Patnáctimetrová vlna melasy zabila v lednu 1919 21 lidí. Za vším stál šlendrián stavitelů

V lednu 1919 se v Bostonu protrhla obří nádrž s miliony litrů melasy. Lepkavá masa se valila ulicemi rychlostí kolem 55 km/h, strhávala domy, ničila ocelové konstrukce a během několika minut zabila 21 lidí.

Foto: BPL - licence CC0 1.0

Středa 15. ledna 1919, krátce po poledni. Na Commercial Street stojí ocelová nádrž vysoká jako pětipodlažní dům, naplněná téměř 8,7 miliony litrů melasy. Okolní teplota stoupla nezvykle nad nulu, uvnitř kvasí čerstvě doplněná zásilka z Portorika. Pak se ozve rachot připomínající kulometnou palbu – nýty vystřelují z pláště jako projektily. Stěna se rozevře a ven se vyvalí hnědočerná masa. Řítí se ulicemi rychlostí kolem 55 km/h, strhává domy, deformuje ocelové sloupy nadzemní dráhy, zaplavuje hasičskou stanici. Během několika minut je 21 lidí mrtvých a asi 150 zraněných. Záchranáři brodící se po kolena v lepkavé kaši budou z trosek vytahovat těla ještě několik dní.

Nádrž, kterou nikdo nepodepsal

Společnost United States Industrial Alcohol (USIA) nechala nádrž postavit v roce 1915, v době rostoucí válečné poptávky po průmyslovém alkoholu. Spěchalo se. Projekt neprošel rukama kvalifikovaného stavebního inženýra, nikdo nepředložil statické výpočty a nádrž nebyla před prvním naplněním podrobena plnohodnotné vodní zkoušce. Pozdější analýzy ukázaly, že stěny byly zhruba o polovinu tenčí, než odpovídalo danému zatížení, a použitá ocel obsahovala málo manganu, byla křehčí, než měla být.

Problémy se přitom projevily okamžitě. Správce nádrže Isaac Gonzales opakovaně hlásil úniky vedení firmy. Místní děti chodily k nádrži sbírat melasu, která prosakovala švy. Reakce USIA? Nátěr v barvě melasy, aby skvrny na plášti nebyly tak nápadné. Žádná odstávka, žádná oprava, žádný nezávislý posudek.

Pravidla existovala, jen je nikdo nevymáhal

Populární verze příběhu říká, že před katastrofou neexistovala žádná regulace. To ale nemusí být pravda. Bostonský stavební zákon z roku 1907 už stanovoval limity napětí materiálů, požadoval dostatečnou pevnost konstrukcí a dával stavebnímu komisaři pravomoc odmítnout nevhodné materiály i vyžadovat zkoušky. Problém nebyl v absenci pravidel, ale v tom, že je nikdo na konkrétní nádrž neaplikoval. Chyběl mechanismus, který by donutil stavebníka předložit výpočty podepsané odpovědným odborníkem, a úřad, který by je skutečně přezkoumal.

Právě tady je jádro celého příběhu. Velkou technickou stavbu nepodepsal nikdo, kdo by za ni nesl profesní jméno. A když se něco takového stane, zbývá jen počítat mrtvé.

Soud, který trval šest let

Firma se bránila tvrzením, že nádrž zničili anarchisté bombou; v atmosféře poválečného strachu z radikálů to nebyla absurdní obhajoba. Jenže fakta mluvila jinak. Soudní řízení, které konsolidovalo přes 119 žalob podaných rodinami obětí, zraněnými, městem Boston i provozovatelem nadzemní dráhy, se protáhlo do dubna 1925. Auditor Hugh W. Ogden vyslechl kolem tisíce svědků a shromáždil tisíce svědeckých výpovědí a důkazních exponátů. Klíčové bylo prokázat, že šlo o strukturální selhání, nikoli o sabotáž.

USIA byla shledána odpovědnou a vyplatila celkem 628 000 tehdejších dolarů, v přepočtu podle kupní síly zhruba 270 milionů dnešních korun. Zní to sice jako velká částka, ale na jednotlivé rodiny obětí vycházelo odškodnění přibližně na 7 000 dolarů. Pro srovnání: tehdejší massachusettský zákon o dělnickém odškodnění stanovoval strop kolem 6 000 dolarů za smrtelný pracovní úraz. Rodiny tedy dostaly jen lehce víc, než kolik by obdržely za smrt v továrně. Trestněprávní důsledky? Žádné. Velká porota nikoho neobžalovala.

Co se skutečně změnilo

Po katastrofě nezazněl žádný slavný federální zákon, který by jedním tahem přepsal pravidla pro celé Spojené státy. Změna byla pomalejší, ale o to trvalejší. Bostonský stavební úřad začal vyžadovat, aby plány velkých staveb nesly podpis odpovědného architekta nebo inženýra spolu s doloženými statickými výpočty. Inspektoři měli dokumentaci reálně přezkoumávat, ne jen založit do šanonu.

V širším americkém měřítku katastrofa posílila hnutí za licencování profesních inženýrů. Podle National Society of Professional Engineers se právě ve dvacátých až čtyřicátých letech 20. století rozšířila praxe „sign and seal“, povinnost opatřit projektovou dokumentaci razítkem a podpisem licencovaného odborníka. Jednotlivé státy postupně zaváděly registraci Professional Engineers. Princip byl prostý: pokud má stavba potenciál zabíjet, musí za její návrh ručit konkrétní člověk svým jménem a licencí.

Lepkavá lekce, která platí dodnes

I v Česku dnes průmyslové nádrže spadají do režimu vyhrazených technických zařízení se zákonnými revizemi a tlakovými zkouškami. Zákon o prevenci závažných havárií, povinná odborná způsobilost, normy pro svařované ocelové nádrže, to všechno jsou vrstvy ochrany, které se v průmyslovém světě budovaly dekádu po dekádě, havárii po havárii. Boston 1919 nebyl jedinou příčinou, ale byl jedním z nejviditelnějších argumentů: když velkou konstrukci nepodepíše nikdo, kdo za ni ručí, cena se platí v lidských životech.

Na Commercial Street dnes stojí malá bronzová pamětní deska. Chodec, který ji míjí, ucítí prý za horkých letních dní slabý sladký pach. Možná je to městská legenda. Možná ne.