Sopka, která pohřbila město a vytvořila krajinu

Minojská erupce patří k nejmocnějším vulkanickým událostem, jaké zasáhly oblast Středomoří v historicky doložitelném období. Centrální část ostrova se při ní zhroutila do moře a vytvořila dnešní zatopenou kalderu. Okolní pobřeží zasáhla tsunami, desítky kilometrů daleko dopadal sopečný popel.

Na jižním okraji Théry leželo prosperující město, které dnes známe jako Akrotiri. Erupce je pohřbila pod metry tefry, a paradoxně tím zakonzervovala. Když řecký archeolog Spyridon Marinatos v šedesátých letech 20. století začal odkrývat zdejší vrstvy, našel vícepatrové domy, kanalizaci, skladiště s keramikou a nástěnné malby takové kvality, že se Akrotiri začalo přirovnávat k Pompejím. Jedno zásadní srovnání ale kulhá: v Akrotiri dosud nebyly nalezeny žádné lidské oběti. Zemětřesení a menší eruptivní aktivita patrně varovaly obyvatele s dostatečným předstihem, aby město opustili. Kam přesně uprchli a zda přežili, zůstává otevřené.

Platón, ne tradice: odkud pochází Atlantida

Když se řekne „ztracená říše“, většina lidí myslí na Atlantidu. Důležité je ale vědět, odkud ten příběh vlastně pochází. Neexistuje žádná staroegyptská kronika ani minojský zápis o potopené civilizaci. Jediným dochovaným pramenem jsou dva dialogy athénského filozofa Platóna, Tímaios a Kritias, napsané kolem roku 360 př. n. l.

Platón v nich líčí mocnou ostrovní říši, která ovládala západní Středomoří a nakonec zmizela „během jediného dne a noci“ v důsledku přírodní katastrofy. Popis je neobvykle konkrétní: soustředné kanály, bohatství kovů, monumentální architektura a námořní síla. Právě ta konkrétnost svádí k hledání reálné předlohy. A Santorini nabízí až nebezpečně přesvědčivou kulisu:

• Ostrovní centrum s vyspělou kulturou (Akrotiri)
• Náhlá zkáza sopečným výbuchem
• Kaldera zaplavená mořem, vizuální obraz „potopeného“ ostrova
• Doložená tsunami zasahující vzdálené pobřeží

Přímý důkaz, že Platón popisoval právě Théru, ale v žádném starověkém textu není. Mezi erupcí a sepsáním dialogů leží propast více než tisíce let. Část badatelů proto mluví o plausibilní kulturní hypotéze: katastrofa mohla přežívat v kolektivní paměti východního Středomoří a Platón z ní mohl čerpat vedle vlastní filozofické konstrukce. Jiní upozorňují, že Atlantida je především literární nástroj, morální podobenství o hybris a trestu, ne zeměpisná zpráva.

Kdy přesně? Datovací hlavolam

Starší práce uváděly rok 1645 př. n. l. jako pevný bod, odvozený z kyselého signálu v grónských ledových jádrech. Novější výzkum publikovaný v časopise Antiquity ale ukázal, že slavný ledovcový signál kolem roku 1627–1645 př. n. l. může patřit aljašské erupci sopky Aniakchak, nikoli Théře. Bezpečnější je dnes mluvit o druhé polovině 17. století př. n. l., případně o rozmezí zhruba 1620–1600 př. n. l.

Tato korekce má důsledky i pro otázku, zda erupce „zničila minojskou civilizaci“. Palácová centra na Krétě, jako Knóssos, fungovala ještě desítky let po erupci a definitivně upadla až kolem roku 1450 př. n. l.

Proč Atlantida přežívá

Řecká národní turistická organizace dnes Santorini propaguje mimo jiné jako „Lost Atlantis“. Muzeum prehistorické Théry ve Fiře vystavuje fresky z Akrotiri, výjevy boxujících chlapců, rybářů, flotily lodí, a návštěvník odchází s pocitem, že viděl fragment zmizelého světa. Samotné naleziště Akrotiri, kryté moderní střechou, působí jako zmrazený výsek města, ze kterého obyvatelé právě odešli.

