Armáda srovnala šumavskou ves se zemí, ale jednu kapli nechala stát. Sloužila jako dělostřelecká pozorovatelna

Z někdejší sklářské osady Hůrka u jezera Laka dnes zbývá opravená kaple, stromořadí javorů a lip a základy kostela v trávě. Zbytek srovnali vojáci se zemí.

Foto: Wikimol - licence CC BY-SA 3.0

Kdo dnes přijde po asfaltce z Nové Hůrky směrem k Lace, mine louku, na které ještě v první polovině 19. století stála prosperující sklářská huť s desítkami domů, kostelem sv. Vincence a hřbitovem. Nic z toho tam dnes není. Jediná původní stavba, která přečkala půlstoletí vojenské správy, je kaple sv. Kříže, a přežila jen proto, že se armádě hodila. Stála na vyvýšeném místě s dobrým výhledem, a tak z ní udělali pozorovatelnu. Paradox, který z Hůrky dělá jedno z nejsilnějších symbolických míst šumavského pohraničí: co nemělo vojenský účel, zmizelo. Co účel mělo, stojí dodnes.

Sklárna, která vyráběla zrcadla pro celé Rakousko

Hůrka, německy Hurkenthal, nebyla bezvýznamná osada. Sklářskou tradici tu po rodu Hafenbrädlů rozvinula rodina Abelů, která z místní hutě udělala jednu z nejvýznamnějších v Rakousku-Uhersku. Vyráběla litá zrcadla o rozměrech až 250 × 120 centimetrů, proslulá mimořádně kvalitním brusem. Abelové za ně sbírali medaile na průmyslových výstavách. Christian Friedrich Abelè nechal na kopci nad vsí postavit kapli sv. Kříže s rodinnou kryptou, místo posledního odpočinku pro rodinu, která dala kraji bohatství.

V kapli byl podle farních záznamů pohřben i Josef Klostermann, příbuzný slavného šumavského spisovatele. Hůrka měla kostel, faru, školu, hospodu. Pak přišel rok 1945 a s ním odsun německého obyvatelstva. Ves se vyprázdnila. A to, co následovalo, ji vymazalo z mapy.

Vojenský prostor Dobrá Voda: konec celé krajiny

Počátkem padesátých let bylo území mezi Prášily a Hůrkou začleněno do vojenského výcvikového prostoru Dobrá Voda. Opuštěné osady v širokém pásu podél hranice, s výjimkou Prášil a několika stavení Nové Hůrky, šly k zemi. Kostel sv. Vincence byl podle údajů Národního parku Šumava odstřelen zhruba kolem roku 1965. Domy, stodoly, hřbitov, vše zmizelo.

Kaple sv. Kříže ale zůstala. Stála na vyvýšeném bodě, odkud byl dobrý přehled o okolním terénu, a vojáci ji využívali jako pozorovací stanoviště. Právě tahle utilitární funkce ji odlišila od zbytku vsi. Nebyla zachráněna z piety, ale z pragmatismu. Uvnitř byla vydrancovaná, bez vybavení, bez oltáře, ale stála.

Legenda o tanci s mrtvými versus archivní zápis

Kolem osudu rodinné krypty Abelů koluje na Šumavě barvitá pověst. Tradovaná verze mluví o opilých vojácích Pohraniční stráže, kteří v roce 1953 kryptu zdemolovali, vytáhli ostatky a zneuctili je. Příběh je silný, emotivní, a podle dohledaných archivních záznamů nejspíš nepřesný.

Badatel Jaroslav Mareš cituje archivní zápis, podle kterého k likvidaci hrobky došlo už 21. června 1951. Pozůstatky byly zakopány, kovové rakve předány národnímu podniku Sběrné suroviny v Klatovech. Hrubá váha odevzdaného kovu: 562 kilogramů. Přítomen měl být bezpečnostní referent ONV Zíbar a zaměstnanci STS. Žádný noční výtržnický výjev, organizovaná, úředně zaznamenaná likvidace.

Právě tenhle rozpor mezi barvitou pověstí a strohým úředním zápisem dělá z Hůrky víc než jen turistickou zastávku. Je to místo, kde je dobře vidět, jak se historická paměť skládá z faktů i následně nabalených příběhů. Legenda o „tanci s mrtvými“ žije dál, archiv ji ale přímo nepotvrzuje. Jisté je jedno: rakve skončily ve šrotu a ostatky v zemi bez označení.

Obnova, která začala zdola

Po roce 1989 se kaple dočkala záchrany, nikoli shora, ale z iniciativy obyčejných lidí. V roce 1998 se kolem ruiny začali scházet dobrovolníci, tehdejší farář Vítězslav Holý a nadšenci z obou stran hranice. Peníze tekly z milodarů českých i německých podporovatelů. Slavnostní vysvěcení obnovené kaple proběhlo 14. dubna 2003.

Dnes se na Hůrce každoročně koná česko-německá poutní mše. V dubnu 2023 dorazilo asi sto poutníků a turistů, bohoslužba probíhala s překladem do obou jazyků. Pro letošní sezonu je v rozpisu farnosti Sušice uvedena mše na sobotu 12. září 2026 od 14:00, opět česko-německá, v kapli Povýšení sv. Kříže na Staré Hůrce.

Základy kostela sv. Vincence jsou pietně upravené, v terénu je chráněné stromořadí 116 javorů a lip. Zbytky stavení v trávě ještě tušit lze, ale stojící zdi tu nehledejte.

Jak se na Hůrku dostat

Nejpřímější cesta vede z Nové Hůrky po značené trase směrem k jezeru Laka. Vzdálenost je zhruba 4,5 kilometru jedním směrem, převážně po asfaltu, s delším stoupáním. Závěrečný úsek k jezeru je šotolinový až kamenitý. Tam a zpět počítejte s asi 8,5 kilometry; pro rodiny s většími dětmi schůdné, s kočárkem už problematické.

Celá trasa leží v Národním parku Šumava a platí povinnost pohybovat se výhradně po značených cestách. Před výpravou stojí za to zkontrolovat aktuální výstrahy NP; v průběhu léta probíhaly na trase k Lace drobné opravy poválečné stezky a mostku.