Číslo, které mluví za celý rod

V roce 2009 publikoval tým genetiků vedený Gonzalem Álvarezem studii v časopise PLOS ONE, která habsburskou sňatkovou politiku přeložila do řeči čísel. Koeficient příbuznosti Karla II. vyšel na 0,254. Geneticky to znamená, že zhruba čtvrtina jeho genomu byla homozygotní, zděděná v identické podobě od obou rodičů, protože oba pocházeli z téhož omezeného okruhu předků. Hodnota 0,250 se přitom očekává u potomka sourozenců. Karel nebyl synem sourozenců, ale kumulace příbuzenských svazků přes šest generací dosáhla prakticky stejného výsledku.

Pro srovnání: průměrný koeficient příbuznosti u španělských habsburských králů činil 0,1287, u rakouských císařů z téže dynastie 0,079. Španělská větev byla výrazně uzavřenější. A Karel stál na samém konci řady.

Tělo, které dynastii nesloužilo

Opožděný vývoj byl patrný od narození. Karel začal chodit pozdě, mluvit ještě později. Celý život ho provázely záchvaty, chronické zažívací potíže, otoky a opakované nemoci. Nejviditelnějším znakem byla takzvaná habsburská čelist, extrémně vysunutá dolní čelist kombinovaná s nedostatečně vyvinutou horní částí obličeje. Moderní studie vedená Románem Vilasem, která analyzovala portréty patnácti členů rodu, potvrdila souvislost mezi mírou příbuznosti a stupněm obličejové deformace.

U Karla byl výsledek katastrofální. Stanhope, britský vyslanec u madridského dvora, zaznamenal, že královy zuby na sebe vůbec nedosedaly a panovník polykal potravu téměř nerozžvýkanou. Nešlo jen o estetický problém. Šlo o každodenní tělesnou realitu muže, který formálně stál v čele jedné z nejrozsáhlejších monarchií tehdejšího světa, Španělska se zámořskou říší, nizozemskými a italskými državami.

K tomu přistupovala neplodnost. Dva manželské svazky, s Marií Luisou Orleánskou a poté s Marianou Neuburskou, zůstaly bezdětné. Odborná literatura spekuluje o kombinaci urogenitálních a hormonálních poruch, ale bez genetické analýzy Karlových ostatků uložených v El Escorialu zůstává definitivní diagnóza otevřená.

Uhranutý král a exorcisté u dvora

Španělský dvůr konce 17. století neznal genetiku. Znal ale démony. Karlův stav si vysvětloval jako „hechizo“, tedy uhranutí, čarodějnické prokletí. Kolem roku 1698 se rozběhlo vyšetřování vedené královým zpovědníkem Froilánem Díazem a inkvizitorem Juanem Tomásem de Rocabertím. Vyslýchali údajně posedlé osoby, předepisovali nábožensky „ošetřené“ prostředky. Jeden z dobových pramenů dokonce uvádí, že kouzlo bylo králi údajně podáno v čokoládě a jako léčba se navrhoval olej nalačno požehnaný exorcismy.

Karlův osobní postoj k těmto praktikám nelze z dostupných pramenů spolehlivě doložit. Jisté je, že na dvoře převládl nadpřirozený výklad a podle něj se postupovalo. Politicky racionální strategie příbuzenských sňatků tak na konci řetězce vyprodukovala panovníka, jehož okolí léčilo modlitbami místo medicínou.

Smrt bez dědice, válka bez konce

Karel II. zemřel 1. listopadu 1700. Bylo mu třicet osm let. Španělská habsburská linie po meči skončila s ním. Ale problém přesahoval dynastii. O dědictví (Španělsko, jeho kolonie, Nizozemí, italská území) se okamžitě přihlásily Francie i rakouští Habsburkové. Výsledkem byla válka o španělské dědictví, třináctiletý celoevropský konflikt, který překreslil mapu kontinentu.

Data z Álvarezovy studie ukazují, že problém nebyl jen „jeden nemocný král“. Z 51 zaznamenaných těhotenství ve španělské habsburské linii se do deseti let věku dožilo jen 26 dětí. Dynastie neodumřela náhle. Odumírala po generace, tiše, v dětských pokojích a porodních komnatách, dlouho předtím, než Karel II. naposledy polkl nerozžvýkané sousto.

Tělo posledního španělského Habsburka nebylo anomálií. Bylo logickým výstupem systému, který po dvě století obětoval biologii ve prospěch politiky. Účet přišel celý najednou, a zaplatila ho celá Evropa.

Článek Daň za zvrácený incest: Nejmocnější král světa nemohl kvůli vlastní rodině ani kousat jídlo se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.