Neodmítl službu, odmítl jen zabíjet

Když jsem v redakci VědaŽivě porovnala záznam Library of Congress s armádním profilem U.S. Army, vyskočil drobný rozpor v detailu jeho nástupu. Jedny veřejné archivy mluví o odvodu, jiné o možnosti odkladu a vstupu k Army Medical Corps. V jádru se ale zdroje shodují úplně jasně: Doss neodmítl službu, chtěl sloužit Bohu i své zemi, jen bez zabíjení. A právě tím začal konflikt s okolím.

Ve výcviku ho kvůli tomu šikanovali. Podle Dossových vzpomínek v archivu U.S. Army po něm vojáci při modlitbě házeli boty a nadřízení se ho snažili z armády dostat nebo ho za odmítání zbraně potrestat. Pak ale přišly Guam a Leyte a z nechtěného muže se stal zdravotník, jemuž oficiální armádní zdroje připisují i dvě Bronze Star Medals s označením V za statečnost v boji podle AMEDD Center of History & Heritage.

Ten kontrast pak skoro bolí. Muž, kterého část armády zprvu nechtěla, převzal 12. října 1945 od prezidenta Trumana Medaili cti v Bílém domě podle Trumanovy prezidentské knihovny. Jenže před tím přišla Okinawa. A právě tam se ukázalo, co jeho tvrdohlavost znamenala ve chvíli, kdy ostatní dostali rozkaz ustoupit.

Na útesu zůstal nahoře, když ostatní ustoupili

Tam se všechno zúžilo na sráz, lano a lidské tělo. Maeda Escarpment, známý i jako Hacksaw Ridge, byl strmý okinawský sráz, na němž se odehrála nejslavnější část Dossova příběhu. Archiv AMEDD Center of History & Heritage ho popisuje jako útes vysoký 400 stop, pod soustředěnou dělostřeleckou, minometnou a kulometnou palbou, po níž zůstalo nahoře přibližně 75 vyřazených mužů a ostatní se stáhli.

Doss neodešel. Podle National WWII Museum i oficiální armádní citace zůstal nahoře s raněnými, ošetřoval je a po jednom je dostával dolů. V redakci VědaŽivě na tom nejvíc působí právě prostota té práce: žádná velká póza, jen okraj srázu, jeden raněný a rozhodnutí vrátit se pro dalšího. Tím ale ten rytmus teprve začal.

Slavné číslo stojí i na přiznané nejistotě

Ve vzpomínkách v archivu U.S. Army Doss popsal, že nahoře měl jediné lano původně určené k vytahování munice a zásob. Na místě proto improvizoval dvojitý bowline, prostě dvojitou smyčku, kterou vedl přes nohu a pod paži, a přidal vodicí lano, aby se ranění neotírali o stěnu. Ošetřit. Dotáhnout k okraji. Spustit. Otočit se a běžet pro dalšího.

Právě odtud přišlo slavné číslo. Oficiální citace Medal of Honor pracuje s armádním údajem 75, jenže Doss sám v témže záznamu po letech mluvil spíš o více než 50 a dřívější odhad 100 odmítl. To je důležitý detail: 75 je oficiální armádní číslo, ne neprůstřelně přesný součet. A právě proto ten příběh zní silněji, než kdyby se tvářil dokonale.

Jenže slavná scéna z útesu nebyla celý účet. Oficiální citace Medal of Honor nepokrývá jediný den, ale období od 29. dubna do 21. května 1945 u Urasoe Mura na Okinawě. Doss tedy nedostal nejvyšší vyznamenání za jeden filmový obraz, nýbrž za sérii činů, které se vrstvily pod palbou znovu a znovu.

Dne 21. května ho těžce zasáhl granát do nohou. Podle téže citace Medal of Honor čekal pět hodin na nosítka, pak se jich vzdal ve prospěch hůře raněného vojáka, a při návratu ho střela zasáhla do paže. V redakci VědaŽivě právě tady příběh přestává působit jako legenda a začne působit skoro nepříjemně reálně. Nešlo o jeden zázračný večer, ale o dlouhé dny, v nichž pokaždé zvolil totéž.

Stejně poctivě působí i samotné číslo 75. National WWII Museum proto mluví o estimated 75, zatímco Doss zůstával skromnější. Nejslavnější údaj celého příběhu tak stojí zároveň na oficiálním armádním zápisu i na přiznané nejistotě. To mýty obvykle neumějí.

Válka skončila, účet ne

A cena přišla i po válce. National WWII Museum a Virginia War Memorial uvádějí dlouhé roky léčby zranění i tuberkulózy získané na Leyte, ztrátu jedné plíce a pěti žeber. Hrdinu totiž na Okinawě nevytvořila puška, ale rozhodnutí vrátit se ještě pro jednoho.

Článek Voják, který odmítl střílet: Jak Desmond Doss beze zbraně zachránil 75 mužů z válečného pekla se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.