Nebyl to žádný génius, ale měl čich na lidi a moc. Antonín Běla vyrostl z problémového kluka v jednoho z nejrespektovanějších mafiánů své doby.
Devadesátá léta byla divoká. Bez nadsázky. Staré pořádky padly, nové se teprve rodily a mezi tím vznikl prostor pro lidi, kteří se nebáli dělat věci trochu jinak, abychom tak řekli. Jednou z nejvýraznějších postav tehdejšího podsvětí byl Antonín Běla. Muž, který podle znalců nepobral zrovna nejvíc rozumu, ale ve skutečnosti mu to nijak zvlášť nevadilo. Měl totiž „čich na lidi“ a dokázal si kolem sebe vybudovat impérium, o jakém se jiným gangsterům mohlo jen zdát.
Od nenápadných kotlíkářů k podsvětí
Běla pocházel z relativně dobře zajištěné romské rodiny kalderašů, takzvaných kotlíkářů, tradičně se živících zpracováním kovů. Nemusel si tedy víceméně na nic stěžovat, ovšem už v šedesátých letech se pohyboval na hraně zákona a opakovaně se pokoušel přejít železnou oponu. Jeho motivace není dodnes tak úplně jasná. Při výsleších tvrdil, že mu šlo jen o dobrodružství, ale policii neobměkčil. Z uložených trestů si ale vůbec nic nedělal a zákon porušoval dál a dál. V roce 1964 potkal Marii Bělovou, svou životní partnerku, která s ním zůstala až do konce. Ale na ten si ještě chvíli počkáme.
Boss bez intelektu, ale s instinktem
Sám o sobě neměl Běla žádné iluze. Podle dobových výpovědí přiznával všem, kdo se ho na to zeptali, výbuchy vzteku, slabou paměť i snadnou ovlivnitelnost. „Jsem blbej a snadno se nechám zmanipulovat,“ zubil se, když si ho dobírali. Psychologické posudky ho řadily k lidem s výrazně podprůměrným intelektem, ale on si z nich vůbec nic nedělal. Nejspíš je ani nečetl. Postupně se totiž stal faktickým vládcem části československého podsvětí. Ne díky chytrosti, ale díky brutální autoritě a schopnosti obklopit se správnými lidmi. Jak málo někdy stačí, dalo by se říct…
Byl proti drogám, jinak se neštítil ničeho
V roce 1974 byl spojován s loupeží na poště v Praze na Těšnově, při níž zemřel četník Velíšek. Podle svědků měl střílet právě Běla, ale až k soudu se to nakonec nějak nedostalo. Úplatky, známosti a strach udělaly své. Pokračoval dál a jeho pozice rostla.
Postupně přešel od drobných krádeží k pašování západního zboží a obchodu s kradenými věcmi. Tady se mu zkušenosti nabyté překračováním hranic docela hodily. A když přišel rok 1989, byl připravený. Nově otevřené příležitosti mu pomáhaly ovládnout peníze, kontakty i vlastní armáda takzvaných chábrů (loajálních ochránců a vykonavatelů jeho vůle). Ti by za něj dali život, protože o své lidi se vždycky staral. Neváhal jim poskytovat byty, auta i živobytí. Jediné, co u něj nemělo místo, byly drogy. Je to vlastně taková ironie osudu, když uvážíme, že právě ty zničily jeho rodinu.
Smrt syna byla zlomovým okamžikem
Syn Marcel, přezdívaný Macko, zemřel ve 28 letech na následky užívání drog. Bělu to zlomilo – tak dlouho držel svůj gang od drog dál, až mu vykrystalizovaly přímo v jeho domě. Z pragmatického bosse se stal nevyzpytatelný a brutální hráč, který ztrácel kontrolu jak sám nad sebou, tak i nad svým okolím. A právě tehdy mu do cesty přišel František Mrázek. Běla v něm rozpoznal obchodní talent a pomohl mu vyrůst. Jenže spolupráce se nakonec rozhodně nevyvíjela tak, jak si představoval. Spor kolem objednané vraždy se stal začátkem Bělova konce. A ten na sebe bohužel nenechal čekat dlouho.