Letadlo z toho, co hrad nabídl

Materiálový rozpočet projektu vypadal jako inventura starého domu. Hlavní nosníky křídel pocházely z podlahových prken, žebra z postelových latí, každé napařené, ohnuté a slepené. Potah tvořila bavlněná prostěradla ztužená vařeným prosem z vězeňských přídělů, které po zaschnutí vytvořilo překvapivě pevnou krustu. Ovládací vedení zajistily elektrické dráty vytažené z nevyužívaných částí hradu.

Nářadí si přitom stavitelé vyráběli sami:

• Hoblík z kapesního nože
• Vrtáky z hřebíků
• Pilové listy z pružiny natahovacího gramofonu a z rámu kolem okenních mříží
• Lepidlo kaseinové, získané úplatkem od stráží

Jen křídla znamenala přes šest tisíc ručně opracovaných dílů. Světlo v dílně poté obstarávaly lampy z loje s knoty z pyžamových šňůr. Žádná elektřina, žádný motor, žádná tovární součástka.

Osm měsíců za falešnou zdí

Nápad se zrodil již v prosinci 1943, ale hlavní práce se přesunuly do podkroví nad kaplí, kde tým vystavěl falešnou stěnu. Kdo vstoupil na půdu, viděl normální prostor, a nevšiml si, že je o dva a půl metru kratší. Za zdí se skrývala kompletní montážní dílna.

Jádrem týmu byli Goldfinch a Best, organizaci řídil Tony Rolt, pomáhal Hank Wardle. Kolem nich pracovalo zhruba dvanáct stálých pomocníků a asi čtyřicet hlídek rozmístěných po hradu. Varovný systém fungoval jednoduše: když do nádvoří vcházeli němečtí prohledávači, v okně polských ubikací se objevila červená lahev.

Start měl proběhnout pomocí gravitačního katapultu. Kluzák by po improvizované dráze na hřebeni střechy rozjela soustava lan a kladek s protiváhou, kovovou vanou naplněnou betonem, která by spadla pět pater dolů a vystřelila stroj do vzduchu. Plánované přistání: louka za řekou Muldou, pak útěk po svých.

Proč kluzák nikdy nevzlétl

Na jaře 1945 byl stroj téměř hotový. Jenže fronta se řítila na západ rychleji, než kdokoli čekal. Vedení vězňů proto start odložilo – riskovat životy dva týdny před koncem války nedávalo smysl. Dne 16. dubna 1945 dorazily do Colditzu americké jednotky a hrad osvobodily. Teprve potom Goldfinch s Bestem kluzák poprvé sestavili „nanečisto“ pod půdou, před očima Američanů i zaskočených německých strážných. Vznikly dokonce fotografie, které dodnes slouží jako hlavní vizuální důkaz projektu.

Původní stroj se nedochoval. Podle pozdějších vzpomínek zůstal v Colditzu a postupně zanikl.

Repliky dokázaly, že výpočty seděly

Otázka, jestli by kluzák skutečně letěl, zůstávala desítky let nezodpovězená. Odpověď nicméně přišla ve dvou vlnách. Nejprve tým kolem dokumentu PBS NOVA postavil repliku podle původních plánů, a ta se úspěšně odlepila od země a letěla. Pak v roce 2012 přišla ambicióznější rekonstrukce vedená Hughem Huntem z University of Cambridge: replika odstartovala přímo ze střechy hradu Colditz, jak to Goldfinch s Bestem původně zamýšleli.

Aerodynamika fungovala. Prostěradla ztužená prosem držela tvar, postelové latě nesly zatížení, gravitační katapult dodal potřebnou počáteční rychlost. Koncept nebyl romantická fantazie, byl to inženýrský projekt, který se v podmínkách zajateckého tábora dostal dál, než by většina profesionálních dílen považovala za možné.

Co dnes uvidíte na hradě

Kdo dnes navštíví hrad Colditz, najde v podkroví expozici věnovanou právě kluzáku. Muzejní prohlídka vede až do prostor, kde stála falešná stěna, a připomíná i start repliky z roku 2012. Původní plány na růžovém papíře jsou dnes v Londýně v Imperial War Museums a dohromady tvoří obraz projektu, který překračuje hranici válečné kuriozity.

V Colditzu se za válku uskutečnilo přes tři sta útěkových pokusů a asi jen třicet jich uspělo. Kluzák mezi ně nepatří. Přesto je to patrně technicky nejsložitější věc, kterou kdy váleční zajatci vytvořili: šest tisíc dílů, rok a půl práce, a na konci stroj, který opravdu mohl létat.

Článek Vězni v Colditz postavili kluzák z postelových prken a bavlněných prostěradel. Aerodynamika fungovala, jen se nestihl použít se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.