Mongolská poušť Gobi skrývá tvora bez očí i hlavy. Expedice Ivana Mackerleho zjistila, že místní fauna neodpovídá žádnému známému druhu

Ivan Mackerle vedl do Mongolska tři výpravy za Olgojem chorchojem. Při té poslední, v červnu 2004, se mu tvor zjevil v noci a ráno měl záda pokrytá podlitinami.

Foto: Pixabay

Člověk ulehne do spacáku uprostřed jihomongolské pouště a zdá se mu o duně. Z písku se vynoří rudý vak podobný kusu střeva, beze stopy po hlavě, a přisaje se mu na záda. Po probuzení bolest nezmizí. Lékař výpravy Jaroslav Prokopec podle Mackerleho vzpomínky spatřil rozsáhlé krevní výrony a podlouhlou vybouleninu. Takhle vypadal nejdramatičtější okamžik pátrání, kterému český záhadolog věnoval víc než čtrnáct let. Ivan Mackerle, plzeňský rodák (narozen 12. března 1942) a původním povoláním strojař, se do Gobi vracel kvůli „smrtícímu červu“, o kterém pastevci vyprávěli s ostychem a obavami. Gobi v jeho příběhu nefiguruje jako pouhá kulisa. Vyprahlá krajina, kde stovky kilometrů nepotkáte živou duši, sama vytváří podmínky, v nichž legenda o neznámém tvoru působí až znepokojivě uvěřitelně.

Olgoj chorchoj: rudý „salám“ z písku bez hlavy, očí i tlamy

Popisy, které Mackerle shromáždil, se nápadně shodují. Tvor má měřit přes půl metru a připomínat salám, jitrnici nebo kus dobytčího střeva. Kde začíná hlava a kde ocas, údajně nelze poznat. Oči, nozdry ani tlamu na jeho těle podle svědků nikdo nezahlédl.

Zbarvení se v jednotlivých vyprávěních liší:

• tmavě červené až krvavé,
• hnědočerné,
• výjimečně modravé s kovovým leskem.

Pohyb je stejně podivný jako vzhled. Žádné klasické plazení, spíš kroucení do stran, smršťování a jakési „kutálení“ pískem. Část života má tvor trávit pod povrchem a na světlo vylézat hlavně v nejparnějších měsících nebo po dešti.

Pověst mu dělá hlavně jeho nebezpečnost. Pouhý dotek prý zabíjí, některá podání hovoří o vystřikování jedu, jiná dokonce o elektrickém výboji. Mackerle zapsal vyprávění o usmrceném dítěti, jeho rodičích i velbloudech. Zaujala ho také domněnka, že se Olgoj zdržuje u pouštní rostliny gojo, latinsky Cynomorium songaricum. Sám pak spekuloval, jestli z ní nečerpá látky pro svůj jed. Šlo o jeho vlastní úvahu, kterou nikdo neověřil, ale dobře ukazuje, jak usilovně hledal pro legendu biologický základ. Uvažoval o reliktním tvoru, jenž by mohl být vzdáleně příbuzný beznohým ještěrům, scinkům nebo dvouplazům.

Podrobný Mackerleho text o celém pátrání dodnes zveřejňuje web Mackerle expedice.

Noc v červnu 2004: sen, po kterém zůstaly na zádech podlitiny

Třetí mongolská výprava vyrazila 31. května 2004 a domů se vrátila 26. června. Kromě Ivana Mackerleho a jeho syna Dannyho se jí účastnili Jiří Skupien, Jiří Zítka, Josef Pochman a Zdeněk Jarolím, dále tlumočník Petr Hrabánek a mongolští průvodci Ench a Munch. Výprava měla v plánu něco, co předchozí cesty postrádaly: průzkum z výšky. Motorové rogalo mělo nad dunami Chongoryn els odhalit pohyb, který ze země uniká.

Právě během této cesty přišla noc, o které Mackerle později vyprávěl. Přesné tábořiště nelze z dostupných pramenů jednoznačně určit, víme jen, že se to stalo během putování po jižní Gobi. Sám zážitek popsal jako sen: duna, červovitý vak a prudká bolest v okamžiku, kdy se mu tvor přisál na záda. Jenže fyzické následky po probuzení přetrvaly a viděli je i ostatní.

Epocha Plus cituje z knihy Daniela Mackerleho Dobrodruh s duší kluka, podle níž se otcův stav postupně zhoršoval tak výrazně, že výprava musela pátrání přerušit. Podobné potíže dostupné záznamy u žádného dalšího člena týmu nezmiňují. Celá epizoda se pojí výhradně s vedoucím expedice.

Podle nás právě tady leží síla celého příběhu. Muž, který léta sbíral cizí svědectví, se náhle stal svědkem sám. A ačkoli přivezl jen vlastní vyprávění a vzpomínky spolucestujících, jeho zážitek zapadá do mozaiky místních podání až s nepříjemnou přesností: rudý vak, písek, bolestivý kontakt.

Tři výpravy do Gobi a mapa míst, kde se o červu mluví šeptem

Mackerle do Mongolska poprvé zamířil hned po uvolnění poměrů, od 6. července do 4. srpna 1990. Kromě Olgoje chtěl prozkoumat podzemí kláštera Tuerin. Druhá cesta trvala od 21. června zhruba do 8. srpna 1992 a jejím cílem bylo natočit dokument. Tým tehdy zkoušel tvora vylákat na povrch otřesy z třaskavin a mimochodem sbíral pověsti o Almasovi. Třetí výprava pak propojila červa, Almase, kláštery, jeskyni Cagan Delyn Aguj i letecký průzkum. Data a složení všech tří týmů eviduje přehled mongolských expedic.

