Radiátor z břidlic a pískovců

Kdo čeká klasickou vápencovou stěnu typickou pro Český kras, bude překvapen. Podle karty AOPK stojí Krásná stráň na ordovických břidlicích, křemenných pískovcích, drobách a prachovcích. Tedy na horninách, které jsou v největší české vápencové oblasti geologickým cizincem. Právě tato mozaika vytváří podmínky, jež jsou pro teplomilné druhy klíčové.

Jihovýchodní orientace svahu znamená celodenní oslunění od rána do odpoledne. Kamenitý povrch s mělkými, suchými půdami a řídkou vegetací se přes den rychle prohřívá, a po západu slunce naakumulované teplo pomalu uvolňuje zpět do okolí. Přesné měření teplotního rozdílu oproti okolní krajině se pro Krásnou stráň v otevřených zdrojích nepodařilo dohledat, ale princip je dobře známý z jiných xerotermních lokalit: obnažené skalní plochy a sutě fungují jako tepelný akumulátor. Odtud metafora přírodního radiátoru; není to vědecký termín, ale výstižný popis toho, co se na svahu děje.

Co tu kvete a proč to vypadá jako jih

Oficiální botanický popis lokality nepoužívá pojem „středomořská flóra“. Mluví o stepní a lesostepní vegetaci, dřínových doubravách a acidofilní zakrslé doubravě. Jenže stačí se podívat na seznam druhů, aby bylo jasné, proč se jižní příměr nabízí:

• Třemdava bílá – vytrvalá bylina s jihoevropským rozšířením, v Čechách vzácná
• Dřín jarní – strom kvetoucí žlutě už v únoru, typický pro teplé vápencové a bazické stráně
• Ožanka kalamandra – nízký polokeř s jihovýchodoevropským těžištěm výskytu
• Strdivka sedmihradská – tráva vázaná na teplá skalnatá stanoviště
• Mochna písečná, mateřídouška vejčitá, zvonek boloňský – další druhy s výrazně teplomilným charakterem

Přesněji řečeno jde o druhy střední a jihovýchodní Evropy, ne o doslovnou kopii středomořské vegetace. Ale pocitově? Na rozpáleném svahu v červnu, mezi kvetoucí třemdavou a bzučením hmyzu, je dojem jižní stráně silný.

A právě v tom spočívá největší paradox Krásné stráně. Český kras je proslulý vápnomilnou květenou, a tady, na jeho okraji, dominují kyselomilné porosty na nevápencovém podloží. AOPK přímo uvádí, že acidofilní rostlinstvo lokality kontrastuje s typickou vápnomilnou květenou okolí. Vysvětlení tkví v geologické mozaice: ordovické břidlice místy obsahují karbonátové konkrece, takže se na jednom svahu střídají kyselé a bazičtější kapsy půdy. Výsledkem je neobvyklá směsice druhů, které by se jinde nepotkaly.

Ještěrka, která tu má poslední baštu

Krásná stráň není výjimečná jen botanicky. Podle AOPK jde o jedinou lokalitu v celém Českém krasu, kde dosud žije ještěrka zelená, druh vázaný na teplá, osluněná stanoviště s dostatkem úkrytů v kamenité suti. Její přítomnost je dalším důkazem, jak extrémní mikroklima tu panuje. Vysokoškolská práce z Jihočeské univerzity, která na Krásné stráni mapovala populaci ještěrky zelené, popisuje nejvyšší aktivitu zvířat na jaře a počátkem léta, tedy přesně v období, kdy je svah nejintenzivněji prohřátý.

Největší aktuální hrozbou pro lokalitu přitom není chlad ani sucho, ale zarůstání. Křoviny a invazní akát postupně zastiňují nejcennější stepní a suťové biotopy. Bez pravidelného managementu, tedy odstraňování náletových dřevin a udržování otevřených ploch, by se teplomilný ostrov během několika desetiletí proměnil v běžný zapojený les.

Jak se tam dostat a kdy vyrazit

Krásná stráň je veřejnosti přístupná. Po východní a jižní hranici území vede zelená turistická značka z Vonoklas do Karlíku. Z Prahy se sem dostanete bez auta: vlakem na lince S7 do stanice Dobřichovice, odkud pokračuje autobusová linka 419 se zastávkami Dobřichovice, rozc. Karlík a Karlík. Poslední úsek je pěší.

Nejlepší doba návštěvy? Podle nás konec dubna až červen. Svah je už dobře prohřátý, třemdava a dřín kvetou, ještěrky jsou aktivní a krajina ještě není letně vyprahlá. AOPK doporučuje duben pro okolní doubravy a dubohabřiny Karlického údolí, což se s návštěvou Krásné stráně dá snadno spojit. Platí standardní pravidla CHKO: držte se značených cest, nerozdělávejte oheň a na kole jezděte jen po silnicích a místních komunikacích.

Dvacet jedna hektarů suchého svahu na břidlicích a pískovcích, obklopených vápencovou krajinou. Tak málo stačí, aby uprostřed Čech vznikl kousek jihu, křehký, vzácný a závislý na tom, že si ho někdo všimne dřív než akát.

