Kalifornie přišla o podmořské lesy. Po vymření 99 % hvězdic se ježovky rozmnožily a spásly chaluhy podél celého pobřeží

Podél kalifornského pobřeží zmizelo přes 96 % korunového patra chaluhových lesů. Spustila to epidemie, která srazila populaci jednoho jediného predátora.

Foto: Brocken Inaglory - licence CC BY SA 4.0

Kdo se někdy potopil do lesa obřích chaluh, ví, proč se mu říká podmořský les. Metrové hnědé řasy rostou od skalnatého dna až k hladině, kde se rozprostírají jako stromy. Uvnitř panuje klid a všude narazíte na život: ušně, mořští ježci, hvězdice, občas i nějaká ta velryba. Na západním pobřeží USA tyto lesy tvořily hlavně dva druhy: obří chaluha (giant kelp) a býčí chaluha (bull kelp). Dnes je na severu Kalifornie z toho všeho holé kamenité dno porostlé fialovými ježovkami. A příběh, jak se to stalo, je učebnicovým příkladem toho, co se stane, když z ekosystému zmizí jediný klíčový hráč.

Řetězová reakce, která začala jednou hvězdicí

Hvězdice slunečnicová (Pycnopodia helianthoides) je tvor s rozpětím paží přes metr a rychlostí, jakou se žádná jiná hvězdice nepohybuje. Byla hlavním predátorem mořských ježovek, lovila je, a už jen její přítomnost ježovky odrazovala od volného pasení. Když se ale kolem roku 2013 začala šířit záhadná nemoc zvaná syndrom chřadnutí hvězdic (sea star wasting disease), slunečnicové hvězdice umíraly po tisících. Tkáně se jim rozpadaly během dnů.

Podle přehledu NOAA činil pokles populace v severní Kalifornii 99,2 %, ve střední 99,5 % a v jižní Kalifornii dokonce dosáhl sta procent. Nula přeživších. Epidemie přitom nezasáhla jen tento druh; podle americké geologické služby USGS postihla nejméně dvacet druhů hvězdic od Mexika po Aljašku. Ale právě slunečnicová hvězdice byla tím, co NOAA označuje za klíčového mezopredátora, regulátora celého systému.

Bez predátora se ježovky fialové (Strongylocentrotus purpuratus) rozmnožily do násobků historických stavů. Spásly nejen stojící chaluhy, ale i nové výhonky a úchytné terče na kamenech. Výsledek má svůj odborný název: ježovčí pustina (urchin barren). Pustina plná ježovek, ale bez života, který dříve les živil.

Deset let bez odpovědi, a pak průlom

Nejvíce frustrujícím aspektem celé katastrofy bylo, že vědci více než dekádu nevěděli, co přesně hvězdice zabíjí. Sledovali umírání, mapovali úbytek kelpu, ale příčinný organismus unikal. Ještě v roce 2022 přehled NOAA hovoří o „neznámé příčině“ a o absenci zotavení.

Zlom přišel až 4. srpna 2025. Studie publikovaná v Nature Ecology & Evolution identifikovala kmen bakterie Vibrio pectenicida FHCF-3 jako příčinný agens nemoci u hvězdice slunečnicové. Výzkumníci splnili Kochovy postuláty: bakterii izolovali, naočkovali zdravé jedince, ti onemocněli stejnými příznaky a bakterie byla znovu izolována. Důležitá poznámka: studie prokázala příčinu u Pycnopodia, nikoli nutně u všech dvaceti postižených druhů.

Identifikace patogenu změnila i praktickou logistiku záchrany. NOAA uvádí, že nově vyvinutý diagnostický test umožnil bezpečněji převážet hvězdice mezi chovnými zařízeními; kalifornský úřad pro ryby a divokou zvěř jím ověřuje, zda importovaní jedinci nejsou infekční. Bez testu by každý transport znamenal riziko zavlečení nákazy do zdravé populace.

Osmnáct hvězdic a laboratoř naděje

V červnu 2026 oznámila Sonoma State University nález nově zdokumentované skupiny slunečnicových hvězdic u Sea Ranch na pobřeží Sonoma County, podle sekundárních zpráv šlo zhruba o osmnáct jedinců. Vědci odebrali tkáňové vzorky pro genetickou analýzu. Výsledky zatím nejsou veřejné, a tak nevíme, zda tito přeživší nesou nějaký specifický znak odolnosti, nebo měli prostě štěstí.

Paralelně pokračuje laboratorní program. V roce 2025 provedla Sunflower Star Laboratory v Monterey první experimentální krátkodobé vysazení: 47 ze 48 laboratorně odchovaných juvenilních hvězdic přežilo měsíc v moři, tedy 98 %. Při pokusu vědci zároveň testovali detekci hvězdic z mořské vody pomocí environmentální DNA, což by v budoucnu umožnilo sledovat populaci bez nutnosti potápění.

Než ale dojde na skutečné plošné vypouštění, zbývá vyřešit genetickou diverzitu chovných linií, otestovat rodiny odolné vůči nemoci, rozšířit kapacitu odchovny a dořešit metodiku bezpečného vysazování.

Závod s časem: pustina se nechce vzdát

Tady je jádro problému. I kdyby se podařilo vrátit hvězdice do moře, ježovčí pustina se nemusí automaticky změnit zpět v les. Studie v Communications Biology popsala mechanismus, který funguje jako past: jakmile ježovky převládnou a chaluhy zmizí, nový stav je stabilní. Jenže ježovky přežívají i bez kelpu, přepnou se na nouzový metabolismus, hladovějí, ale drží pozice. Nové výhonky chaluh navíc spásou dřív, než stihnou dorůst.

Model publikovaný v Proceedings of the Royal Society B v roce 2023 nicméně ukázal, že i částečné zotavení populace hvězdic může srazit hustotu ježovek do pásma, kde je koexistence s kelpem opět možná. Nemusí se vrátit všechny hvězdice, stačí jich dost na to, aby obnovily predátorský tlak a strach.

Čas ale hraje proti. NOAA odhaduje, že slunečnicová hvězdice potřebuje minimálně pět let do první reprodukce a její generační doba se pohybuje kolem třiceti let. Přirozená obnova by se nepočítala na sezony, ale na dekády. A mezitím zmizení kelpu znamená ztrátu úkrytů a školek pro desítky dalších druhů, od sebastů přes ušně až po bezobratlé, kteří žijí v úchytných terčích chaluh. Kelpové lesy navíc exportují uhlík do hlubokého moře; podle NOAA makrořasy globálně sekvestrují odhadem přes 600 milionů tun CO₂ ročně.