Miliardová populace, která se rozplynula

Hvězdice slunečnicová (Pycnopodia helianthoides) patří mezi největší mořské hvězdice na světě. Má rozpětí ramen přes jeden metr, až 24 paprsků a pohybuje se tak rychle, že patří mezi nejaktivnější predátory mořského dna. Před rokem 2013 obývala pás od Aljašky po Baja California v počtech odhadovaných na miliardy kusů.

Pak přišla epidemie. Takzvaná „nemoc chřadnutí hvězdic“, jejíž původce, bakterie Vibrio pectenicida, byl identifikován až v roce 2025, rozložila tkáně hvězdic doslova během dnů. Podle přehledu NOAA o stavu druhu klesl výskyt druhu v oblasti od Oregonu po Mexiko o 92 procent. V severní a střední Kalifornii byly propady ještě drastičtější: regionální odhady ukazovaly pokles o 97,9 až 100 procent. Jižně od mysu Cape Flattery ve státě Washington se dospělí jedinci při monitoringu prakticky přestali objevovat.

Vědci přitom nemohli tvrdit, že druh v Kalifornii definitivně vyhynul. NOAA výslovně upozorňovala, že hlubší vody (hvězdice žije až do 435 metrů) nebyly dostatečně vzorkované. Správnější slovo bylo „funkční vymizení“: hustota populace klesla tak nízko, že si jedinci zřejmě nedokázali najít partnera k rozmnožování.

Proč je 18 jedinců víc než číslo

Osmnáct hvězdic na jedné lokalitě nezní jako záchrana druhu. A také to záchrana druhu není, minimálně ne v měřítku celé Kalifornie. Váha nálezu je jinde.

Lauren Schiebelhutová, bioložka ze Sonoma State, popsala skupinu jako první kalifornskou populaci po kolapsu, která zahrnuje dostatečný počet velkých jedinců s reálným reprodukčním potenciálem. Hvězdice slunečnicová je takzvaný volný výtěrník: samice i samci vypouštějí pohlavní buňky do vody a oplodnění závisí na tom, že jsou si partneři fyzicky blízko. Právě proto byla extrémně nízká hustota populace po epidemii tak zničující: i kdyby někde přežilo pár jedinců, rozptýlených po stovkách kilometrů pobřeží, šance na setkání gamet byla mizivá.

V zátoce u Sea Ranch ale vědci našli dospělce i juvenily pohromadě. Přítomnost mladých jedinců naznačuje, že k úspěšné reprodukci už došlo. A vzorky tkání všech 18 zdokumentovaných hvězdic jsou nyní podrobovány genetické analýze; vědci chtějí zjistit, zda tato skupina nese znaky odolnosti vůči Vibrio pectenicida. Pokud ano, jejich DNA by mohla být klíčem k odolnějším generacím odchovávaným v laboratořích.

Jeden detail ale naději komplikuje. Přímo vedle zdravých jedinců tým zaznamenal hvězdici s příznaky nemoci chřadnutí. Patogen je stále přítomný. Expozice ovšem zjevně neznamená automatický kolaps celé skupiny, a právě to je pro výzkumníky cenná informace.

Chaluhové lesy bez strážce

Zmizení hvězdice slunečnicové nezůstalo problémem jednoho druhu. Spustilo řetězovou reakci, která proměnila celé pobřeží severní Kalifornie.

Hvězdice byla hlavním predátorem fialových ježovek. Jakmile zmizela, populace ježovek explodovala. Ježovky spásaly chaluhy. Podle Greater Farallones National Marine Sanctuary zmizelo v severní Kalifornii mezi lety 2014 a 2016 více než 90 procent chaluhových porostů. Místo podmořských lesů, které poskytovaly úkryt a potravu desítkám druhů ryb a bezobratlých, zůstaly takzvané ježovčí pustiny: holé skalní plochy pokryté ježovkami, kde téměř nic dalšího neroste.

Důsledky výrazně přesáhly oblast biologie:

• Populace červené abalony klesla přibližně o 85 procent. Kalifornie rekreační lov abalony zakázala a uzávěru prodloužila do roku 2036.
• Komerční rybolov červených ježovek zkolaboval.
• Utrpěla místní turistika i navazující ekonomika pobřežních komunit.

Ježovčí pustiny přitom mohou přetrvávat roky až dekády. Chaluha samotná umí růst rychle, až 25 centimetrů denně, a za příznivých podmínek dosáhne dospělosti během jedné sezóny. Jenže dokud ježovky nemají predátora, nové výhonky nemají šanci.

Experiment z UC Santa Cruz z roku 2025 ukázal, že pouhá přítomnost hvězdice slunečnicové mění chování ježovek: přestávají aktivně spásat chaluhy. Hvězdice nemusí sežrat každou ježovku, stačí, že tam je. Strach funguje jako ekologický nástroj.

