Markušovský skalní hřib zaslouženě láká davy. Vznikl erozí zlepenců a méně odolného podloží v Hornádské kotlině

Osm metrů vysoký kamenný hřib nad Hornádem patří k nejfotogeničtějším geologickým útvarům na Slovensku a cesta k němu zabere sotva dvě hodiny.

Foto: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Stojí na svahu nad řekou jako vytesaný z jednoho kusu, jenže žádný sochař se na něm nepodílel. Úzká noha, symetrický třímetrový klobouk, kolem ticho spišského lesa. Markušovský skalní hřib je výsledkem tisíciletí trpělivé práce vody, mrazu a větru, které z paleogenních vrstev Hornádské kotliny vybrousily útvar připomínající obří hřib tak věrně, že si ho turisté fotí ze všech stran dokola. Přitom nejde o žádnou odlehlou expedici, z obce Markušovce (necelých deset kilometrů od Spišské Nové Vsi) k němu dojdete po nenáročné naučné stezce. Právě ta kombinace snadného přístupu, čitelné geologie a vizuálního efektu dělá z místa cíl, ke kterému se lidé vracejí.

Jak příroda vyrobila kamenný hřib

Klíč k pochopení tvaru leží v rozdílné odolnosti dvou vrstev horniny. Spodní část útvaru tvoří slepenec, usazená hornina složená ze stmelených valounů a hrubších úlomků. Nad ním sedí kompaktnější pískovec. Slepenec podléhá zvětrávání rychleji: voda vniká do mezer mezi valouny, mráz ji rozpíná, vítr odnáší uvolněný materiál. Pískovec nahoře drží pohromadě déle. Výsledek? Noha se zužuje, klobouk zůstává. Geologové tomu říkají selektivní zvětrávání a Markušovský hřib je jeho učebnicová ukázka.

Svou roli sehrála i poloha nad Hornádem. Říční eroze odkryla na svazích kotliny paleogenní sedimentární vrstvy různé odolnosti a vytvořila podmínky, v nichž mohlo zvětrávání modelovat izolované útvary. Tentýž mechanismus, jen v jiných horninách, stojí za skalními hřiby a pokličkami po celé střední Evropě.

České pokličky jako vzdálení příbuzní

Kdo zná Kokořínské pokličky v severních Čechách, princip pozná okamžitě: měkčí noha, tvrdší čepice. Rozměrově ale česká varianta vede, největší poklička měří přes dvanáct metrů a její klobouk má průměr šest krát pět metrů. Markušovský hřib je se svými osmi metry menší, vizuálně ale působí čistěji. Stojí sám, výrazně oddělená noha přechází v téměř dokonale symetrický klobouk, zatímco kokořínské útvary jsou součástí širší pískovcové skupiny.

Na Slovensku má hřib další příbuzné: Smrček v Súľovských skalách, Skalnú päsť u Liskové nebo útvar v Gaderské dolině. Žádný z nich ale nemá tak snadno dostupnou polohu u frekventované turistické destinace.

Trojí ochrana za dvacet let

Ochranná historie lokality bývá v turistických průvodcích zkratkovitá, často se uvádí prostě „chráněno od roku 1976″. Realita je třífázová. V roce 1976 získalo ochranu bezprostřední okolí skalního hřibu. O deset let později, v roce 1986, byly vyhlášeny širší Markušovské stěny. A teprve vyhláškou č. 293/1996 získalo území status národní přírodní památky s rozlohou 13,44 hektaru a čtvrtým stupněm ochrany. I bez zvlášť vyhlášeného ochranného pásma platí kolem hranic památky automatický šedesátimetrový pás s třetím stupněm; tak to stanovuje slovenský zákon o ochraně přírody.

Dnes jsou Markušovské stěny navíc součástí evropsky významné lokality Vápence v údolí Hornádu, která zahrnuje šest samostatných lokalit strmých svahů a bral mezi Markušovcemi a Olcnavou.

Prakticky: dvě hodiny a rovné boty stačí

Naučná stezka spojuje Markušovce s Matejovci nad Hornádom a měří přibližně pět až šest kilometrů s převýšením pouhých 75 metrů. Časový odhad se podle zdrojů pohybuje mezi hodinou a dvaceti minutami a dvěma hodinami, záleží na tempu a na tom, kolik času strávíte u informačních tabulí a u samotného hřibu. Trasa je vhodná pro rodiny s dětmi i méně zdatné turisty.

• Délka: 5–6 km
• Čas: cca 2 hodiny
• Převýšení: 75 m
• Náročnost: nenáročná, bez technických úseků
• GPS hřibu: 48.9165, 20.64988
• Vstupné: žádné (poplatky Slovenského ráje se vztahují na rokliny, ne na tuto trasu)

Pro české výletníky funguje příjezd přes Jablunkovský průsmyk na Žilinu a dál po hlavním tahu přes Poprad na Spišskou Novou Ves. Kdo míří do Slovenského ráje, může hřib vzít jako doplňkový půldenní cíl; obec Markušovce se přímo prezentuje jako zázemí národního parku.

Hřib, který sám sebe pomalu maže

Paradox selektivního zvětrávání: tentýž proces, který hřib vytvořil, ho jednou zničí. Noha se dál zužuje, klobouk jednou ztratí oporu. Žádný veřejně dostupný monitoring rychlost eroze nevyčísluje, takže jde o změnu v geologickém čase, ne o hrozbu příštích let. Přesto, kdo chce vidět osm metrů kamene balancujících na úzké noze nad Hornádem, nemusí to odkládat na neurčito.