Podle nás právě v tomto napětí spočívá síla legendy. Atlantida funguje současně jako historická hádanka, katastrofický příběh i projekční plocha pro představu o „zmizelém lepším světě“. Santorini jí dodává hmotnou kulisu, kterou žádná jiná kandidátská lokalita nenabízí tak přesvědčivě. Věda přitom neříká, že spojení je nesmysl; říká jen, že zkratka „Atlantida rovná se Théra“ není prokázaná.

Živý vulkán pod turistickým rámcem

Poslední zaznamenaná eruptivní aktivita na Santorini pochází z roku 1950. Ostrov zůstává geologicky živý; řecká civilní ochrana ho výslovně vede mezi aktivními vulkány země a vydává pro něj ochranné instrukce. Časopis Vesmír v roce 2025 přinesl text o gravimetrickém monitoringu ostrova, který ukazuje, že vědecký dohled nad kalderou pokračuje. Pro turisty to neznamená důvod k panice, ale k respektu: Santorini není jen kulisa pro fotky při západu slunce, je to místo, kde se geologie stále děje.

Kdo chce vidět stopy minojské katastrofy na vlastní oči, najde je v Akrotiri a v Muzeu prehistorické Théry; obě místa mají aktuální návštěvnické informace na stránkách řeckého Eforátu kykladských památek.

Kaldera plná tyrkysové vody, ze které trčí černý ostrůvek Nea Kameni, je zároveň geologickou jizvou a živou připomínkou. Platón svůj příběh možná vystavěl na ozvěně skutečné katastrofy, možná na čisté imaginaci. Jisté je jedno: krajina Santorini ten příběh vypráví dál, ať už chceme, nebo ne.

Článek Minojská erupce na Théře bývá spojována s pozdějšími příběhy o ztracených říších se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Erupce sopky způsobila vznik mlhy na obloze 

Vědci se snažili identifikovat katastrofu dlouhá tisíciletí, avšak pomoci jim dokázal až seznam starověkých sopečných erupcí, které publikovali Richard Stothers a Michael Rampino z Goddardova institutu pro vesmírná studia. Ten jim pomohl odhalit, že v roce 536 došlo k výskytu husté mlhy na obloze, která zabránila Slunci v prohřátí Země.

Redakce VědaŽivě

5 ledna, 2022

Hurikán a aktivní sopka, dva živly děsivé samy o sobě. Jak by to vypadalo, kdyby se spolu setkaly?

Následovalo kruté období spojované s rozsáhlým hladomorem, zejména na severní polokouli, migracemi po celém světě, válkami a také epidemií způsobenou bakterií Yersinia pestis. Ta si měla vyžádat více než padesát milionů obětí, a dokonce přispěla ke kolapsu Římské říše. Výzkumy rovněž potvrdily, že kruté období mělo dlouhotrvající dopady na lidskou kulturu.

Podnebí se začalo vracet do normálu po více než sto letech 

Takzvané období Fimbulwinteru mělo trvat zhruba 18 měsíců, a že k němu skutečně došlo potvrzují důkazy z ledovců ve Švýcarsku. Vzorky ledu, které tam vědci analyzovali, totiž obsahovaly mikroskopické částice vulkanického skla. Ty byly dle webu Ancientpages téměř totožné s horninami z Islandu, kde erupce vznikaly nejčastěji. 

Redakce VědaŽivě

20 srpna, 2020

Nově objevená erupce Yellowstone je jednou z největších za posledních 5 let

Zpomalil se tehdy dokonce i růst stromů a teplota planety výrazně klesla, což přispělo k nedostatku potravin a následnému hladomoru. Důsledky tohoto období byly patrné ještě do roku 660, kdy se podnebí začalo vracet do normálu. Pro lidstvo to tehdy bylo obrovskou zkouškou a ani dnes vědci nevylučují, že by k něčemu takovému mohlo dojít.

Článek Když „přestalo“ na rok svítit slunce: Erupce sopky v roce 536 zahalila celý svět do temnoty se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Co za tím stojí?

Pozoruhodný jev zachytil vesmírný teleskop Jamese Webba a NASA záznam následně zveřejnila. Poté přišly různé kosmické předpovědi a hypotézy. Je však jasné, že Slunce stále vysílá sluneční erupce (tzv. prominence), které někdy ovlivňují komunikaci na Zemi, a proto se vědci více zajímají o nejnovější vývoj.