Cesta zpátky: laboratoř, moře a hodně nejistoty

Objev u Sea Ranch neznamená, že se příroda opraví sama. Kalifornský plán obnovy stojí na několika souběžných pilířích a žádný z nich sám o sobě nestačí.

V laboratořích Sunflower Star Laboratory a na Friday Harbor Labs při University of Washington vědci odchovávají hvězdice z uměle oplodněných vajíček. Takzvaná „valentýnská kohorta“ vznikla na Valentýna 2024 a do konce roku 2025 proběhlo první dočasné vysazení do moře; 47 ze 48 juvenilů přežilo měsíc v oceánu. Hvězdice ale potřebuje k dosažení plné velikosti dva až tři roky a navýšení chovu z desítek na stovky či tisíce jedinců je teprve v plánu.

Souběžně probíhá:

• Odstraňování ježovek, mechanické i komerční, aby chaluhy dostaly prostor k regeneraci.
• Výsadba chaluh: přímé osazování skalního podloží sporovými řetězci.
• Monitoring patogenu: Kalifornie financuje rutinní testování Vibrio pectenicida ve vodě i u volně žijících hvězdic, aby případný nový výskyt nemoci zachytila včas.
• Genetický screening: vzorky z Sea Ranch i z laboratorních populací se porovnávají kvůli hledání markerů odolnosti.
• Občanská věda: Ocean Protection Council podporuje rozšířené pátrání přes platformu iNaturalist a environmentální DNA, aby se odhalily případné další přeživší skupiny.

Co objev znamená a co ještě ne

Osmnáct hvězdic v jedné kalifornské zátoce ještě neznamená návrat druhu. Je to první důkaz, že comeback je vůbec možný. Poprvé za deset let mají vědci v rukou živý genetický materiál z volné přírody, juvenily svědčící o reprodukci a lokalitu, kterou mohou dlouhodobě sledovat.

Skutečný návrat chaluhových lesů severní Kalifornie ale bude vyžadovat víc než jednu přeživší skupinu. Bude vyžadovat tisíce hvězdic na stovkách kilometrů pobřeží, účinnou ochranu před patogenem a roky trpělivé práce v laboratořích i pod hladinou.

Hvězdice u Sea Ranch přežily dekádu, během které je nikdo nehledal přesně tam, kde byly. Teď záleží na tom, jestli jim ta dekáda navíc bude stačit.

Článek Z miliónů hvězdic slunečnicových přežilo 18 kusů. Potápěči je po deseti letech našli na nezmapovaném útesu se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.

Lesy chaluh se ztrácejí téměř před očima

A tito ježci jsou tak podvyživení, že mořským vydrám ani nestojí za námahu je lovit, což obvykle drží právě tyto ježky v šachu a lesy chaluh ve zdravé kondici. Ostatně podobné scény se odehrávají také dál na severu, kde se původně husté lesy chaluh rozpínaly na území 350 kilometrů podél severního pobřeží celé Kalifornie. Jenže podle satelitních snímků jich od roku 2014 zmizelo více jak 95 % lesů, které zabíraly průměrné 210 hektarů.

Jenže aktuální rozloha je jen 10 hektarů a jedná se o roztroušené hájky. Zkoumání odhalilo masivní devastací kdysi odolného ekosystému, ale taky naznačilo nějakou možnost jejich obnovy. Lesy chaluh, které poskytují domov mnoha mořským organismům, dostaly hned dvojí destruktivní zásah. Nejdříve choroba mořských hvězdic vyhladila populaci mořských slunečnic a s její absencí se začali velmi rychle množit právě zmínění mořští ježci.

Jedna rána pro ekosystém za druhou

Druhou ranou pro chaluhy byla tepelná vlna, která trváním a intenzitou překonala i to, proti čemu jsou tyto lesy normálně velmi odolné. Ostatně teplota některých částí Pacifiku kvůli ní stoupla o 2 – 3 stupně Celsia nad normální teplotu. Chaluhám prospívá chladná voda bohatá na živiny, ovšem v teplejší vodě jejich růst zpomalil a méně chaluh se zachytilo ve štěrbinách, kde se normálně vyskytují mořští ježci.

Těm zmizel klíčový predátor a s potřebou další potravy se vydali mezi chaluhy a lesy pojali jako gigantický bufet. Ovšem vyživení ježci zase zaujali mořské vydry, které by je mohli opět dostat do takového stavu, kdy by měly zbývající chaluhy pokoj a redukované porosty by se opět mohly pomalu vracet ke své původní podobě. V jiných lokalitách se něco takového povedlo, otázkou tedy je, jak si povede tento úsek pobřeží Kalifornie.

Zdroj: Livescience

Článek Lesy řas u břehů Kalifornie trápí agresivní mořští ježci. Takto na ně reagují se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.