Výrobní společnost odhodila zbytky pomerančové kůry na opuštěné místo. Po 16 letech se oblast proměnila k nepoznání

Jak oživit pustou krajinu, to je otázka, která v dnešním světě rezonuje stále více. Kombinace bleskových záplav na jedné straně a sílícího sucha na druhé volá po nějaké stabilitě. Jeden z takových pokusů zahrnoval společnost vyrábějící džusy a 1 000 kamionů plných odpadu v podobě slupek od pomerančů. Ty byly vyklopeny na neúrodné pastvině v Kostarice, a to během devadesátých let minulého století. Pak se na ně zapomnělo a nikdo se jim dlouho, dlouho nevěnoval.

Uzavřeno konkurenční žalobou

Projekt byl uzavřen během druhého roku provádění, jenže navzdory tomu už kamiony pokryly slupkami 3 hektary plochy. Výsledkem bylo zvýšení podílu povrchové biomasy o 176 %. Podle ekologa Timothyho Treuera z univerzity v Princetonu jde nejspíš o jediný případ beznákladové uhlíkové sekvestrace. Tím je myšleno zachytávání atmosférického uhlíku, nejde tedy o win-win situaci jen pro dotyčnou firmu a místní prostor, ale i pro přírodu jako celek.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Daniela Janzena & Winnieho Hallwachse

Navzdory příznivému startu byl projekt uzavřen, když konkurenční firma TicoFruit zažalovala tu původní – Del Oro –, že jejich konkurence „poskvrnila národní park“. Soud dal TicoFruitu za pravdu a ambiciózní experiment byl nuceně ukončen. Na celou zaplněnou plochu se na dalších více jak 15 let zcela zapomnělo. Jenže v roce 2013 se Tim Treuer rozhodl plochu zkontrolovat, když byl zrovna v Kostarice v souvislosti se zcela jiným výzkumem.

Pomerančové slupky v plné práci

Ukázalo se ovšem, že jediný problém spočívá v tom najít onu pustinu. Dva výlety na určené místo ukázaly, že vyprahlá pustina se změnila k nepoznání. Terén je aktuálně hustě zarostlou džunglí plnou rostlin. „Nepomohla ani původní žlutá cedule, která plochu označuje. Za ty roky totiž tak zarostla psím vínem, že jsme správné místo našli až o mnoho let později,“ prohlásil tehdy Treuer. Během pátrání přijel na nejrůznější místa, dokud nenašel to původní.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Daniela Janzena & Winnieho Hallwachse

Experimentální plošné kompostování vedlo v porovnání s územím bez lidského zásahu k výrazně bohatší půdě, větší biomase stromů a značné diversitě jejich druhů. Vyrostl tu dokonce fíkovník tak veliký, že je k obejmutí kmenu potřeba tří lidí. Nikdo si však zatím není jist, jak přesně pomerančové slupky tak efektivně zregenerovaly celé místo během 16 let izolace. Podle Treuera je to otázka za milion, kterou musí ještě odhalit další bádání a podrobné pozorování.

Invazivní tráva a obnova půdy

Treuer má silné podezření, že šlo o spojení dvou faktorů – potlačení růstu invazivních travin a obnovy velmi poničené půdy. A i když přesný mechanismus zůstává momentálně záhadou, vědci doufají, že se tento model stane inspirací pro další místa. Kompostování nejrůznějších zbytků je velmi stará metoda, která je na provedení velmi jednoduchá. Navíc by takové projekty vyřešily problémy s odpadem, které trápí mnohá místa po celém světě. Opět by tak šlo o win-win situaci.

iZdroj fotografie: Se souhlasem Daniela Janzena & Winnieho Hallwachse

Je hanbou moderní společnosti, že existují odpadová místa extrémně bohatá na živiny, zatímco jinde skomírají celé ekosystémy právě na jejich nedostatek. Přitom stačí jen obě složky propojit. Neznamená to, že všechny zemědělské firmy mají ihned vyvážet odpadky na chráněná území. Je potřeba najít cesty pro další experimenty. Ty mohou přinést metodiku pro odhalení toho, kdy je určitý výstup z výroby kompatibilní s konkrétním místem.

Myslíte, že by tato metoda mohla vést k obnově pustin?

Zdroj: ScienceAlert