Způsobení polárního víru

Dle popisů se má jednat o polární vír. Materiál z protuberance na severu se odtrhl od hlavního filamentu a nyní cirkuluje v masivním polárním víru kolem severního pólu naší hvězdy. „Důsledky pro pochopení atmosférické dynamiky Slunce nad 55° mohou být významné“, řekla doktorka Tamitha Skovová.

Informace po další analýze

Podle NASA je protuberance velký jasný útvar, který se rozprostírá směrem od povrchu Slunce. V minulosti bylo několik takových případů, ale tento zarazil vědeckou komunitu. Další pozorování odhalují, že materiálu trvalo zhruba 8 hodin, než obeplul pól na přibližně 60° zeměpisné šířky. To znamená, že horní hranice v odhadu horizontální rychlosti větru je 96 kilometrů za sekundu.

Absolutely insane! Yesterday’s X1.1 class #SolarFlare was observed in high resolution by the NASA IRIS mission. IRIS observes with a small field-of-view, so catching the largest flares is rare. But just look at this, I haven’t seen a flare observation this cool in a long time. ☀️ pic.twitter.com/FB6IR47ORt

— Dr. Ryan French (@RyanJFrench) February 12, 2023

Hledání dalších odpovědí

Vědci nyní podivnou událost analyzují, aby o ní získali více podrobností a poskytli jasnější obrázek. I když je naše oblíbená hvězda nepřetržitě monitorována, neustále má pro nás nová překvapení, jako je několik silných erupcí, které tento měsíc přerušily komunikaci na Zemi. Samozřejmě také víme, že toho přijde daleko více. Je jen otázkou času, kdy se Slunce stane skutečně nebezpečným.

Článek Video: Část slunce se odlomila a vytvořila vír podobný tornádu. Vědci jsou zmatení se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Neobvykle jasně zářící kometa

Amatérský astronom Patrick Wiggins si nedávno všiml, že jasnost 29P se drasticky zvýšila. Následná pozorování jiných astronomů odhalila, že tento skok ve svítivosti byl výsledkem masivní vulkanické erupce. Po explozi následovaly 27. a 29. listopadu další dva menší výbuchy. Na rozdíl od sopek na Zemi, které vyvrhují žhavé magma a popel z pláště, 29P chrlí ze svého jádra extrémně studené plyny a led. Tento neobvyklý typ vulkanické činnosti je známý jako kryovulkanismus.

Riziko úniku kryomagmatu

Kryovulkanická tělesa, která zahrnují několik dalších komet a měsíců ve sluneční soustavě, mají povrchovou kůru obklopující převážně ledové jádro. k tomu všemu neobvykle tvrdé jádro. V průběhu času může sluneční záření způsobit, že ledové vnitřky komet, přeměněné z pevné látky na plyn, způsobí nahromadění tlaku pod kůrou. Když záření ze Slunce také oslabí kůru, tento tlak způsobí prasknutí vnějšího obalu a kryomagma vystřelí do vesmíru.

Pravděpodobný původ erupce

Ejekta z poslední erupce 29P se podle BAA protáhla až do vzdálenosti 56 000 km od komety a pohybuje se rychlostí až 1 295 km/h. Vláček pravděpodobně obsahoval více než jeden milion tun vyvrženého materiálu. Fotografie erupční komety také ukazují, že oblak vytvořil nepravidelný tvar podobný Pac-Manovi. To naznačuje, že erupce pochází z jediného bodu nebo oblasti na povrchu komety.

Dvě masivní exploze

Výzkumníci také předpokládají, že nejvýbušnější erupce 29P sledují cyklus založený na její oběžné dráze kolem Slunce. Mezi lety 2008 a 2010 byla detekována řada velkých erupcí a nyní došlo během posledních dvou let ke dvěma masivním explozím. Tuto problematiku dodnes studuje Richard Miles, astronom BAA. Je však méně jasné, jak k tomuto delšímu erupčnímu cyklu dochází.

Zkoumání bude pokračovat začátkem příštího roku

29P byl do značné míry ignorován astronomickou komunitou od jeho objevu v roce 1927. Jak se však objevují nové důkazy o jeho neobvyklé vulkanické aktivitě, začíná být brán vážněji. „Je zřejmé, že při studiu 29P lze objevit něco nového a unikátního“, řekl Miles. Vesmírný teleskop Jamese Webba je naplánován, aby se blíže podíval na 29P začátkem příštího roku.

