Z pouště do křtitelnice

Výchozí bod leží v hebrejštině. Slovo Channah nese význam „milost“ či „přízeň“ – v Bibli je to matka proroka Samuela. Když se hebrejský text překládal do řečtiny, Channah se zjednodušila na Anna. Latinská Vulgáta tvar převzala beze změny. A právě latina byla jazykem, kterým mluvila církev ke všem národům raně středověké Evropy.

Do českých zemí se jméno dostalo spolu s christianizací v 9. a 10. století. Misionáři, kněží a liturgické texty přinesli nejen víru, ale i celý balík jmen z biblického a světeckého okruhu. Nebyli to tedy „cizinci“ v národnostním smyslu, byl to řecko-latinský křesťanský svět, který proměnil jmenný fond celé Evropy.

Kult, který jméno zacementoval

Samotný biblický výskyt by nestačil. Rozhodující roli sehrál kult svaté Anny, podle tradice matky Panny Marie. Východní církev ji uctívala už od 4. století, na Západě se její svátek ustálil na 26. července. V českém prostředí kult posílily desítky kostelů a kaplí zasvěcených svaté Anně, a s nimi i zvyk pojmenovávat po ní dcery.

Po tridentském koncilu v 16. století navíc církev doporučovala, aby děti dostávaly jména z římského martyrologia. To prakticky znamenalo: žádné pohanské experimenty, vybírejte ze seznamu světců. Anna v něm figurovala na čelním místě. Výsledek? V některých sledovaných souborech raného novověku nesla jméno Anna každá pátá žena.

Anna není sama – celý seznam „cizinců“

Stejnou cestou přišla do češtiny řada dalších jmen, která dnes vnímáme jako domácí:

• Hebrejská: Eva, Jana (ženská podoba k Jan), Alžběta, Marie
• Řecká: Kateřina, Barbora, Dorota
• Latinská: Magdaléna, Klára

Pro srovnání, skutečně slovanského původu jsou jména jako Ludmila, Stanislava, Květa nebo Jaroslav. Těch je v běžném fondu paradoxně menšina.

Jak se z cizího stane „naše“

Ústav pro jazyk český popisuje počešťování přejatých slov jako postupný a složitý proces. U jmen funguje totéž, jen ještě intenzivněji: rodinné dědění, domácí podoby (Anička, Andulka, Anuše), zápis v matrikách, místo v kalendáři. Po několika generacích přestane být etymologie relevantní pro každodenní vnímání.

Podle posledních veřejně dostupných dat, jak je interpretuje portál KdeJsme.cz, neslo jméno Anna v Česku téměř 135 tisíc žen, což z něj dělá čtrnácté nejčetnější ženské jméno v zemi. Aktuálnější oficiální číslo dnes veřejně neexistuje, protože Ministerstvo vnitra přehledy četnosti jmen přestalo zveřejňovat.

Co z toho plyne pro „českost“ jména

Českost jména neurčuje jazyk, ze kterého pochází jeho kořen. Určuje ji hloubka zakořenění, staletí v matrikách, generace babiček a vnuček, místo v písních, pohádkách a rodinné paměti. Anna Jagellonská, česká a uherská královna 16. století, je toho živým dokladem: jméno hebrejského původu na české koruně nikoho nepřekvapilo už před pěti sty lety.

Až příště uslyšíte jméno Anna, Eva nebo Kateřina, vězte, že jejich rodný list vystavili písaři starověkého Blízkého východu. Do Čech je přivezla víra, usadila tradice, a dnes jsou české tak hluboce, že jim žádná etymologie tu příslušnost nevezme.

Článek Mysleli jste si, že je to symbol češství? Tahle slavná jména k nám ve skutečnosti dovezli cizinci se nejdříve objevil na VědaŽivě.cz.