V roce 2011 vypustili koryto řeky v Brazílii a na dně ležel metrový tvor bez plic. Věda hledala červorovce 120 let

1. srpna 2011 vytáhli dělníci z kalné tůně na řece Madeiře metrového obojživelníka, kterého do té doby nikdo neviděl živého. Neměl plíce.

Foto: Shyamal - licence CC BY-SA 3.0

Kanál na Madeiře uzavřeli 30. července kvůli stavbě hydroelektrárny Santo Antônio. Když voda opadla, zůstal na obnaženém dně izolovaný bazén. V něm se kroutili tvorové připomínající obří žížaly s plochou hlavou a zvrásněnou kůží – červorovci Eiseltovi, Atretochoana eiselti. Během čtyř dnů odchytili čtyři z nich. Jednoho uložili jako vědecký doklad, zbylé tři pustili zpět. Byl to první zdokumentovaný kontakt s živým jedincem druhu, o jehož existenci věda tušila déle než století. Celou tu dobu přitom ležel důkaz ve skleněné vitríně vídeňského přírodovědného muzea.

Exemplář za sklem, o kterém nikdo nevěděl

Příběh začíná někdy koncem 19. století, kdy neznámý sběratel uložil do vídeňské sbírky podivného obojživelníka s jediným štítkem: „South America.“ Žádné datum, žádná řeka, žádné GPS, jen kontinent. Exemplář tiše přežil dvě světové války, přičemž část vídeňské evidence byla za té druhé zničena nebo ztracena.

V roce 1968 si ho všiml americký herpetolog Edward Taylor. Popsal ho stručně, bez ilustrace, a zařadil k rodu Typhlonectes jako nový druh Typhlonectes eiselti. Jenže Taylor neupozornil kurátory, že kus je holotyp, tedy jediný exemplář, na němž stojí celý popis druhu. Vídeňské muzeum ho proto nevedlo v katalogu typového materiálu. Metrový obojživelník zůstal vystavený za sklem jako běžný exponát.

Teprve v polovině devadesátých let na něj narazil britský biolog Mark Wilkinson. Potvrdil neobvykle vysoký počet zubů na spodní čelisti, pak zkoumal dutinu ústní a zjistil, že vnitřní nozdry jsou zcela zapečetěné. Zvíře nemohlo dýchat nosem do plic. Následovala pitva: plíce chyběly úplně. Levá, pravá i průdušnicová, nic. Rentgen odhalil lebku tak odlišnou od všech známých červorovců, že Wilkinson s kolegou Ronaldem Nussbaumem v roce 1996 vytvořili zcela nový rod: Atretochoana.

Metr bez plic: jak dýchá největší bezplící obratlovec

Červorovci jsou beznozí obojživelníci z řádu Gymnophiona; nejsou to hadi, úhoři ani žížaly, i když všechny tři připomínají. Většina z nich má plíce. Atretochoana eiselti ne.

Wilkinson a Nussbaum při pitvě objevili pod kůží hustou síť kapilár těsně u povrchu. Hlavní cesta příjmu kyslíku tedy vede přes kůži, podobně jako u některých malých mloků. Jenže ti měří nanejvýš třicet centimetrů. Samice odchycená na Madeiře měřila rovný metr. V době publikace šlo zdaleka o největšího bezplícího čtyřnožce na světě; další známý kandidát nedosahoval ani třetiny její délky.

Jak si tak velké tělo vystačí s kožním dýcháním? Autoři studie z roku 2011 předpokládají, že proudící voda kolem těla pomáhá zásobovat kůži kyslíkem. Část výměny plynů možná doplňuje bukofaryngeální mechanismus, tedy pumpování vody přes tlamu. Přesný podíl jednotlivých cest ale nikdo nezměřil. Zahrabávání do bahna, typické pro jiné červorovce, je u tohoto druhu nepravděpodobné právě proto, že kyslíkově chudý substrát by kožní dýchání znemožnil.

Omyl o horské bystřině a skutečná mapa výskytu

Starší literatura předpokládala, že Atretochoana obývá chladné, rychle tekoucí horské potoky, což byl logický odhad pro zvíře závislé na rozpuštěném kyslíku. Nálezy z roku 2011 tento předpoklad vyvrátily.

Čtyři jedinci z Madeiry žili v teplé, kalné vodě tropické nížiny. Další dva exempláře pocházeli z Baía de Marajó v ústí Amazonky, jeden byl vyfotografován a vypuštěn na pláži Marahú v Pará. Známá stanoviště tak leží asi dva tisíce kilometrů od sebe a zahrnují přílivově ovlivněné mělčiny i peřeje velké řeky. Žádný horský potok.

Do konce roku 2011 věda zdokumentovala nejméně deset jedinců:

• 1 holotyp z Vídně (konec 19. století)
• 1 exemplář z brazilské sbírky v Brasílii (bez přesné lokality)
• 4 jedinci z Madeiry (srpen 2011)
• 2 exempláře z Baía de Marajó
• 1 jedinec z pláže Marahú
• 1 další exemplář odchycený 23. prosince 2011, přidaný do studie ještě v korekturách

Deset kusů za více než sto let. U metrového obojživelníka.

Proč metrový obratlovec zůstal neviditelný

Nejde o selhání vědy, spíš o její slepé místo. Červorovci patří k nejméně studované skupině obojživelníků; žijí skrytě, často pod zemí nebo ve vodě, v tropech, kde je terénní práce drahá a logisticky náročná. Nové druhy se dodnes popisují jak z čerstvých sběrů, tak ze starých muzejních sklenic, kde desítky let čekají na revizi.

U Atretochoany se navíc sešlo všechno najednou: špatně katalogizovaný holotyp, ztracená evidence o původu, stručný a neilustrovaný původní popis, podfinancovaná taxonomická skupina a habitat, který se prakticky nedá systematicky vzorkovat – tedy hluboké, kalné, rychle tekoucí řeky, kde standardní metody odchytu selhávají. Paradoxně teprve průmyslový zásah do řeky zvíře vyhnal na dosah biologů.

A právě přehrady teď jeho stanoviště ohrožují. Na Madeiře se plánovalo několik dalších hydroelektrických projektů. Autoři studie z roku 2011 na to výslovně upozornili. Aktuální hodnocení ohrožení druhu existuje v databázi IUCN, ale přesná kategorie vyžaduje ověření v plném záznamu.