Článek Dříve podceňovaná sopečná kometa upoutala vědeckou pozornost. Probíhají na ní masivní exploze se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rok 2012 měl být tím posledním

Alex Young, zástupce pro vědu v NASA Heliophysics Science Division, zmiňuje události za posledních 10 000 let, které atmosféru neovlivnily. Počítal však s tím, že rok 2012 bude pro lidstvo tím posledním. O tomto roce byl taktéž natočen film, který sluneční erupce ztvárňuje a poukazuje i na následný konec světa.

Sluneční aktivita se neustále sleduje

Přes nevelké nebezpečí nejsou všechny sluneční erupce neškodné. Zatímco magnetické pole Země brání jisté smrti, elektromagnetická síla erupce může narušit elektrické sítě a další komunikační zařízení. To by mělo za následek chaos a potenciálně i smrt. Experti na vesmírné počasí z NASA a dalších agentur berou tuto hrozbu vážně a neustále sledují sluneční aktivitu.

Co jsou to vlastně sluneční erupce?

Sluneční erupce nastávají, když se magnetické siločáry Slunce napnou a zkroutí, což způsobí, že se na povrchu Slunce vytvoří obrovské bouře. Tyto bouře řádí silou elektromagnetické energie o velikosti planety. Nejdůležitější jsou ale sluneční skvrny, které se na povrchu Slunce vyskytují. Ty vytvářejí silné záblesky energie nebo sluneční erupce.

Většina energie ze sluneční erupce je vyzařována pryč jako ultrafialové a rentgenové světlo. Intenzivní energie erupce však může také zahřát blízký plyn ve sluneční atmosféře a vypustit do vesmíru obrovské kapky nabitých částic. Jedná se o výrony koronální hmoty (CME). Pokud je planoucí sluneční skvrna náhodou obrácena k Zemi, pak všechny výsledné CME vystřelí přímo na ni. Atmosféru by zasáhly přibližně za 15 hodin až několik dní.

Svět bez internetu?

Někteří experti se obávají, že dostatečně velká CME by mohla také způsobit tzv. „internetovou apokalypsu“. Může tedy zapříčinit přetížení podmořských internetových kabelů a ponechat část světa bez přístupu k webu na týdny či měsíce. Satelity a vesmírné stanice, které obíhají mimo ochranu zemské atmosféry, mohou být také CME radiací oslabeny.

Země je v bezpečí

Doug Biesecker, výzkumník z Centra předpovědi kosmického počasí, uvádí, že případné erupce nemají významný vliv. Údajně se nikdy nezpozorovala sluneční událost, která by měla nějaké měřitelné účinky na lidské zdraví. Pro Zemi tedy takové nebezpečí nehrozí, ale hvězdy ve sluneční blízkosti jsou na tom daleko hůře. Pokud jim dojde palivo, tak explodují a jejich umírající části mohou strhnout zemskou ozónovou vrstvu. Poté už by se to pro lidstvo stalo velikým problémem.

Hvězda, která zapříčinila peklo na Zemi

Autoři nedávné studie, publikované v srpnu 2020, zmiňují smrt hvězdy, která zapříčinila smrt až 70 % bezobratlých na Zemi. Jednalo se o hvězdu ve vzdálenosti 65 světelných let od Země a v dnešní době už to je přes 350 milionů let, kdy se tato událost stala. Zkoumání fosilií z doby zániku také odhalilo známky poškození ultrafialovým světlem. To potvrzuje, že zánik těchto bezobratlých způsobila tato umírající hvězda. Autoři studie však ujišťují, že v dnešní době takové nebezpečí nehrozí. Užívejte si tedy pokojně sluníčka pod ochranou atmosféry, která jen tak nezmizí.

