Jurský park na jihu Francie: Našli hnízdiště se stovkami vajec. Paleontologové přiznávají: „Nic takového jsme v životě neviděli!“

Nejméně stovka fosilizovaných dinosauřích vajec na ploše několika desítek metrů čtverečních. Tolik vydala jediná nová sonda v areálu muzea u jihofrancouzského Mèze.

Foto: Andy Hay / Wikimedia commons / CC-BY 2.0

Alain Cabot kopá na téhle lokalitě v departementu Hérault třicet let. Zná každou vrstvu jílu, ví, kde čekat skořápky a kde narazí na holý vápenec. Hnízda, která dosud odkrýval, obsahovala čtyři až šest vajec, výjimečně kolem deseti, a ležela desítky metrů od sebe. Když ale na konci léta 2025 zahlédl v zatím jen pramálo prozkoumané zóně neobvyklou koncentraci fragmentů, rozhodl se zahájit nové kolo vykopávek. Svůj tým na místo přivedl během října a velmi brzy zjistil, že stojí před něčím, co za celou kariéru neviděl: řadami vajec uspořádanými v hustém vzorci, jejichž počet přesáhl stovku.

Stovka vajec tam, kde bývalo šest

Síla nálezu nespočívá v absolutním světovém rekordu. Argentinské Auca Mahuevo ukrývá tisíce vajec na ploše přesahující kilometr čtvereční. Čínský Heyuan pracuje s muzejní sbírkou čítající přes dvacet tisíc kusů. Mongolská poušť Gobi vstoupila do dějin jako místo, kde věda poprvé uznala dinosauří hnízdo.

Mèze hraje jinou ligu: extrémní hustota na malém prostoru. Podle reportáže Le Monde prozkoumaná část měří zhruba čtyřicet metrů čtverečních a dalších padesát může být stejně bohatých. Cabot mluví o řádovém skoku, ne o pár kusech navíc, ale o desetinásobku oproti tomu, co považoval za normu. Navíc lokalita už dříve vydala asi deset různých typů dinosauřích vajec, což z ní dělá jedno z nejpestřejších evropských nalezišť vůbec.

Geologicky jde o svrchní křídu, přibližně 70–72 milionů let před současností. Nejde tedy o období jury, a to i navzdory filmovým asociacím. Tehdejší jih Francie vypadal úplně jinak než dnes: tropické aluviální roviny na takzvaném Franco-Iberském ostrově, široké řeky, mokřady, jílovité břehy, kde mohla povodeň rychle zasypat snůšku a zahájit proces fosilizace. Právě tyhle podmínky, kombinace vlhkého klimatu a rychlé sedimentace, vysvětlují, proč se zrovna tady hnízda zachovala.

Co víme a co zatím ne

Vejce jsou s vysokou pravděpodobností dinosauří. Skořápky odpovídají vzorcům známým od býložravých sauropodů a ornitopodů, případně od malého teropoda z čeledi Troodontidae, které lokalita vydala už dříve. Jenže bez embryí nelze nový soubor přiřadit ke konkrétnímu druhu se stoprocentní jistotou. Jak připomíná American Museum of Natural History, mikrostruktura skořápky, tloušťka, póry, ornamentace, umožňují rozlišovat takzvané ootypy, ale ne vždy identifikovat rodičovský taxon.

Cabot odhaduje, že asi 95 procent vajec z celé lokality je už vylíhnutých. Nejde tedy o zakonzervované zárodky čekající na „probuzení“, nýbrž o dávno opuštěná hnízda. Šance na nález embrya existuje, ale není vysoká. Pokud by k němu přesto došlo, znamenalo by to průlom: pevnou vazbu mezi typem skořápky a konkrétním dinosaurem.

Definitivní vědecké zpracování celé zóny bude záležitostí let, ne měsíců. Terénní odkrývání, vyjmutí bloků, laboratorní preparace, mikroskopické řezy, u srovnatelných francouzských lokalit se mluví o práci na desítky let. První dílčí závěry ale mohou přicházet průběžně.

Francie jako dinosauří velmoc

Jih Francie není v paleontologii žádný nováček. Podle přehledu CNRS eviduje Francie zhruba tisíc dinosauřích lokalit objevovaných od 19. století, přičemž okolí Aix-en-Provence samo vydalo několik tisíc fosilizovaných vajec. Mezi nejznámější francouzské druhy patří:

• Ampelosaurus atacis
• Pyroraptor olympius
• Rhabdodon
• Arcovenator escotae

Samotné Mèze už dříve poskytlo stopy po titanosaurech, rabdodontech i dromeosauridech. Nový nález tak zapadá do obrazu jižní Francie jako klíčové evropské „porodnice“ pozdně křídových dinosaurů.

Pro srovnání: Česko má jediného pojmenovaného dinosaura, Burianosaurus augustai, vystaveného v pražském Národním muzeu (konkrétně jde o jediný fragment nohy, ale najdete tam alespoň jeho rekonstrukci). České svrchnokřídové vrstvy pocházejí převážně z příbřežních mořských sedimentů dávného souostroví, což je pro zachování rozsáhlých hnízdišť výrazně méně příznivé prostředí. Izolovaný nález kosti nebo stopy je v tuzemsku reálný. Něco jako „české Mèze“ nikoli.

Co dalšího pohnulo dinosauří paleontologií

Objev v Hérault není jedinou velkou zprávou posledního roku. V únoru 2026 publikoval tým z University of Chicago v časopise Science popis nového druhu Spinosaurus mirabilis z centrální Sahary v Nigeru. Nález posouvá debatu o tom, zda spinosauridi obývali výhradně pobřežní prostředí, nebo pronikali hluboko do vnitrozemí, nový druh ukazuje na druhou variantu.

Už v červnu 2025 oznámilo londýnské Natural History Museum nový druh Enigmacursor mollyborthwickae. Nejde o obra, ale o taxonomicky zásadní revizi: malý jurský býložravec rozmotává dlouhý zmatek kolem příbuzných rodů a ukazuje, že diverzitu dinosaurů lze zvýšit i bez objevu gigantického kostlivce, stačí pečlivě přezkoumat to, co už v muzejních depozitářích leží.