Klima se měnilo vždycky, ale nikdy tak rychle. Za dnešním tempem stojí jeden molekulární mechanismus, který v přírodě nemá obdobu

Koncentrace CO₂ v atmosféře roste stokrát až dvousetkrát rychleji než po poslední době ledové. A Česko se otepluje ještě rychleji než zbytek planety.

Foto: Public Domain Pictures

Když někdo řekne, že se klima měnilo vždycky, má pravdu. Jenže ta věta sama o sobě neříká nic o tom, jak se měnilo, jak rychle a proč. Právě v těchto třech otázkách se dnešní situace zásadně liší od čehokoli, co planeta za posledních minimálně dva tisíce let zažila. Nejde přitom o jednu studii ani o jeden model. Jde o souběh tří nezávislých důkazních linií (paleoklimatických dat, izotopové chemie a přímého měření záření v atmosféře), které ukazují na tentýž zdroj: lidmi změněné molekulární složení ovzduší.

Klima se měnilo, ale jinak

Země prošla ledovými dobami, meziledovými obdobími, vulkanickými zimami i staletími relativního tepla. Jenže tyto epizody měly dvě vlastnosti, které dnešní oteplování postrádá. Za prvé, byly pomalé, přechod z ledové doby do interglaciálu trval tisíce let. Za druhé, nebyly globálně souběžné. Mezinárodní konsorcium PAGES 2k analyzovalo teplotní záznamy z pěti kontinentů za posledních dva tisíce let a zjistilo, že ani takzvaná středověká teplá perioda, ani malá doba ledová neprobíhaly všude najednou. Různé regiony se oteplovaly a ochlazovaly v různou dobu.

Současné oteplování je jiné. Je globální, synchronní a rychlé. Podle IPCC je posledních padesát let bezprecedentních přinejmenším za dva tisíce let. A aktualizované indikátory globální klimatické změny pro dekádu 2015–2024 ukazují tempo lidmi vyvolaného oteplování 0,27 °C za deset let.

Co dělá jedna molekula

Ten „jeden mechanismus“ není metafora. Je to měřitelný fyzikální děj, který začíná u jediné molekuly oxidu uhličitého. Když Země vyzáří infračervené záření směrem do vesmíru, molekula CO₂ foton pohltí. Přejde do vibračního stavu, její atomy se rozkmitají, a část energie předá srážkami okolním molekulám dusíku a kyslíku. Tím se ohřívá spodní atmosféra. Totéž dělají metan a oxid dusný, každý na jiných vlnových délkách.

Samotný skleníkový efekt je přirozený a bez něj by průměrná teplota planety byla kolem minus 18 °C. Bezprecedentní není princip. Bezprecedentní je rychlost, s jakou lidé mění počet těchto molekul v atmosféře. NOAA uvádí, že koncentrace CO₂ roste stokrát až dvousetkrát rychleji než při přirozeném vzestupu po poslední době ledové. A víme, že ten uhlík pochází z fosilních paliv: izotopový podpis uhlíku 12 a 13 v atmosféře i souběžný pokles kyslíku odpovídají spalování, ne vulkanismu ani oceánskému odplyňování.

Nejde přitom jen o modely. Tým Daniela Feldmana publikoval v roce 2015 v IPCC přímé měření: nárůst CO₂ o 22 ppm mezi lety 2000 a 2010 vedl ke statisticky významnému růstu radiačního působení na zemském povrchu. Přístroje zachytily, jak atmosféra vrací zpět víc energie přesně na vlnových délkách, kde CO₂ pohlcuje záření. A mechanismus dál zesiluje; podle NOAA Annual Greenhouse Gas Index byl oteplovací účinek skleníkových plynů v roce 2024 o 54 % vyšší než v roce 1990.

Tři důkazy, jedna odpověď

Argument „klima se měnilo vždycky, takže dnešní změna je přirozená“ naráží na konvergenci tří nezávislých důkazních linií:

• Paleodata: Současné oteplování je neobvykle rychlé a prostorově souběžné, na rozdíl od všech známých epizod posledních dvou tisíciletí.
• Izotopová chemie: Uhlík přibývající v atmosféře nese izotopický otisk fosilních paliv a zároveň klesá koncentrace kyslíku, přesně tak, jak by odpovídalo spalování.
• Přímé měření záření: Radiační působení roste na vlnových délkách odpovídajících CO₂, a to v souladu s naměřeným nárůstem koncentrací.

Každá z těchto linií by sama o sobě byla silným indikátorem. Dohromady tvoří obraz, ve kterém pro „přirozený cyklus“ jako hlavní vysvětlení nezbývá prostor. Aktualizovaná atribuce pro dekádu 2015–2024 přisuzuje prakticky celé globální oteplení lidskému vlivu.

Česko: rychleji než planeta

Pevnina se otepluje rychleji než oceán; IPCC uvádí pro období 1850–1900 až 2011–2020 oteplení pevnin o 1,59 °C oproti 0,88 °C u oceánů. Česko jako vnitrozemský stát bez jakéhokoli oceánského tlumení patří k oblastem, kde se tempo projevuje obzvlášť ostře. Podle ČHMÚ činí trend na území ČR za období 1961–2022 přibližně +0,34 °C za dekádu, tedy zhruba +2,1 °C za šedesát jedna let.

Rok 2024 to potvrdil. Průměrná teplota dosáhla 10,3 °C, tedy +2,0 °C nad normál 1991–2020, nejteplejší rok od začátku měření v roce 1961. A dopady nebyly abstraktní. Jarní mrazy v kombinaci s předčasným startem vegetace srazily očekávanou sklizeň ovoce o 77 % proti pětiletému průměru. Podle Ovocnářské unie ČR bylo v Čechách poškození sadů 95–100 %, existenčně ohroženo mohlo být až 500 z 800 pěstitelských podniků. Na 27 z 31 hydrologických stanic překročila průměrná roční teplota vody 10 °C, víc než kdykoli předtím.

Hydrologicky přitom rok 2024 nebyl jednoduchým příběhem „teplo rovná se sucho“. Zásoby podzemní vody se místy zvýšily díky zářijové povodni a infiltraci na přelomu roku. Jenže právě tady se ukazuje další riziko: Ministerstvo životního prostředí upozorňuje, že voda uložená ve sněhu funguje jako přirozená zásobárna, která krajinu „dobíjí“ před vegetační sezónou. Sněhově chudé zimy, kterých přibývá, tento mechanismus oslabují. Pokud větší část zimních srážek odteče průběžně jako déšť, letní průtoky a vodárenské hospodaření budou pod rostoucím tlakem.

Co s tím

Mechanismus, který za oteplováním stojí, není záhadný ani nový. Je známý od poloviny 19. století, potvrzovaný desítkami let měření napříč spektroskopií, meteorologií, paleoklimatologií i geochemií. Dokud koncentrace skleníkových plynů rostou, roste i radiační působení, a teploty s ním. MŽP ve svém hodnocení adaptačních potřeb pro rok 2025 říká otevřeně, že krátkodobě lze rizika nejrychleji snížit adaptací: vodou v krajině, odolnějším zemědělstvím, řešením městského tepla.

Pětistovka českých ovocnářů, kteří na jaře 2024 přišli o úrodu, nepotřebovala vysvětlovat, co znamená 0,27 °C za dekádu. Věděla to z prázdných větví.