Článek Sluneční bouře by mohla způsobit „internetovou apokalypsu“. Máme se ale obávat toho, že by zničila celou Zemi? se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Krása i rizika projevů cyklu

Magnetismus narušuje viditelnou fotosféru Slunce, což odhaluje relativně chladnější nižší vrstvy. „Jsem si jist, že během dalších let spatříme větší a činnější aktivní oblasti,“ prohlásil solární fyzik Dean Pesnell z NASA Goddard Space Flight Center. „Tyto dva regiony jsou prostřední velikosti a neukazují tak to nejlepší, co je sluneční cyklus 25 schopen nabídnout.“ Podle Pesnella dosáhne aktuální cyklus maximální aktivity v letech 2024–2025.

Energie z aktivních oblastí se může uvolnit jako radiace (solární bouře) a výrony koronální hmoty, což jsou koule superžhavé plasmy. Tyto bouře mohou vytvářet nádherné polární záře, ale jsou také rizikem pro elektrárny, satelity a komunikační sítě. Dokonce i pro astronauty, kteří se vydávají za ochranné magnetické pole Země. Komunikační specialista Jan Janssens podotkl, že Slunce je poslední týdny velmi aktivní a nevypadá to, že by mělo nějak polevit.

Vrchol cyklu na přelomu let

Minulý týden jen těsně minulo Zemi vypuzení solární plasmy, které vyrazilo z ještě ranější skupiny skvrn. „V těchto částech cyklu je taková situace zcela typická,“ podotýká Janssens. „Jak se cyklus blíží ke svému maximu, je vidět víc a víc skupin skvrn. Z toho také plyne větší počet těchto výronů.“ Záznamy také ukazují, že aktuální stav je asi stejně intenzivní jako během minulého cyklu a dokonce nižší, než u předchozích slunečních cyklů.

Pesnell, který je projektant v NASA Solar Dynamics Observatory, také uvedl, že solární bouře třídy X1.1 zachycená 17. dubna pochází podle všeho z třetí skupiny skvrn. Ta rotuje za oběma aktivními regiony na viditelném slunečním disku. Vědci z NASA dělí bouře na 5 skupin, každá následující je 10krát silnější než předchozí – A, B, C, M a X. Pokud jde o verzi X, teoreticky neexistují hranice její síly, nejsilnější byla zachycena roku 2003.

Rizika pro moderní svět

Americký úřad pro monitoring počasí NOAA ve zprávě uvedl, že bouře kategorie X1 způsobila rozsáhlé výpadky v radiofrekvencích pod 30 MHz napříč Jihovýchodní Asií a Austrálií. Stejně tak ovšem určila, že výboj hvězdného materiálu poslední bouře mine Zemi. Když výron koronální hmoty (CME) zasáhne Zemi, může mít několik kritických dopadů. Hlavně přetížení elektrické sítě a radiové komunikace na více úrovních.

Je schopen také přímo poškodit satelity a zahřát plyny horní atmosféry. To má pak výrazný vliv na satelity na nízkém orbitu. Moderní svět se zatím takovým dopadům celkově vyhnul a operátoři rozvodných sítí neustále posilují své vybavení právě proti takovým narušením. Některé z nejhorších výronů tohoto typu – například o Halloweenu v roce 2003 – ovšem vyhodily elektřinu v částech Evropy a Jižní Afriky i na několik hodin.

Co by pro vás znamenala nemožnost digitální komunikace?

Zdroj: TheScientist

Článek Nový shluk slunečních skvrn je tak gigantický, že by bez problémů pohltil celou Zemi. A slibuje sluneční bouře se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Sopečné miminko sající z hlubin

Nová sopka je 1.5krát vyšší než Světové obchodní centrum. Krom zajímavého procesu zrodu je také napojena na nejhlubší zásoby magmatu, na jaké dosud seismologové narazili. Tento rezervoár se totiž nachází asi 55 kilometrů pod povrchem, uvádí Nathelie, geovědkyně z univerzity v Paříži. „Je to poprvé v dějinách vulkanologie, kdy vidíme takhle hluboký rezervoár, který je u samotné základny zemské litosféry.“

Litosféra je vnější skořepinou planety, která zahrnuje horní plášť a zemskou kůru. Malý ostrov Mayotte mezi Madagaskarem a Mozambikem zasáhlo mezi květnem 2018 a 2021 více jak 11 000 detektovatelných zemětřesení. Nejsilnější mělo 5.9 stupně, ale objevilo se i mnoho velmi slabých otřesů, které pocházely opravdu z hlubin. Nebyla cítit na povrchu, ale seismologové je na počítačích zachytili. Právě tyto otřesy jsou spojené s vulkány.

