednostmi, kteří zvládnou podobné úkoly, takže pokud je někdo unavený nebo zraněný, vždycky je někdo může při konkrétní činnosti nahradit.

Zdroje jako jídlo, voda nebo energie jsou velmi omezené a tudíž přísně monitorované – přesně jak by to bylo skutečně na Marsu nebo Měsíci – a členové posádky vycházejí ven pouze po navléknutí ochranných obleků, přileb a podpůrných systémů. Tyto analogové mise nejsou přínosné jen pro výzkum ve vesmíru, ale pro výzkum jakékoli práce v extrémních podmínkách s omezenými zdroji, které se mohou objevit prakticky kdekoli na Zemi.

Zdroj: Livescience

Článek Lávové tunely na Havaji mohou být inspirace pro kolonii na Marsu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.