Článek Na stráni u Karlíka přežívají rostliny staré stovky milionů let. Klíčem je specifické složení zdejšího vápence se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Smrt maháradži a souboj sedmi synů

V této době nalézá diamant během svých válečných tažení indický maháradža Ald-ad-Dinkij. Protože takovou kořist nechce rozhodně ztratit, ukládá jej do záhybů svého turbanu. Už při návratu z tažení však dostává silný záchvat kašle a zanedlouho umírá. Jeho sedm potomků se v následném souboji o klenot navzájem zabije. Diamant si poté předávají různí indičtí panovníci, kteří však postupně padají jako mouchy a rozkládají se i jejich říše.

Je ale příčinou těchto událostí skutečně kletba z diamantu, nebo jde jen o špatný výklad přirozené dynamiky regionu a historické epochy? Za pár let potkají všechny vlivy tohoto kamene i Britské impérium. S dobytím Pandžábu získává diamant královna Viktorie (1819–1901). Už tehdy se o něm vypráví, že jakmile se jej dotkne mužský panovník, zakrátko si ho najde smrt. Viktorie tomu nevěnuje velkou pozornost a kámen vkládá do koruny.

Zasazení do koruny a smrt prince Alberta

Nicméně zakrátko skoná její choť, princ Albert (1819–1861). Celých 13 britských kolonií toho samého roku najednou vyhlásí nezávislost a od impéria se kompletně odtrhnou. Královna začíná brát legendu vážně a v závěti zakazuje mužům se klenotu dotýkat. Dnes je kámen součástí koruny Alžběty II. S její smrtí a nástupem Karla III. přejde na Camillu, nastupující královnu manželku. A zde se věci zamotaly, protože koruny jsou dvě.

Konkrétně se totiž stane součástí tzv. Koruny královny matky, která byla vyrobena pro královnu Alžbětu, aby ji nosila po boku manžela, Jiřího VI. Ta v nošení pokračovala i poté, co se královnou stala její dcera, Alžběta II. Koruna je vyrobena z platiny a celkem ji zdobí asi 2 800 diamantů. Středobodem výzdoby je přirozeně Kohinoor. Dá se říct, že diamant se drží na klenotu určeném pro ženy panovnice či manželky, kterým kletba nehrozí.

Indické zprávy a zmatek v pojmech

Několik indických médií oznámilo, že Kohinoor je zasazen do královské koruny a tu zdědí Camilla, což je ale omyl. Britská imperiální koruna je korunou panovníka, což může být král nebo královna, koruna tedy patří ke králi Karlu III. Diamant je ovšem součástí Koruny královny matky, nikoli Britské imperiální. Ta má další velký diamant, konkrétně Cullinan z Afriky. Jde o největší bezbarvý diamant, jaký byl kdy kde nalezen.

Koruna královny matky je momentálně vystavena v londýnské klenotnici spolu s dalšími korunovačními klenoty. Ty jsou majetkem monarchie, nikoli však konkrétních panovníků. Ačkoli je tedy Camilla ponese při obřadu, nejsou její. Indické zprávy pominuly skutečnost, že Camilla se stane královnou manželkou, chotí panovníka, nikoli panovnicí. Kohinoor tak zůstane na svém místě při korunovaci, případně i budoucích ceremoniích.

Článek Slavný diamant Koh-i-Noor byl z koruny královny Alžběty II. vyjmut. Zabíjí jednoho panovníka po druhém se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Když vymřelo skoro všechno

Události masových vymírání byly tak významné, že při nich zcela zmizelo 75–90 % všech živočišných a rostlinných druhů na planetě. Dají se zpětně vypátrat skrze geologické vrstvy a chemické složení hornin či nalezených fosilií. Posledních 11 500 let jsme v době holocénu, přičemž tato epocha nastoupila s koncem poslední doby ledové. Podle mnoha badatelů jsme se ale už dostali do středu tzv. antropocénu, který započal s využíváním fosilních paliv a průmyslovou revolucí.

Podle jiných vědců bylo jeho počátkem ovládnutí zemědělství, respektive farmaření. Ať už je to jakkoli, naše populace výrazně narůstá, stejně tak poptávka po jídle či palivu a roste i výroba plastů. Současně s tím stále nebezpečnějším tempem ubývá právě živočišných druhů a rostlin. Představme si tedy, že všechno kromě lidí už vyhynulo a my jsme tu zůstali zcela osamoceni. Jak by vypadal život na modré planetě za takových okolností?

Zvířata a farmaceutický průmysl

Nedávný mezinárodní průzkum odhadl, že na hraně vyhynutí je až 1 milion druhů zvířat a rostlin. Abychom to dali do kontextu, právě z těchto zdrojů získáváme více jak 50 % moderních léků a více jak 90 % tradičních léčiv. A co se týče životy zachraňujících vakcín proti nemocem, jsou testy na zvířatech naprosto klíčové. Bez nich bychom se ocitli v postapokalyptickém světě, kde jsou místo laboratorních myší používáni přímo lidé.