Náhlá aktivita bez viditelného důvodu

Právě tento nečekaný příliv otřesů byl překvapivý, protože poblíž Mayotter se něco otřáslo naposledy v roce 1972. A poslední sopečný projev se v nedaleké laguně odehrál přes 4 000 lety. V červenci 2018 si vědci uvědomili, že ostrov se posouvá na východ a to tempem asi 20 centimetrů za rok – což prozradila data GPS. V té době tam existovaly jen asi 3 GPS stanice, takže badatelé přidali celý globální satelitní systém.

Další a delší pozorování místních geologických změn bylo ohromující. Detektory na zemi i v hlubinách zachytily mezi únorem a květnem 2019 neuvěřitelných 17 000 otřesů. V květnu dostala Feuillet příležitost využít výzkumné plavidlo Marion Dufresne. Tým věděl, že se v moři něco stalo, ale nebyl si jist stavem magmatu, tedy zda zůstalo pod povrchem, nebo se dostalo výš. Věděli, že nejspíš něco najdou, jen nevěděli, co to bude.

Výprava do vodních hlubin

Námaha se vyplatila a seimologové zjistili, že otřesy se koncentrovaly do oblasti asi 10 kilometrů od ostrova. Odehrály se však velmi hluboko, v rozmezí 20 – 50 kilometrů. Radar lodi následně odhalil „něco velkého“, co se nacházelo asi 50 kilometrů od pobřeží. Byla to podvodní sopka připomínající pyramidu o objemu 5 krychlových kilometrů. Tento vulkán byl zcela nový, v roce 2014 tam určitě nebyl, což potvrdila data francouzského námořnictva.

Objem vyvrženého materiálu byl 30 – 1000krát větší než jakákoli jiná dosud zachycena podvodní erupce. Navíc to vypadá, že nejde o první výbuch poblíž Mayotte, proudy lávy na jejím území naznačují, že tu v minulosti takové události proběhly. Tým území stále sleduje, protože otřesy se objevují i nadále. Poslední jasné stopy lávy na mořském dně byly seismology zachyceny v lednu letošního roku.

Dostali jste se někdy do blízkosti sopky? Při jaké příležitosti?

Zdroj: LiveScience

Článek Největší podmořská erupce na světě zrodila vulkán velikosti mrakodrapu. Jde o jedinečný exemplář, uvádí seismologové se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Nový přírůstek do rodiny

Pro zajímavost, 15 kilometrů je horní limit letové hladiny moderních dopravních letadel, než začnou mít problémy. Nakonec dokázali pracovníci hlídky zhruba stanovit tvar nového ostrova, konkrétně půlměsíc. V tuto chvíli je ostrov ještě „miminkem“ a má v průměru jen asi kilometr. Jenže místní meteorologové soudí, že exploze vulkánu stále probíhá. Z toho důvodu tak vydali varování před kouřem a sopečným popelem.

Očekává se, že nad hladinu oceánu se může nakonec vynořit celý kráter Fukutoku-Okanoba. Pokud se ostrov ukáže jako stabilní změna terénu, bude mít událost nejspíš i geopolitické důsledky. Nachází se blízko nejjižnějších ostrovů Ogasawara nebo řetězu Boninských ostrovů. V závislosti na své konečné velikosti tak může rozšířit území Japonska, které může vznést oficiální nároky. Podle médií je to ale nepravděpodobně, i kdyby ostrov na hladině zůstal.

Otázka trvalosti změny

Ano, je to přesně tak, ostrov se může za nějakou dobu opět ponořit do vln – nebyl by to první případ. Ostatně Japonsko za sebou má v historii několik podobných změn terénu, které se pak zase vrátily do původního stavu. Nové ostrovy tak byly potvrzeny už například v letech 1904, 1914 a 1986, jenže všechny poměrně rychle zase zmizely. Poslední takový „přírůstek“ vydržel pouhé dva měsíce, podíl na tom měly hlavně oceánské vlny a proudy.

