Vůni deště si obvykle spojujeme s příjemnými pocity. Je osvěžující, přináší čistotu a vnese do prostoru něco nového. A je to taky krásná atmosféra pro procházku.
„Lásko, voníš deštěm,“ zpívá se v české písničce Marie Rottrová. Jeho specifická vůně je dokonce tak běžná, že si vysloužila svůj vlastní vědecký název. Je nazván „petrichor“. Jde o spojení řeckých slov petra – „kámen“ a ichor – „krev bohů“. O název se zasloužili dva australští badatelé, kteří se do pátrání po původu tohoto jevu pustili v 60. letech minulého století. Odkud se tedy tato krásná vůně bere a co dalšího je s ní spojeno?
Dvě věci, které se uvolní do vzduchu
Charakteristický odér, který během deště cítíte, může pocházet hned ze dvou zdrojů. Tím prvním je látka jménem geosmin. Tu produkují bakterie aktinomycet rodu Streptomyces, jak rozebírá web Howstuffworks. Za suchého počasí produkují tyto mikroby spory v půdě. Jakmile tedy začne pršet, kapky vody do nich doslova šlehají a šíří spory vzduchem, kde je vdechujeme. To je jeden zdroj charakteristicky zemité vůně projevující se při dešti.
Dalším důvodem pachu je olej, který během období sucha vylučují rostliny. Ty tímto nástrojem brání semenům v klíčení. Těkavá látka se hromadí na površích v okolí, nejčastěji kamenech. Sloučeniny oleje se pak uvolňují do vzduchu, opět hlavně v důsledku probíhajících srážek. Mechanismus je tedy totožný s předchozím modelem, jen zdroj zasažený kapkami vody se liší. Opět je ale výsledkem vůně, kterou většina lidí velmi vítá a ocení.
Vůně vzduchu po letní bouřce
Celkově k vůni deště přispívá ještě třetí faktor, kterým je ozón. Ten vzniká ve velkých objemech v blízkosti úderu blesku. Způsobuje ho proces známý jako korónový výboj. Zjednodušeně řečeno oddělí úder blesku molekuly kyslíku a dusíku, které se nachází v atmosféře. Ozón tedy vzniká z části těchto reformovaných molekul. Jde o specifický, chlóru podobný štiplavý zápach. Pravděpodobně jste ho zachytili během bouřky nebo krátce po ní.
Když pak někdo říká, že „cítí přicházející déšť“, je to právě proto, že vítr přináší vůni ozónu ještě předtím, než na konkrétním místě začne opravdu pršet. Co je dosud trochu záhada, je ona oblíbenost vůně deště. Podle jedné z teorií za její existencí stojí zkrátka evoluce lidského druhu. Badatelé se domnívají, že fandění dešti máme po předcích. Jejich přežití totiž jednoduše záviselo na tom, jak moc a často pršelo. Čím více, tím obvykle lépe.
Suchá místa, iluze deště a kovy
Možná vás překvapí, že oblastí s nejmenší mírou deště není vůbec poušť. Ačkoli je pokryta ledem, nejméně deště za rok dostane Antarktida. Stejně tak se ne vždy stane, že by déšť namočil samotnou zem. V některých oblastech se totiž stihne vypařit ještě před dopadem jediné kapky. Experti popisují „fantomový déšť“ takto: „Vidíte oponu deště, která visí na nebi, zatímco dole vadnou živé organismy, které zoufale prahnou po kapce vláhy.“
„Jde o mučení bez konce a naději bez naplnění. Pak se mraky naprosto vytratí.“ Ne všechny dešťové kapky jsou také tvořeny vodou. Například na Venuši či dalších měsících a planetách prší pravidelně kyselina sírová. A bude to ještě podivnější. Na planetě vzdálené 5 000 světelných let našli vědci kapky z roztaveného železa. A to je ještě naše blízké sousedství. Kdoví, jakou variantou srážek nás vesmír ještě překvapí.
Jaký déšť jste kdy nejvíce uvítali?
Tiskové zprávy
|
PŘEČTENÍ: 5045
Historie a kultura
|
PŘEČTENÍ: 8122
