Fluorescenční barvivo v roce 1988 prozradilo, odkud teče vodopád v libanonské rokli. Voda putuje podzemím z jeskyně 5 km daleko

Kapka zeleného barviva vpuštěná do propasti Baatara se o necelých třináct hodin později vynořila v prameni vzdáleném téměř šest kilometrů a odhalila skrytý krasový systém, který zásobuje pitnou vodou celé údolí.

Foto: Serge Melki / Creative Commons / CC BY-SA 2.0.

Když v roce 1988 speleologové z libanonského klubu Spéléo Club du Liban nalili fluorescenční stopovač do závrtu u vesnice Balaa, nečekali jen potvrzení směru toku. Chtěli vědět, jestli voda, která každé jaro padá přes tři kamenné mosty do 255 metrů hluboké propasti, skutečně živí prameny v údolí pod horami. Výsledek překonal očekávání: barvivo se objevilo u pramene Dalli v oblasti Mgharet al-Ghaouaghir severozápadně od Baatary, zhruba 5,6 až 6 kilometrů daleko. Sekundární zdroje se dodnes rozcházejí, zda stopovač dorazil za 12, nebo 13 hodin; původní protokol Michela Majdalaniho publikovaný v klubovém bulletinu Al Ouat’Ouat není v otevřených zdrojích snadno dostupný v plném znění. Jisté je jedno: Baatara není izolovaný vodopád. Je vstupní branou do rozsáhlého podzemního drenážního systému.

Tři mosty nad jedním jícnem

Propast Baatara, oficiálně Ballouh Baatara Sinkhole, objevil v roce 1952 francouzský biospeleolog Henri Coiffait. Místo okamžitě upoutalo tím, co je na krasových útvarech raritní: tři přirozené kamenné mosty se klenou nad sebou v jediné vertikální šachtě. Každý z nich vznikl v jiné fázi eroze jurského vápence takzvané formace Keserouane; voda po miliony let rozpouštěla horninu, propadala hlouběji a zanechávala za sebou stropy, které se postupně staly mosty.

Přirozené kamenné mosty existují po světě v tisících: americký Natural Bridges National Monument v Utahu chrání tři slavné exempláře, australský Natural Bridge ve Springbrook National Park ukazuje čedičový oblouk nad vodopádem v deštném lese. Žádný z nich ale nenabízí totéž co Baatara: trojici mostů superponovaných nad jedním aktivním závrtem, kterým v sezoně padá vodopád do hloubky přes dvě stě metrů. Podle nás je právě tato vertikální kompozice tím, co dělá z Baatary geologický unikát, nikoli samotná existence kamenného mostu.

Jak barvivo prozradilo cestu vody

Princip trasovací zkoušky je elegantně jednoduchý. Do místa, kde voda mizí pod zem, se vpustí fluorescenční stopovač, typicky uranin, známý i jako fluorescein, intenzivně zelená látka detekovatelná i ve stopových koncentracích. Na okolních pramenech a vývěrech pak výzkumníci odebírají vzorky a čekají, kde a kdy se barva objeví.

V případě Baatary tým kolem Majdalaniho sledoval prameny v širším okolí. Barvivo se ukázalo u pramene Dalli, v oblasti mezi obcemi Kfar Halda a Bsatine el-Ossi. Rychlost průtoku (řádově půl kilometru za hodinu) napovídá, že voda neprosakuje pomalu porézní horninou jako v pískovci. Místo toho se řítí rozšířenými puklinami, šachtami a kanály, které v jurském vápenci vytvořila za tisíce let chemická eroze. Spéléo Club du Liban navíc popisuje, že pod povrchem pokračuje série dalších jam a hlubokých tůní, v zimě zcela zaplavených. Představa jedné průchozí jeskyně s chodníkem je tedy zavádějící, jde o složitý krasový labyrint.

Pramen, který zásobuje celé údolí

Experiment z roku 1988 nebyl jen akademickým cvičením. Pramen Dalli, kde se barvivo vynořilo, je podle oficiálního environmentálního podkladu libanonské vlády významným zdrojem pitné vody pro širší oblast kolem Kfar Halda a řeky Jaouz. Prokázání přímého spojení mezi závrtem na horském hřebeni a pramenem v údolí má proto zcela praktický dopad: cokoli se dostane do propasti Baatara (odpad, pesticidy, splašky) může za necelý den kontaminovat pitnou vodu tisíců lidí.

Tato vazba dává smysl i klimaticky. Vodopád v Baataře je silně sezonní, nejmohutnější bývá na přelomu zimy a jara, kdy taje sníh na hřebenech Mount Lebanon. Velkou část roku je propast suchá. Studie sněhové pokrývky v libanonských horách z roku 2017 publikovaná v Earth System Science Data dokládá, že právě sněhová obleva je klíčovým mechanismem doplňování krasových zásob vody v celém pohoří. Libanonský národní adaptační plán přitom počítá s růstem teplot a poklesem srážek. Vodopád Baatara nejspíš nezmizí ze dne na den, ale dá se čekat, že jeho sezona se bude zkracovat a průtok slábnout.

Místo, které zůstává záměrně syrové

Baatara nemá turnikety, bezpečnostní sítě ani zipline přes propast. A to není opomenutí. Podle zprávy USAID k projektu Lebanon Mountain Trail se u lokality po konzultacích s odborníky vědomě rozhodlo neinstalovat adrenalinové atrakce ani robustní bezpečnostní vybavení, aby se nenarušil krajinný ráz. Výsledkem je místo, které působí autenticky, ale vyžaduje od návštěvníků vlastní opatrnost. Kluzké vápencové hrany, absence zábradlí na některých úsecích a aktivní eroze dělají z Baatary útvar, kde improvizace může být smrtelně nebezpečná. bohužel i tak se najde odvážlivců opravdu hodně a jejich neustálé cesty vzhůru tuto unikátní památku ničí. Je proto jen otázkou času, kdy se mosty staré miliony let začnou pod jejich váhou rozpadat.