U obou typů událostí – jak vzedmutí pevniny, tak jejího poklesu do vod – často chvíli trvá, než si proměny někdo všimne. Ovšem našly se i ostrovy, které zůstaly natrvalo. Například v roce 2013 vyrostl vulkanický ostrov Niijima tak moc, že se připojil k blízké pevnině. Svět tak dostal dárek v podobě „Snoopyho ostrova“. I když už nějakou dobu nevypadá jako kreslený bígl, ostrov – aktuálně Nishino Shima – je stále na místě a dále roste.

Zdroj: IFLScience

Článek Japonsko získalo přírodním procesem nový ostrov. Zásluhu na tom má nedávná exploze podvodního vulkánu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Rozpohybovala Severní Ameriku

Tato velká erupce je podle vědců a odborníků jednou ze dvou nově zjištěných supererupcí, které rozpohybovaly kontinent Severní Ameriky a svět obecně. Došlo k tomu před 9 miliony let, což je v rámci celého vývoje planety nepatrné číslo. Národní park Yellowstone je k těmto jevům přímo stvořený a každým rokem zde můžeme zaznamenat menší erupce, kterými se naše planeta ohlašuje.

Skrytá síla Yellowstone

Yellowstone, jeden z mnoha národních parků USA, ročně navštíví tisíce turistů z celého světa. Pod malebnými gejzíry a duhovými horkými prameny tohoto parku se ukrývá jedna z nejničivějších sopek na planetě Zemi. Její název je Gargantuan Yellowstone hotspot neboli Yellowstonský supervulkán. Za posledních 16 milionů let vybouchnul nejméně 10krát. Díky těmto výbuchů permanentně změnil geografii Severní Ameriky.

Klesání sopečné aktivity

Tento super vulkán pravidelně deformoval zemské klima a házel vločky vzdušného popela do všech koutů světa. Je to tedy jeden z opravdu velkých a hrozivých vulkánů, před kterým bychom měli mít stále respekt. Objev dvou starověkých super erupcí odhaluje v současné době neočekávaný trend. Podle posledních výzkumů může aktivita této hrozivé sopky konečně začít klesat. Vědci provedli nový objev, který publikovali 1.června v časopise Geology. Jednalo se o analýzu širokého traktu sopečného kamene vyhořeného sopkou Yellowstone napříč rozsáhlými záběry západního pobřeží Spojených států.

Podle hlavní studie vulkanologa Thomase Knotta, jež působí na Univerzitě Leicester v Anglii, se zdá, že sopka Yellowstone zažila trojnásobné snížení schopnosti produkce erupcí. Jde o velmi významný pokles, který může ovlivnit chod celé planety.

Ovlivňuje státy USA

I přesto, že aktivní činnost této sopky začala klesat, stále je nutné na ni pohlížet jako na spícího obra. Stále se jedná o tajemnou horkou skálu, která má základy v zemském plášti. V současné době má rozlohu 1 tisíce čtverečních metrů na území národního parku Yellowstone. Zatímco obrovský zdroj tepla podporuje nejznámější prvky parku (gejzíry, jezera atd.), je nutné zmínit, že tam sopka nebyla vždy. V každém případě ovlivňuje v současné době státy jako Nevada, Montana, Oregon či Wyoming.

Článek Nově objevená erupce Yellowstone je jednou z největších za posledních 5 let se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Velká oxidační událost

Podle posledních výzkumů se kyslík poprvé akumuloval v zemské atmosféře asi před 2,4 miliardami let, během Velké oxidační události. Mezi vědci a odborníky bylo dlouhodobou hádankou hledání geologických stop. Tyto stopy naznačují, že dřívější bakterie byly fotosyntetizující a byly už v té době schopné čerpat kyslík. Něco ovšem brzdilo vzestup kyslíku. Pravděpodobným viníkem je nová interpretace skalních sopečných plynů, které jsou několik miliard let staré. Tuto studii zveřejnila v nedávné době Univerzita ve Washingtonu.

Oživení klasické hypotézy

Tato studie oživuje klasickou hypotézu vývoje atmosférického kyslíku, což uvedl hlavní autor studie, který je zároveň výzkumným pracovníkem této univerzity a zabývá se vědami o Zemi a vesmíru. Podle něj data ukazují na to, že vývoj zemského pláště mohl řídit vývoj atmosféry Země a možná i vývoj života. Tato oživující studie je velmi zajímavým pohledem, kterým se rozhodně budou věci dále zabývat.

