Magma, voda a tepelný šok

Klíč k pochopení hnojnických „sluncí“ leží hluboko pod povrchem. V době erupce (někdy v miocénu; přesné stáří se nepodařilo určit, protože v brekcii chybí vhodný materiál pro datování) stoupalo magma mocnou vrstvou svrchnokřídových mořských sedimentů. Slínovce a jílovce byly nasáklé vodou.

Jakmile žhavá tavenina pronikla do mokré horniny, voda se ve zlomku sekundy přeměnila v páru. Objem se znásobil, tlak roztrhal magma na drobné úlomky a spustil řetězovou reakci dalších explozí. Geologové tomuto mechanismu říkají freatomagmatická erupce. Výsledkem nebyl lávový proud ani sopečný kužel, ale maar (mělký kráter) a pod ním trychtýřovitá přívodní dráha zvaná diatrema, vyplněná směsí rozbitých sedimentárních i vulkanických hornin. Právě řez touto diatremou dnes vidíme v lomové stěně.

Proč to vypadá jako slunce

Při výbuchu se do žhavé tufové a brekciové hmoty dostaly větší kusy křídových slínovců. Byly výrazně chladnější než okolní materiál. Fungoval jednoduchý fyzikální princip: horká hmota kolem chladných jader při tuhnutí ztrácela objem a praskala. Pukliny se šířily radiálně od středu, od studeného jádra směrem ven, a vytvořily obrazec, který připomíná sluneční paprsky.

Samotná jádra navíc kontakt s vysokou teplotou změnil. Původně šedé jílovce se vypálily do oranžových až cihlově rudých odstínů, takže dnes ostře vystupují z tmavší okolní brekcie. Efekt je nejsilnější na hlavní stěně lomu, kde je odkrytých útvarů hned několik vedle sebe.

Objev, ochrana a desítky let ticha

Fenomén poprvé popsal geolog M. Malkovský v roce 1953. Bez umělého odkryvu (lom tu původně sloužil jako zemník) by struktury v terénu nebyly čitelné. Už 13. října téhož roku získala lokalita statut chráněného území, což z ní dělá jednu z nejrychleji chráněných geologických památek v Česku.

Pak ale přišlo dlouhé ticho. Převedení do kategorie národní přírodní památka proběhlo až vyhláškou 395/1992 Sb. a detailní geofyzikální studie, kterou publikovala Skácelová a kolektiv v Journal of Geosciences, vyšla teprve v roce 2010. Hnojnice tak zůstávaly spíš kuriozitou pro zasvěcené než cílem běžných výletníků.

Co uvidíte a jak se tam dostat

Lokalita leží přibližně kilometr jihovýchodně od Hnojnic, v mělkém údolí Hnojnického potoka. Přístup vede od silnice mezi Hnojnicemi a Košticemi, značená turistická trasa sem ale nesměřuje, takže je potřeba navigovat podle mapy nebo GPS (souřadnice 50.43396° N, 13.886117° E). Auto nejlépe necháte v obci a dojdete pěšky; vyhrazené parkoviště u lomu není.

Na místě stojíte před stěnou vysokou zhruba dvanáct metrů. Geologický profil je udržován bez náletové vegetace, takže „slunce“ jsou čitelná prakticky celoročně. Nejpříjemnější návštěva bývá na jaře a na podzim: měkčí světlo zvýrazní barevný kontrast vypálených jader a okolní brekcie a v údolí není letní vedro. Platí režim NPP: na profil nesahat, nic neodlamovat, pohybovat se s respektem k chráněnému území.

Hnojnice jako součást výletu po Libochovicku

Samotná prohlídka lomové stěny zabere dvacet minut, možná půl hodiny. Okolí ale nabízí dost na celodenní výlet. Nejpřirozenější kombinace:

• Hazmburk – zřícenina nad Klapým s panoramatickým výhledem na dolní Poohří a celé České středohoří.
• Zámek Libochovice – barokní sídlo s anglickým parkem, spravované Národním památkovým ústavem.
• Libochovice samotné – historické centrum, bývalá židovská čtvrť, městský park a nábřeží Ohře.

Kdo chce kontrast, může z Hnojnic zamířit k Vrkoči u Ústí nad Labem, kde čedičové sloupy ukazují pravý opak: klidné tuhnutí lávy v pravidelných šestibokých hranolech. Dva vulkanické jevy, dva zcela odlišné příběhy.

Hnojnická stěna není velká, není snadno dostupná a na první pohled nepůsobí monumentálně. Právě proto ale funguje: nutí zastavit se a přečíst si v kameni záznam okamžiku, kdy se erupce změnila v explozivní chaos. Takový geologický střih jinde v Českém středohoří nenajdete.

Článek Kamenná slunce v Českém středohoří ukazují, co se stane, když sopka vybuchne do bahna se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.