Modrý žralok nosí až 50 mláďat najednou. Mezi nimi se rodí i dvouhlavá embrya. Vědci vysvětlují, proč právě u něj

Samice modrého žraloka dokáže v děloze vyživit desítky embryí najednou. Právě tento reprodukční přebytek stojí za tím, že se u něj opakovaně nacházejí mláďata se dvěma hlavami.

Foto: Picryl

V roce 2011 otevřel mexický výzkumný tým břišní dutinu ulovené samice modrého žraloka a mezi desítkami plodů našel tři s vývojovými anomáliemi, jedno embryo mělo dvě hlavy na jednom trupu. Nebyl to první ani poslední takový nález. Podobné případy se u tohoto druhu objevují v odborné literatuře znovu a znovu, od Atlantiku přes Pacifik až po pobřeží Brazílie.

Děloha plná životů

Modrý žralok (Prionace glauca) je placentálně živorodý. Embrya se po počáteční žloutkové fázi napojí na matku přes placentární spojení a vyvíjejí se v děloze zhruba 9 až 12 měsíců. Klasická práce Harolda Pratta z roku 1979, publikovaná ve Fishery Bulletin, popisuje samici s 50 embryi v pokročilé fázi březosti a jinou s 82 embryi v ranějším stadiu. Číslo „až 50″ je tedy doložené, ale zdaleka ne maximum; FAO uvádí rozmezí 4 až 135 mláďat na vrh.

Tak početný vrh je mezi žraloky výjimečný. Většina druhů rodí jednotky potomků. Modrý žralok si může dovolit víc díky kombinaci velké tělesné velikosti, efektivního placentálního zásobování a dlouhé březosti. Jenže právě tady začíná příběh anomálií.

Dvě hlavy, jedna děloha

Když se v omezeném prostoru dělohy vyvíjí několik desítek embryí, roste pravděpodobnost mechanického stresu. Práce mexického týmu Bejarano-Álvarez a kolegů z roku 2011 výslovně spojuje nalezené malformace s vysokým počtem plodů v malých dělohách: embrya se tlačí o prostor, a při neúplném rozdělení zárodku v rané fázi může vzniknout jedno tělo se dvěma hlavami.

Brazilská studie z roku 2024 přidala detailnější pohled. Popsala takzvané diprosopní embryo, jedince s jedním trupem, ale dvěma obličejovými partiemi, deformovanýma očima, zkroucenými ústními otvory a pokřivenou páteří. Rentgenové snímky a histologické řezy ukázaly, že anomálie zasáhla celou přední část těla, zatímco zbytek trupu se vyvinul relativně normálně.

Zásadní je ale rozlišení: dvouhlavost není „běžná vlastnost“ modrého žraloka. Jde o extrémně vzácnou vývojovou anomálii. U vejcorodého druhu Galeus atlanticus zachytili španělští vědci z Univerzity v Málaze jediný dvouhlavý zárodek mezi 797 embryi, tedy 0,13 %. U modrého žraloka srovnatelné procento neznáme, protože materiál pochází z náhodně ulovených březích samic, ne ze systematického sledování.

Proč zrovna modrý žralok? Statistika, ne predispozice

Odpověď vědců je střízlivější, než bychom čekali. Modrý žralok se v odborné literatuře objevuje častěji než jiné druhy ne proto, že by byl k dvouhlavosti geneticky náchylnější, ale proto, že produkuje nesrovnatelně víc embryí, a tím pádem i víc příležitostí, aby se vzácná anomálie vyskytla a byla zaznamenána.

K tomu přistupuje druhý faktor: kontakt s rybolovem. Modrý žralok je nejčastěji loveným žralokem na světě. Podle dat Evropské komise tvořil v letech 2019–2021 celých 56 % všech žraločích úlovků plavidel EU, tedy zhruba 46 000 tun ročně. Každá ulovená březí samice je potenciální vzorek pro vědu. Paradoxně tak právě rybolov, který populaci ohrožuje, zároveň dodává materiál, díky němuž anomálie vůbec známe.

Co vlastně způsobuje dvouhlavost, a co ne

Jednu potvrzenou příčinu věda nemá. Studie z roku 2023 publikovaná v Journal of the Marine Biological Association shrnuje tři okruhy možných vysvětlení:

• Genetické mutace – chyba v genech řídících ranou embryogenezi.
• Environmentální faktory – kontaminanty, teplota, chemické látky v mořské vodě.
• Virové infekce – teoreticky možné, dosud neprokázané u žraloků.

Španělský případ u Galeus atlanticus pomohl jednu cestu zúžit. Embryo se vyvíjelo v laboratorních podmínkách, nebylo vystaveno známým teratogenům, a přesto vzniklo se dvěma hlavami, dvěma mozky, dvěma srdci, dvěma játry a jedním střevem. Autoři proto považují za nejpravděpodobnější vnitřní, patrně genetickou příčinu.

Co se naopak nepodařilo doložit, je přímočará rovnice „nadměrný rybolov → zmenšený genofond → inbreeding → dvouhlavost“. Genetické studie shrnuté v dokumentech Komise pro tuňáky Indického oceánu ukazují, že modrý žralok si zatím udržuje vysokou genetickou konektivitu mezi atlantickými populacemi i genový tok mezi oceány. Tlak rybolovu je reálný (globální abundance oceánských žraloků a rejnoků klesla mezi lety 1970 a 2018 o 71,1 %), ale převádět ho automaticky na kolaps genetické diverzity konkrétně u modrého žraloka by bylo příliš zjednodušující.

Přežije dvouhlavé mládě?

Pravděpodobně ne. Studie z roku 2023 výslovně uvádí, že podobné malformace snižují šance na přežití embryí i novorozených mláďat. Španělští autoři doplňují, že dosud nebyl nalezen dospělý dvouhlavý jedinec žádného vejcorodého druhu žraloka. U živorodých druhů je situace obdobná: anomální embrya se nacházejí výhradně v děloze ulovených samic, nikdy jako volně plavající jedinci.

Modrý žralok tak zůstává druhem, který fascinuje právě svým paradoxem. Je reprodukčně nejplodnější mezi žraloky, a přesto zranitelný. Rodí desítky mláďat, a přesto jeho populace klesají. A anomálie, které u něj nacházíme, vypovídají méně o jeho slabosti než o tom, jak málo o životě v otevřeném oceánu stále víme.