Plášť ovlivňuje život

Mnohobuněčný život vyžaduje koncentrovanou dodávku kyslíku, takže akumulace kyslíku je klíčem k vývoji kyslíku dýchajícího života na Zemi. Pokud dojde ke změnám v atmosféře vlivem činnosti zemského pláště, plášť by mohl tedy stanovovat tempo vývoje života. Tato nová práce vychází ze studie z roku 2019. V této práci bylo zjištěno, že plášť rané Země byl mnohem méně oxidován nebo obsahoval více látek, které mohou reagovat s kyslíkem. Studie těchto starověkých sopečných hornin, které jsou staré přes 3,5 miliard let, byly získány na lokalitách v Jižní Africe a Kanadě.

Reakce kyslíku s plyny

Sopečné erupce jsou napájeny magmatem, což je směs roztavené a polo roztavené horniny, ale také plyny, které unikají i v případě, kdy sopka nevybuchne. Některé z těchto plynů reagují s kyslíkem nebo oxidují za vzniku dalších sloučenin. K tomu dochází, protože kyslík má sklon být hladový po elektronech, takže s ním reaguje jakýkoli atom s jedním nebo dvěma volně drženými elektrony. Například vodík uvolněný sopkou se kombinuje s jakýmkoli volným kyslíkem, čímž se kyslík odstraní z atmosféry.

Článek Sopečná aktivita a změny v zemském plášti byly klíčem ke zvýšení atmosférického kyslíku se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Dvě mega velké erupce

Vědci hlásí dvě nově identifikované super erupce, které jsou spojené na trase Yellowstonského hotspotu, včetně toho, který považují za největší a nejkataklyzmatičtější událost této sopečné provincie. Výsledky naznačují, že hotspot, který dnes podporuje slavné gejzíry, bláta, fumaroly a další jevy v tomto národním parku, může ztrácet na své intenzitě.

Ztráta erupcí na intenzitě

V celé dlouhé historii planety Země byly sopečné super erupce jedny z nejextrémnějších událostí, které kdy ovlivnily drsný povrch naší planety. Překvapivé je, že i když tyto velké exploze vychrlily obrovské množství materiálu, nejméně 1000krát více, než erupce hory svatá Helena v roce 1980 a mají tak potenciál změny klima naší planety, podle geologických záznamů bylo materiálů poměrně málo. V současné studii, kterou vědci uveřejnili v časopise Geology, je uvedeno, že právě tyto erupce mohou ztrácet na své intenzitě.

Náročný výzkum

Tým vědců použil kombinaci technik, včetně hromadné chemie, magnetických dat a radioizotopických dat ke korelaci sopečných depozit, které jsou rozptýlené po desítkách tisíců čtverečných kilometrů. Vědci zjistili, že vklady, o kterých se dříve domnívali, že patří do více menších erupcí, byly ve skutečnosti kolosální archy sopečného materiálu ze dvou dříve neznámých super erupcí. K těmto super erupcím došlo asi před 9 a 8,7 miliony let.

Mladší erupce by zničila město

Mladší z těchto dvou erupcí je nyní největší zaznamenanou událostí celé vulkanické provincie Snake-River v parku Yellowstone. Na základně nejnovějších seskupení super erupčních velikostí se dodává, že se jedná o jednu z pěti největších erupcí všech dob. Tým, který zahrnuje vědce z Británie a Kalifornie, odhaduje, že tato mladší erupce byla o 30 % větší než její předchůdkyně. Měla devastující lokální i globální následky. Tato erupce, která dostala název Grey´s Landing, smaltovala oblast velikosti New Jersey horkým sopečným sklem. Toto horké sopečné sklo okamžitě sterilizovalo povrch země.

Základem studie byl dlouholetý projekt

Obě nově objevené erupce nastaly během období Miocénu, což je období před 23 až 5,3 miliony let. Studie, díky které byly erupce objeveny a díky které se došlo na to, že hotspot začíná slábnout, navazuje na desetileté příspěvky mnoha vědců. Studie vyrostla z rozsáhlého projektu, který zkoumá produktivitu hlavních kontinentálních vulkanických provincií.

Článek Objevené starodávné erupce naznačují, že Yellowstonský hotspot může začít slábnout se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.