Rybník Rožmberk: Důmyslný středověký systém Jakuba Krčína slouží jako protipovodňová ochrana, Praha by mu měla děkovat dodnes

Při povodni v roce 2002 pohltil Rožmberk zhruba 70 milionů kubíků vody a rozlil se na plochu třikrát větší, než je jeho běžná hladina. Systém starý přes čtyři sta let fungoval přesně tak, jak ho jeho tvůrce navrhl.

Foto: Kralpilot - licence CC BY SA 3.0

Když se v srpnu 2002 valila Lužnicí tisíciletá voda, na Třeboňsku se odehrávalo něco, co většina Pražanů sledujících stoupající Vltavu vůbec netušila. Několik desítek kilometrů proti proudu tiše pracovala soustava rybníků, kanálů a hrází, kterou koncem 16. století vybudoval Jakub Krčín z Jelčan. Rožmberk, největší český rybník s dnešní rozlohou 647 hektarů, není jen krajinná dominanta jižních Čech. Je uzlovým prvkem promyšleného vodohospodářského organismu, který dodnes ovlivňuje, kolik vody a jak rychle dorazí z Lužnice do Vltavy. A tím nepřímo i do Prahy.

Trojice, která řídí vodu: Rožmberk, Nová řeka, Zlatá stoka

Důmyslnost Krčínova systému nespočívá v jednom obřím rybníku. Spočívá v tom, jak propojil tři stavby do jednoho funkčního celku. Na 109. říčním kilometru Lužnice stojí takzvané Rozvodí neboli Novořecké splavy, místo, kde se tok dělí na dvě ramena. Část vody pokračuje Starou řekou do Rožmberka. Zbytek odtéká Novou řekou, 13,5 kilometru dlouhým umělým kanálem vybudovaným v letech 1584–1586, do řeky Nežárky.

Právě Nová řeka je klíč k pochopení celého systému. Krčín věděl, že plánovaný Rožmberk bude zranitelný povodněmi z Lužnice, a potřeboval obtok, který při vysokých průtocích odvede přebytek vody jinou cestou. Nežárka se pak u Veselí nad Lužnicí vrací zpět do Lužnice, ale povodňová vlna je už rozložená v čase a prostoru. Třetím článkem je Zlatá stoka, 45,2 kilometru dlouhý napájecí kanál s mimořádně malým spádem, který rozvádí vodu do desítek okolních rybníků a udržuje vodní režim celé soustavy. Tři stavby, jeden princip: rozděl, zadrž, rozlož.

Co ukázala povodeň 2002, a kde systém narazil na limity

Srpen 2002 byl pro Krčínovu soustavu zátěžovým testem, jaký nepřišel staletí. Rožmberk zadržel odhadem 70 milionů kubických metrů vody a rozlil se na přibližně 2 200 až 2 300 hektarů, trojnásobek své běžné plochy. Na měrné stanici Nová řeka – Mláka zaznamenalo Povodí Vltavy 13. srpna průtok 81 kubíků za sekundu, historicky nejvyšší.

Systém ale má své limity. Novořecká hráz se při té samé povodni protrhla v délce 80 až 90 metrů. Přes tisíc lidí muselo být evakuováno. Dramatická epizoda připomněla, že ani čtyři sta let stará geniální koncepce nenahradí průběžnou údržbu a moderní zásahy. Po roce 2002 proto na Novořeckých splavech přibyly klapkové jezy pro přesnější regulaci průtoků, a po další povodni v roce 2006 prošla Nová řeka zásadní rekonstrukcí. V červnu 2013 se systém znovu osvědčil: průtok Novou řekou dosáhl 76 kubíků za sekundu, druhé nejvyšší zaznamenané hodnoty, ale tentokrát hráze vydržely.

Praha a Rožmberk: nepřímý, ale reálný efekt

Tady je potřeba být přesný. Lužnice po průchodu Rožmberkem pokračuje do Vltavy ještě před Orlickou přehradou a pražským úsekem toku. Každé zpoždění nebo snížení průtoku na Lužnici tedy snižuje zatížení jedné z přítokových větví vltavské soustavy. Podle zprávy ČHMÚ k povodni 2002 ale Lužnice kulminovala pomaleji než ostatní přítoky a neurčovala špičku průtoku Vltavy pod Zvíkovem, mohla ovlivnit hlavně nástupnou fázi povodňové vlny.

Říct, že Rožmberk „zachránil Prahu“, by bylo zjednodušení, které veřejně dohledané odborné podklady nepodporují. Ale říct, že Rožmberk přispěl ke snížení vodního rizika v části vltavské soustavy, která teče směrem k hlavnímu městu, je přesnější, a pořád působivé. Krčín nestavěl protipovodňovou ochranu Prahy. Postavil systém, který po čtyřech staletích funguje jako dávné předpolí moderní protipovodňové infrastruktury. Doplňuje ji, nedubluje.

Živý organismus, ne muzejní exponát

Rožmberská rybniční soustava je od roku 2002 národní kulturní památkou. Hospodářsky ji spravuje Rybářství Třeboň, vodohospodářské zásahy koordinuje Povodí Vltavy a celé Třeboňsko spadá pod ochranu CHKO. Jenže soustava nečelí jen povodním. V červnu 2026 Rybářství Třeboň řešilo opačný extrém: vysoké teploty, nedostatek srážek, klesající hladiny a riziko úhynu ryb kvůli nedostatku kyslíku. Nasazovaly se aerátory, omezovalo krmení.

Klimatická změna tlačí na systém z obou stran: víc extrémních povodní i víc extrémního sucha. Odpovědí nejsou velké novostavby, ale dílčí adaptace: u Velkého Tisého vzniká mokřad, na rybníku Svobodný se od ledna 2026 obnovuje litorální pásmo. Směr je jasný: udržet Krčínův princip rozptýleného zadržování vody v krajině a přizpůsobit ho podmínkám, které si šestnácté století nedovedlo představit.