Řidiči spěchají zbytečně. Matematika odhalila nemilosrdnou pravdu o rychlosti

Na dálnici to známe všichni – někteří řidiči letí, jako by šlo o život, jen aby byli doma o chvíli dřív. Jenže když se na věc podíváte chladnou matematikou, nadšení pro vysoké tempo rychle opadne. Profesor matematiky Stanislav Štefan ukázal na jednoduchém příkladu, jak směšně malý časový zisk rychlá jízda přináší. A když k tomu přidáte stres, únavu a riziko nehody, rovnice přestává dávat smysl. Zbytečné spěchání se jednoduše málokdy vyplatí.

Jezdit rychle a porušovat zákon se nevyplácí 

Představte si trasu dlouhou 100 kilometrů. Při stovce ji ujedete za hodinu, při 130 km/h asi za 46 minut. A při 160 km/h? Zhruba za 37 a půl minuty. Rozdíl mezi povolenou dálniční rychlostí a výrazně svižnější jízdou tak dělá necelých devět minut. Devět minut, za které ale zaplatíte vyšší spotřebou paliva, větším napětím za volantem a mnohem menší rezervou na reakci v krizové situaci.

Navíc platí, že čím rychleji jedete, tím menší další „bonus“ získáváte. Zatímco zvýšení ze 100 na 110 km/h přinese úsporu šesti minut, posun ze 150 na 160 km/h už jen asi dvě a půl minuty. Každý další kilometr za hodinu tedy nejenže stojí víc nervů, ale přináší i čím dál méně času navíc. Matematika je v tomhle neúprosná.

Otázka psychiky a bezpečnosti 

Do hry vstupuje také lidská psychika. Dlouhá jízda vysokou rychlostí znamená větší zátěž na pozornost, rychlejší únavu a horší soustředění. Řidič totiž musí zpracovávat víc podnětů a reagovat ve zlomcích sekund. Mnozí pak po příjezdu stejně potřebují pauzu na „vydýchání“, takže část ušetřeného času se rozplyne. Rychlá jízda proto často jen přesune stres z dálnice na parkoviště.

A pak je tu bezpečnost. Vyšší rychlost znamená delší brzdnou dráhu a těžší následky případné nehody. Kvůli pár minutám tak člověk riskuje mnohem víc, než si připouští. Profesor Štefan to shrnul jednoduše: „Opravdu stojí pár minut za to, abychom jeli o desítky kilometrů rychleji?“ Každý si musí odpovědět sám – ale čísla mluví docela jasně.