Hlodavci tvoří až 75 % zvířat užívaných obecně ve vědeckém testování. Velmi snadno se totiž množí a jejich genetická výbava a fyziologie se značně překrývá s tou naší. Bez těchto malých pomocníků s fousky by bylo nutné spoléhat se jen na počítačové simulace a tkáňové kultury. Takovou změnu by rozhodně nešlo provést přes noc a nejen pro vědeckou komunitu by se jednalo jak o finanční, tak i o logistickou noční můru.

Prázdný žaludek a žádná vlna

Zvířata nás také zásobují životně důležitými surovinami, jako je například zmijí jed na léčbu krevního tlaku nebo inzulin ze slinivky prasat. Nemluvě o všech těch chutných produktech jako mléko, sýry, hamburgery a podobně. Tohle všechno by bylo okamžitě minulostí. Abychom zabránili hladomoru, museli bychom se spolehnout na laboratorně pěstované maso a zeleninu. Nemluvě o planktonu, který zajišťuje většinu kyslíku na planetě.

Pronikneme-li k nejmenším tvorům, ocitneme se v hmyzí říši, která je naprosto kritická. Jakmile by totiž zmizely včely, které zajišťují opylování – a tedy růst rostlin –, měl by lidský rod pouhý rok života. Museli bychom přijít na to, jak tuto přirozenou operaci provést uměle, nejspíš pomocí dronů a větrných systémů. A jestli jste vysazení na vlnu, hedvábí a další materiály, tak smůla. Provedly by cenový skok a byly by extrémně nedostupné.

Smutný život bez mazlíčků

Všechny tyto tkaniny totiž pochází ze zvířat nebo z rostlin, takže při jejich zmizení by nám zůstala jen možnost syntetických vláken. To znamená neustálé svědění a také hrozně moc potu. Samozřejmě by se vymírání týkalo i našich chlupatých společníků jako koček, psů, fretek a dalších. Mohli bychom si sice zařídit nějaké robotické mazlíčky, ale upřímně, drbat za ušima něco z plechu a plastu opravdu není ono. Mnoho lidí by nejspíš zemřelo žalem.

Dobrá zpráva je, že díky snahám nejrůznějších odborníků se například velrybí populace vrací do počtů, které zde byly ještě před dobou rapidního harpunování. Stejně tak se znovu rozmáhá populace orla bělohlavého. To samé se týká goril, kterým se díky společné snaze mnoha oddaných lidí daří přežívat v národních parcích. Z toho je vidět, že dostatečně velká skupina lidí se společným zájmem dokáže opravdu cokoli. Máme před sebou ale stále hodně práce.

Který živočišný druh byste nejvíce postrádali?

Zdroj: WhatIfShow

Článek Co by se stalo, kdybychom vyhubili všechno živé na planetě? Katastrofický scénář nutí k zamyšlení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Tajemné vrcholky v mořských hlubinách

Horstva pod vodou vytváří různé typy biotopů, které pokrývají plochu odpovídající největším pevninským deštným pralesům. Vědci o těchto oblastech postupně zjišťují stále více informací. Ukazuje se, že jsou tyto horské oázy plné života, díky čemuž hrají klíčovou roli v globálním ekosystému oceánů. Jenže lokalizace a identifikace těchto míst není vůbec jednoduchá, proto nemáme k dispozici definitivní součet mořských horstev.

Odhady nicméně udávají, že existuje něco mezi 30 000 – 100 000 podvodních masivů, jejichž vrcholky dosahují výšky přes 1 500 metrů. Mezi největší mořská horstva patří Davidson Seamount u pobřeží Kalifornie, celý masiv je dlouhý 42 kilometrů, široký 8 kilometrů a dosahuje výšky 2 280 metrů. Vyšší podmořské hory mívají od základny po vrchol téměř 5 000 metrů. Přidejte ještě menší vrcholy okolo 100 metrů výšky a máte globální horstva v počtu milionů kusů.

Prozkoumaný pouze zlomek celku

Ať už je celkový počet podvodních hor jakýkoli, vědci jich zatím prozkoumali pouze několik stovek. Výzkumem v této oblasti se zabývá Lucy Woodall z univerzity v Oxfordu. Probádala již několik hor v Atlantiku, Indickém oceánu a jižních vodstvech. Dle jejích slov si při každém ponoru uvědomí, že je nejspíš první člověkem, který vidí tuto část naší planety, protože je pro nás tak vzdálená a neprozkoumaná.

Během průzkumných výprav naráží vědci na lesy, řasy a korály, které jako by pocházely ze zcela jiných světů. Takové útvary žijí stovky, nebo dokonce tisíce let. Hlubokomořské korály už svojí rozmanitostí překonaly vzdálené příbuzné z tropických oblastí a stále přibývají nové a nové druhy. Toto prostředí samozřejmě hostí další druhy ryb, sasanek, korýšů, mlžů, chobotnic i žraloků. Zkrátka nový svět se vším všudy.

Zdroj: Science Focus

Článek Horské oázy v mořských hlubinách jsou plné života, ale lidským očím po staletí skryty. Hrají klíčovou roli v globálním ekosystému se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.