Proč stojí pohlednice z roku 1898 víc než ojetá Octavia? Odpověď je v technice tisku, která zmizela s jednou tiskárnou

Sestava 29 pohlednic z přelomu století se na české aukci prodala za 19 000 korun. A to zdaleka není strop.

Foto: Picryl

Představte si, že na půdě najdete krabici s pohlednicemi po pradědečkovi. Většina z nich stojí pár korun. Jenže některé, ty správné, z toho správného období, vyrobené tou správnou technikou, se pohybují v cenách, za které pořídíte slušně jetou Octavii. Rozdíl mezi bezcenným papírem a sběratelským artefaktem přitom netkví v samotném stáří. Rozhoduje kombinace data, motivu, stavu a hlavně způsobu, jakým pohlednice vznikla. A právě ten způsob v jednom případě definitivně zmizel s jedinou českou tiskárnou.

Rok 1898: rané období, ne magický mezník

V Rakousku-Uhersku bylo možné posílat soukromé obrazové lístky už od roku 1884. Nejstarší kusy bývaly litografie, ručně kreslené, barevně plošné, často s ozdobnými rámečky a kolážovou skladbou. Pohlednice z roku 1898 spadá právě do tohoto raného období. Není to žádný přelomový ročník, ale kusy z devadesátých let 19. století těží z prostého faktu: vznikaly v malých nákladech a většina jich nepřežila sto třicet let v použitelném stavu.

Podle publikace Národního památkového ústavu se teprve po roce 1900 na formátu pohlednice prosadil světlotisk, tedy fototypie. A právě tady začíná příběh techniky, která dala pohlednicím fotografickou kvalitu, a která nakonec zmizela.

Světlotisk: tisíc výtisků a konec

Světlotisk, v českém prostředí spojený se jménem Jakuba Husníka, fungoval na jednoduchém principu s komplikovaným provedením. Tisková forma nesla obraz bez klasického rastru, žádné viditelné tečky, žádná síť. Výsledek vypadal téměř jako fotografie. Jemné zrno, plynulé přechody tónů, detail, který běžný knihtisk nedokázal podat.

Háček byl v ekonomice:

• Životnost formy: Zhruba 1 000 výtisků, pak se forma opotřebovala a musela se vyrobit znovu.
• Rychlost tisku: Pomalá, nesrovnatelná s pozdějším ofsetem nebo hlubotiskem.
• Náklady: Každá série byla drahá, krátká a neopakovatelná v masovém měřítku.

Právě proto světlotiskové pohlednice nikdy nevznikaly v statisícových nákladech. A právě proto jsou dnes vzácnější než pozdější produkce, která je nahradila.

Tiskárna, která odešla jako poslední

V československém kontextu má příběh zániku konkrétní adresu. Firma Františka Kusáka ve Vyškově provozovala značku Fototypia a vyráběla černobílé fotografické pohlednice fototypickou a později bromografickou technikou. Po roce 1952 se výroba přesunula do Lipníka nad Bečvou, kde ji převzal podnik Polygrafia.

V roce 1982 tam linka definitivně zastavila. Průmyslová výroba černobílých fotografických pohlednic v Československu skončila. Ne proto, že by se tiskárna náhodou zavřela, šlo o finální bod delšího ústupu. Levnější a rychlejší technologie ji prostě předběhly. Ofset a hlubotisk zvládly to, co trh vyžadoval: velké náklady, nízkou cenu, dostatečnou kvalitu. Fototypická jemnost přestala být ekonomicky obhajitelná.

Jak podrobně popisuje portál Filokartie.cz, s lipnickou Polygrafií odešla celá výrobní větev, kterou už nikdo neobnovil.

Co skutečně určuje cenu, a kde hledat pomoc

Samotná technika tisku cenu nezachrání. Pohlednice musí mít vzácný motiv nebo lokalitu, dobrý stav bez lomů a skvrn, ideálně původní poštovní provoz a rané datum. Teprve když se tohle potká s litografií z devadesátých let nebo se světlotiskem z počátku 20. století, cena vystřelí.

Na archivní aukci Burda Auction se sestava 29 kusů z let 1895–1910, z toho 22 litografií, prodala za 19 000 korun. To je solidní částka za papír starý přes sto let, ale na Octavii to ještě nestačí. Na tu se dostávají jednotlivé špičkové kusy nebo silné regionální kolekce, ne každá stará pohlednice z půdy.

Kdo chce vědět, co vlastně drží v ruce, má dvě praktické cesty. Burda Auction nabízí ocenění, výkup i zprostředkování prodeje. Pro odbornou identifikaci techniky a nakladatele se lze obrátit na Matěje Bekeru, správce sbírky pohlednic Východočeského muzea v Pardubicích, které spravuje přes 300 000 kusů a v expozici Orbis pictus přímo představuje rozdíly mezi litografií, světlotiskem, knihtiskem a bromografií.

Jak poznat světlotisk, když ho držíte v ruce

Praktické rozpoznání není tak těžké, jak by se zdálo. Světlotisková pohlednice působí skoro jako fotografie, obraz je hladký, bez viditelné sítě teček, s jemným zrnem a plynulými přechody. Povrch nemá reliéf, protože jde o planografický tisk. Raná litografie vypadá jinak: barvy jsou plošnější, kresba grafičtější, často s dekorativními rámečky. Pozdější bromografie se zase pozná podle fotografického papíru s lesklým nebo pololesklým povrchem.

Rozdíl mezi těmito technikami je rozdíl mezi řemeslem a průmyslem. A trh to ví. Pohlednice, která vznikla v nákladu tisíc kusů na formě, jež se pak rozpadla, má jiný příběh než ta, která sjela z ofsetu ve stotisícové sérii. Ten příběh se počítá v korunách, někdy v tisících, někdy v desetitisících. Občas i víc.