Stačil jeden film a rázem začalo tohle mazlivé jméno nosit celé Česko

Hláška z Dědictví zlidověla a jméno Bohuš slyšíme všude. V matrikách je ale téměř neviditelné. Jak je možné, že ho „nosí celé Česko“, a přitom ho skoro nikdo nemá v občance?

V hospodách zní dodnes, v memech jede v nekonečné smyčce. Jméno Bohuš se po filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág tváří jako národní symbol. Jakmile se ale podíváme do státních statistik, obraz „půl republiky Bohušů“ se začne rychle rozpadat.

„Bohuši, do pí…“ všude kolem. V databázi skoro nikdo

Hláška „Bohuši, do pí…“ z Dědictví mi v uších zní pokaždé, když vejdu do hospody. Vybaví se mi rozmazaný záběr a Bohuš Stejskal, který se stal skoro symbolem devadesátek. Jeden film z roku 1992 a jeho pokračování z roku 2014 obalily tímhle jménem celý národ, takže ho slyším v memech, parodiích i rodinných narážkách.

Pocitově to vypadá, že „Bohuše má dneska půl republiky“. Jenže když jsem sáhl po číslech, tenhle dojem se mi rozsypal pod rukama.

Projekt KdeJsme, který přebírá data Ministerstva vnitra z let 2010–2016, napočítal pro celé Česko jen 196 mužů se jménem Bohuš a průměrný věk 59 let. Když jsem v redakci VědaŽivě otevřela časovou řadu, křivka nekopírovala žádný filmový boom, ale pomalý pokles, z 264 Bohušů v roce 2010 na 196 v roce 2016. Jméno, které na mě v řeči skáče z každé druhé hlášky, v matrikách spíš stárne a mizí.

Na internetu přitom čtu komentáře typu „samý Bohuš, kam se podíváš“. Očekávala bych podle nich stovky nových nositelů, ale čísla vyprávějí jiný příběh. K roku 2016 statistiky vykreslují jen 196 Bohušů a navrch 11 Bohoušů, tedy další mazlivý tvar téhož jména s průměrným věkem 60 let. V řeči tedy „nosíme Bohuše“ skoro všichni, jenže v občankách skoro nikdo.

Tenhle rozpor mezi hospodskou realitou a státní databází mě nenechal chladnou, protože někde mezi filmem a rodným listem evidentně stojí překážka, která tuhle „vlnu Bohušů“ na matrice zastavila.

Co matrika povolí, zákon 301/2000 Sb. připustí jen nerad

Klíč leží v tom, co je stát ochotný přijmout jako oficiální identitu. Matrika rozhoduje, co dítě skutečně ponese v rodném listě, a neřídí se u toho memy ani filmovými hláškami.

Zákon o matrikách číslo 301/2000 Sb. přikazuje úředníkům zapisovat jen existující jména ve „správné pravopisné podobě“ a zároveň zakazuje zkomolené podoby. Podle striktní úpravy zákona o matrikách číslo 301/2000 Sb. stát nevnímá různé mazlivé zkráceniny, hlavně jako jsou domácí oslovení, jako oficiální jména. Lingvisté jim říkají hypokoristika a pro matriky jsou to spíš přezdívky než kolonka „rodné jméno“.

Když jsem si tohle pravidlo položila vedle čísel pro Bohuše, začalo všechno zapadat. Pro jméno Bohuš drží databáze KdeJsme zmíněných 196 nositelů a pro podobu Bohouš jen 11, což v součtu pořád tvoří statistickou drobotinu. Ústav pro jazyk český, na který se matriky obracejí pro odborné posudky, ve stanoviscích k jiným jménům opakovaně připomíná, že hypokoristika se jako rodná jména povolují jen výjimečně, pokud vůbec.

Soudní kauza kolem zápisu jména „Honza“ navíc potvrdila, že domácké podoby úřady dál chápou jako neoficiální varianty a soudy tuhle linii podržely. V redakci VědaŽivě jsme proto začali sledovat, co by se stalo, kdyby někdo dnes přišel na matriku s jasným požadavkem: „Chci syna Bohuše.“

Představuji si ten dialog velmi konkrétně. Rodič se posadí, nahlásí jméno Bohuš a úřednice vytáhne zákon i metodiku Ministerstva vnitra. Podle oficiální metodiky Ministerstva vnitra k volbě jména musí v pochybnostech o správné podobě jména žadatel předložit posudek Ústavu pro jazyk český nebo jiný odborný podklad.

Ústav pak posoudí, jestli jméno žije jako samostatná oficiální varianta, nebo jde jen o mazlivé oslovení k jinému jménu, podobně jako u zmíněného Honzy. Pokud posudek jméno označí za hypokoristikum, matrika jednoduše odmítne zapsat Bohuše jako rodné jméno. A náraz do systému je hotový.

Rodiče proto většinou volí jinou cestu. Statistiky ukazují, že mnohonásobně častěji sahají po oficiálních podobách Bohuslav a Bohumil, kterých KdeJsme k roku 2016 uvádí 11 868, respektive 17 527. Doma pak takového kluka stejně oslovují Bohuš nebo Bohouš, takže jméno z filmu žije v každodenní řeči, ale ne v kolonce „rodné jméno“, a tenhle tichý český kompromis naplno ukážou až dlouhodobá data.

Film z roku 1992, žádný baby boom a jeden učebnicový paradox

Po premiéře Dědictví v roce 1992 bychom intuitivně čekali prudký skok v grafech Ministerstva vnitra, jako kdyby se celý národ rozhodl rodit malým Bohuškům sourozence. Když jsme ale v redakci VědaŽivě prošli časovou řadu KdeJsme pro období 2010–2016, našli jsem pravý opak.

Čísla pro jméno Bohuš klesla z 264 na 196 nositelů a průměrný věk se držel na 59 letech. Místo filmového baby boomu tedy sledujeme stárnoucí menšinu, kterou výrazně nedoplňují mladší ročníky. Dostalo mě, jak silně se moje očekávání rozcházelo s realitou, protože ve statistice četnosti jmen a příjmení Ministerstva vnitra žádná „vlna Bohušů“ prostě neexistuje.

V hlavě jsem měla obraz pověstné vlny po devadesátkách, ale dostupná data nic takového nepotvrzují. Sláva jména se u nás zjevně měří jinak než počtem čerstvých zápisů v matrice. U Bohuše ji počítáme v reprízách filmu, virálních hláškách a společných vzpomínkách, ne v kolonkách databáze obyvatel.

Když jsem tenhle paradox zkřížila s přísným rámcem zákona o matrikách a posudky ÚJČ, začal mi dávat až nepříjemně racionální smysl. V Česku se jméno může stát obří kulturní ikonou, aniž by se to vůbec promítlo do rodných listů.

Bohuš funguje jako učebnicový příklad: film z něj udělal národní archetyp, ale matriky z něj ponechaly malou, postupně stárnoucí skupinu mužů. Jako redaktor VědaŽivě proto čtenářům férově říkám, že u Bohuše sledujeme kulturní legendu, ne demografickou revoluci.

Až příště v hospodě znovu uslyšíte „Bohuši, do pí…“, zkuste si v duchu vybavit tuhle propast mezi jazykem a občankou. Jeden film tak skutečně stačil, aby jméno Bohuš „nosilo celé Česko“, ale hlavně v řeči, zatímco v registru obyvatel se na něj dál připíše jen pár desítek mužů, a právě v tomhle rozdílu to celé nejvíc promlouvá.