Zeměpis legendy je pozoruhodně stálý. V nejstarších záznamech i v Mackerleho poznámkách se opakují stejné končiny:

Lokalita	Souvislost s Olgojem
Chalzan dzach	písečné přesypy asi 130 km jihovýchodně od Dalanzadgadu, zaznamenal je už sovětský paleontolog a spisovatel Ivan Jefremov
Dalanzadgad a Chanbogd	oblasti, kde výpravy sbíraly výpovědi pastevců
Nojon a Gurvantes	další místa svědectví v jižní Gobi
Chongoryn els	duny, které měla v roce 2004 prohledat posádka rogala

Nejde o náhodný rozptyl historek po celé zemi. Vyprávění se drží nejvyprahlejších písečných oblastí na jihu a západě Gobi, tedy právě tam, kam se cizinec dostane nejhůř.

Mackerle navíc opakovaně narážel na zdrženlivost místních. O tvoru se nemluví nahlas, jeho jméno se nevyslovuje zbytečně. Mongolistka Ágnes Birtalan, kterou cituje web Atlas Obscura, upozorňuje, že výraz „chorchoj“ může sloužit jako tabuizované označení pro obávaná zvířata. Kdo by ve stepi čekal ochotné průvodce k doupěti, narazil by spíš na odmítavé pohledy. Už v roce 1990 se výprava pokoušela zastihnout pastevce Žamjandoržina Cedena, který měl tvora vidět na vlastní oči. Setkání se nezdařilo.

Almas z Altaje: druhý obyvatel Mackerleho mongolského zápisníku

Zatímco Olgoj patří písku, Almas obývá skály. Pastevci v podhůří Altaje ho Mackerlemu líčili jako plachou, chlupatou bytost podobnou člověku, která přebývá v jeskyních a skalních průsmycích. V jejich vyprávěních se objevují únosy lidí, otisky chodidel, údajně nalezená mrtvola i primitivní nástroje. Mackerle tento materiál zpracoval v textu „Divoký člověk z Altaje“.

Od himálajského yetiho se Almas liší prostředím i charakterem. Yetiho si lidé spojují se sněhem a velehorami, Almas naproti tomu působí jako „divoký člověk“ ze suché, kamenité a pastevecké krajiny na pomezí Altaje a Gobi.

Lákavá teorie spojuje Almase s přežívajícími neandertálci. Altaj skutečně ležel na okraji jejich areálu, jak připomíná londýnské Přírodovědné muzeum (Natural History Museum). Smithsonův institut však uvádí, že Homo neanderthalensis žil přibližně před 400 000 až 40 000 lety a že veškeré jeho stopy pak mizí. Pravěký původ tak legendě dodává působivou kulisu, avšak fosilní ani genetické doklady o přežívající populaci neexistují.

Z Mackerleho pohledu představovaly obě bytosti součást jediného projektu. Mongolsko pro něj fungovalo jako území, kde se folklor, odlehlost a mezery v poznání fauny potkávají způsobem, jaký jinde na světě nenacházel.

Gobi dnes: co cestovatelům v poušti reálně hrozí

Od poslední Mackerleho výpravy uplynulo zhruba 22 let, záhadolog sám zemřel 3. ledna 2013 v Praze. Jižní Gobi mezitím přitahuje turisty, kteří jezdí za dunami Chongoryn els i paleontologickými nalezišti. Jejich největším protivníkem ovšem bude spíš krajina samotná než bájný červ.

Americké Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ve svých cestovních doporučeních pro Mongolsko varuje před vzteklinou, kterou přenášejí psi i některá divoká zvířata, a radí vyhýbat se neznámým zvířatům. Americké ministerstvo zahraničí doplňuje, že první pomoc se do odlehlých oblastí nemusí vůbec dostat a vážnější ošetření často vyžaduje převoz do velkého města. Tísňová linka 103 vám uprostřed dun mnoho nepomůže.

Praktické zásady pro cestu do vzdálených koutů Mongolska:

• před odjezdem sjednat pojištění, které kryje zdravotní převoz, a mít připravený plán evakuace,
• vozit s sebou vlastní lékárničku,
• při kousnutí či škrábnutí zvířetem ránu důkladně vymýt mýdlem a čistou vodou a hned vyhledat lékaře,
• nevysvětlitelné modřiny, otoky nebo silnou bolest zdokumentovat, sledovat a s vyhledáním lékaře neotálet.

Klinika Mayo připomíná, že krevní výrony obvykle vznikají prasknutím drobných cév po nárazu, ale velké nebo nevysvětlitelné podlitiny mohou souviset i s léky, poruchou srážlivosti či infekcí.

K tomu, co se na Mackerleho cestách skutečně podařilo doložit: žádná z jeho výprav tvora nespatřila, nevyfotografovala ani nenatočila, přírodovědci nikdy nedostali do rukou tělo a oficiální zoologie Olgoje chorchoje jako druh neuznává. Noční setkání z roku 2004 popsal sám Mackerle jako sen a lékařská zpráva k jeho podlitinám veřejně dostupná není. Mongolský červený seznam plazů eviduje mezi známými druhy hroznýška tatarského, nejedovatého hrabavého hada s tupě zakončeným tělem, s nímž část badatelů legendu o smrtícím červu spojuje.