Smrt tu přichází na dosah ruky

Tahle hora umí být krutá bez milosti. Podle Alpine Journal Toni Kurz po hodinách sestupu visel už jen několik stop nad bezpečím a záchranář téměř dosáhl cepínem na jeho mačky.

Pak se zasekl uzel v karabině a Kurz zemřel téměř na dosah pomoci.

Hrůzu nevytváří vrchol, ale severní stěna

Číslo vrcholu ale klame. Když jsem v redakci VědaŽivě porovnala údaje SAC Route Portalu pro Eiger 3 967 metrů s popisem severní stěny od Grindelwald Tourismus, vyšel z toho zásadní rozdíl: hrůzu nevytváří samotný vrchol vysoký 3 967 metrů, ale hlavně asi 1 800 metrů vysoká severní stěna, tedy nejprudší a nejstinnější část hory.

Právě tam se všechno láme. Schweizer Alpen-Club SAC v textu o Eiger Nordwand spojuje její pověst s technickou obtížností, obří výškou stěny, náhlými zvraty počasí a padajícím kamením. Popis Heckmair Route na Bergsteigen.com přidává laviny, lámavou skálu a mimořádnou expozici vůči počasí.

V údolí může den vypadat snesitelně, jenže ve stínu se z něj rychle stane past, a ani to ještě samo nevysvětluje, proč Eiger děsí celý svět.

Eiger měl nejen aktéry, ale i publikum

Rozhodla i železnice. Jungfraubahn AG otevřela 28. června 1903 stanici Eigerwand ve výšce 2 865 metrů přímo uprostřed severní stěny.

Jungfraubahn a Eigerwand byly železnice a stanice uvnitř hory, odkud lidé přes otvor Stollenloch nahlíželi přímo do místa, kde se lámaly pokusy o výstup.

Eiger tak nepůsobil jako vzdálená smrt. SWI swissinfo k výročí stanice Eigerwand píše, že už v prvních letech přitahovala tisíce hostů a nabízela výhled, jaký jinak mívali jen lezci ve stěně.

Když jsem v redakci VědaŽivě skládala tenhle paradox dohromady, vyšlo mi nepříjemné jádro Eigerovy slávy: horské drama tu nemělo jen aktéry, ale i publikum.

Právě proto se ujal i název Mordwand, tedy „vražedná stěna“. Nešlo jen o mýtus pro alpské hospody, ale o místo, na které se dalo téměř ukázat z vlaku i z vyhlídky.

Eiger se tím odlišil od mnoha jiných nebezpečných hor: lidé jeho hrozbu nečetli jen v kronikách, oni ji měli skoro před očima.

Dnešní hlášení ukazují, že legenda neskončila

Jenže legenda nestojí na romantice. Rega uvedla, že první pokus o pomoc dvěma lezcům ztroskotal kvůli sestupným proudům, větru a mlze ve stěně a další vyšel až při krátkém zlepšení podmínek.

V redakci VědaŽivě mi právě tahle shoda historie a fyziky vysvětluje pověst Eigeru nejlíp, a proto má smysl podívat se i na dnešek.

Dnešek tu není klidnější. Podle Rega zůstali dva italští alpinisté po noci u Todesbiwaku ve výšce kolem 3 300 metrů zablokovaní v severní stěně. Bivak znamená nouzové přenocování ve stěně.

Záchranáři je dostali ven až při krátkém okně lepšího počasí a oba vyvázli jen s lehkým podchlazením.

O dva týdny později přišel tvrdší účet. Bernská kantonální policie uvedla, že lavina zasáhla 17. května v 13:45 západní flank Eigeru na území Lauterbrunnenu, dva muži zemřeli a pět dalších osob utrpělo zranění.

Legenda tedy neleží ve vitríně mezi černobílými fotografiemi, ona se dál připomíná v aktuálních hlášeních.

Rekordman tabulek to není

Zároveň ale platí jedna důležitá korekce. Když jsem v redakci VědaŽivě ověřovala klikací superlativ „nejsmrtělnější hora Evropy“, narazila jsem na čísla, která ho nepotvrzují: Outside o severní stěně Eigeru uvádí 64 mrtvých při pokusech o výstup, zatímco SWI swissinfo o obětech Matterhornu a Britannica o nebezpečí Matterhornu mluví o více než 500 mrtvých od roku 1865 na celé hoře.

Eiger proto svět neděsí jako rekordman tabulek, ale jako stěna, která umí zabíjet skoro na dohled.

Článek Zmrzlí na kost a na dohled záchraně. Nejsmrtělnější hora Evropy stále děsí svět se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.