Český astronom vyfotil červeného skřítka 240 km od bouřky. Blesk nad mrakem rozzáří dusík v mezosféře, oko ho sotva zachytí

Představte si útvar široký jako vzdálenost z Prahy do Kolína, rudě zářící nad bouřkovým mrakem ve výšce, kde už téměř končí atmosféra.

Foto: PxHere

Právě takový jev, takzvaný red sprite, česky „červený skřítek“, se podařilo astrofotografu Petru Horálkovi zachytit z okolí Sečské přehrady na Chrudimsku. Mateřská bouře zuřila přibližně 250 kilometrů daleko, přesto se nad obzorem na zlomek vteřiny rozzářila obří rudá struktura připomínající medúzu. Fotoaparát ji zaznamenal. Lidské oko ji sotva postřehlo.

Proč „rudá medúza“ září vysoko nad bouřkou

Červený skřítek patří do rodiny přechodných světelných jevů (TLE), které vznikají nad vrcholky mohutných bouřkových oblaků. Spouštěčem bývá mimořádně silný kladný blesk mířící k zemi. Takový úder vyšle prudkou změnu elektrického pole do horní atmosféry, do mezosféry ve výšce zhruba 50 až 95 kilometrů. Tam, v extrémně řídkém vzduchu, se rozhoří optický výboj. Elektrické pole urychlí částice, které excitují molekuly dusíku; jakmile se dusík vrací do klidového stavu, vyzáří charakteristické červené světlo. NASA celý proces přirovnává k rozsvícení plynu v neonové trubici, jenže tady má „trubice“ rozměry desítek kilometrů.

Kladné blesky bývají přibližně desetkrát silnější než záporné, ovšem i z nich pouhá asi dvě procenta dokážou sprite skutečně vyvolat. Proto je jev vzácný i nad těmi nejdivočejšími bouřemi.

Kolik kilometrů měří a proč ho oko přehlédne

Rozměry červeného skřítka ohromí. Podle dat NASA/JPL dosahuje centrální „hlava“ medúzovitého útvaru šířky 24 až 48 kilometrů, zatímco celá struktura, s chapadly směřujícími dolů a výtrysky nahoru, se rozpíná vertikálně na 40 až 50 kilometrů. Horálek u svého záznamu uvádí výšku jevu mezi 50 a 95 kilometry nad zemí.

Přesto ho většina lidí nikdy nespatří. Důvody jsou tři:

• Extrémní krátkost. Celý výboj trvá řádově jednu setinu sekundy až několik milisekund.
• Vzdálenost a geometrie. Pozorovatel musí stát stovky kilometrů od bouře, aby viděl nad její vrchol, a zároveň potřebuje volný, tmavý obzor.
• Slabý jas. Světlo se rozptyluje v tenké horní atmosféře; pouhým okem člověk zachytí spíš neurčitý bělavý záblesk než detailní rudou strukturu.

Horálek sám popisuje, že vizuální dojem na místě byl daleko skromnější než výsledný snímek. Fotoaparát s několikasekundovou expozicí dokáže nasbírat fotonů víc, než sítnice stihne zpracovat za zlomek okamžiku.

Jak Horálek skřítka ulovil u Seče a co k tomu stačí

Doložený případ z noci z 21. na 22. července 2025 vznikl z Ústupek u Sečské přehrady. Horálek mířil objektivem k jihozápadu, kde se za obzorem rozprostírala mohutná bouře směrem k Mnichovu. Vzdálenost od jádra konvektivního systému činila přibližně 250 kilometrů. Všechny zachycené skřítky se odehrály ještě za soumraku, proto má obloha na fotografiích modravý podklad místo očekávané černě, což dodává snímkům nečekaně surreálný nádech.

Technicky šlo o poměrně dostupnou sestavu: fotoaparát na stativu, objektiv 50 mm se světelností f/1,4 až f/2,0, citlivost ISO 2 000–3 200 a expozice tři až osm sekund. Žádná observatoř, žádný speciální dalekohled. Projekt NASA Spritacular doporučuje amatérům zrcadlovku nebo bezzrcadlovku s ohniskem 20–85 mm, stativ a manuální režim. Klíčovou ingrediencí ovšem zůstává trpělivost, a štěstí na správnou bouři ve správný čas.

Kdy a kde hledat červené skřítky nad střední Evropou

Sezona přechodných světelných jevů ve střední Evropě trvá podle Horálkových záznamů obvykle od května do září, s vrcholem v červnu a červenci, kdy se nad kontinentem formují nejsilnější konvektivní systémy. Horálek má úspěšné záznamy z let 2015, 2024, 2025 i 2026; český amatérský pozorovatel Martin Popek jich za svou kariéru zachytil dokonce stovky. V listopadu 2024 zaznamenali vědci sprite i nad Středozemním mořem ze vzdáleností 130 a 300 kilometrů.

Praktický recept pro zájemce: sledovat předpovědi silných organizovaných bouřkových komplexů (MCS), najít místo s volným výhledem k obzoru a tmavou oblohou, vyrazit po západu slunce (tehdy se zvedá dolní hranice ionosféry, což vzniku skřítků nahrává) a systematicky fotografovat obzor nad vzdálenou bouří. Nebezpečí hrozí od samotné bouřky, pokud se k ní pozorovatel přiblíží příliš; červený skřítek vysoko v mezosféře je pro člověka na zemi čistě vizuální podívaná.

Proč věda o skřítcích tak dlouho nevěděla

Piloti hlásili záhadné červené záblesky nad bouřemi desítky let, jenže bez důkazu zůstávaly jejich svědectví v kategorii kuriozit. První obrazový záznam pořídili až v červenci 1989 vědci z University of Minnesota, a to náhodou, při testu nízkosvětelné kamery. O několik měsíců později, v říjnu 1989, potvrdila existenci jevu pozorování z raketoplánu během mise STS-34. Od té doby se skřítci dostali do učebnic atmosférické fyziky, ale pro širokou veřejnost zůstávají dodnes téměř neznámí, právě kvůli kombinaci mizivé délky trvání, obtížné pozorovatelnosti ze země a nepředvídatelnosti.

Podle nás je nejpozoruhodnější paradox celého fenoménu právě v tom, že útvar o rozloze malého státu zůstává pro miliony lidí pod ním neviditelný, jen proto, že trvá kratší okamžik, než stačíte mrknout.