Proč byly skleničky z ČSSR tak odolné? Sklárny používaly speciální postup žíhání, dnes za ně sběratelé platí stovky za kus
Kompletní modrá sada šesti duritek se v dubnu 2026 prodala na Aukru za 5 586 Kč. Běžná čirá sklenička ze stejné série stojí devatenáct korun.
Obsah článku
Ten rozptyl není náhoda. Duritky, lisované tvrzené sklenice z Rudolfovy huti v Dubí u Teplic, patří k nejrozpoznatelnějším průmyslovým výrobkům bývalého Československa. Pamatuje je každý, kdo prošel školní jídelnou, závodní kantýnou nebo nemocničním bufetem. Jejich pověstná odolnost ale nevznikala lepším materiálem ani pečlivějším zpracováním v obecném smyslu. Vznikala jedním konkrétním krokem ve výrobě, který z obyčejného skla udělal něco na pomezí zázraku a časované bomby.
Olej místo pece: jak duritky získaly svou pevnost
Žíhání, jak ho definuje třeba Corning Museum of Glass, je pomalé řízené chlazení, které z hotového skla odstraňuje vnitřní napětí. Rudolfova huť postupovala obráceně. Žhavý lisovaný výlisek se místo pozvolného dochlazování v chladicí peci prudce ponořil do olejové lázně. Povrch sklenice tak ztuhl během okamžiku, zatímco vnitřek zůstával horký a plastický.
Výsledkem poté bylo silné vnitřní pnutí: vnější vrstva skla byla stlačená, vnitřní naopak v tahu. Právě tahle komprese povrchu dávala duritkám odolnost proti běžným nárazům; spadla na kachličky a zůstala celá, zatímco obyčejná sklenička by se rozletěla na střepy. Podle historických souhrnů si sklárna tento postup kalení v oleji nechala patentovat už v roce 1914. Ikonický tvar, který si většina lidí vybaví, kónická sklenice s kanelovanými boky, ale navrhl designér Rudolf Schröter až v roce 1934. Tehdy vznikl první katalog čítající 81 kusů sortimentu značky Durit.
Paradox tvrzeného skla: pevné, dokud ne
Každá duritka v sobě nesla paradox, který jednou vyděsil i prezidentskou ochranku. Historik Martin Krsek popsal případ z poválečného období, kdy v salonním vlaku Edvarda Beneše explodovaly tři duritky stojící v polici. Vyšetřovalo se to jako možný atentát. Vysvětlení bylo prozaičtější: skleničky při otřesech vagónu narážely hranami do sebe, a jakmile se naruší povrch tvrzeného skla v kritickém místě, celý systém napětí se uvolní naráz. Sklenice se nerozlomí na pár velkých střepů, vysype se na desítky drobných kousků.
Přesně to popisuje i Encyclopaedia Britannica u tepelně tvrzeného skla obecně: poškozená hrana, škrábanec, odštípnutí, a energie uložená ve vnitřním pnutí udělá zbytek. Dnešní tvrzené sklenice z IKEA, třeba řada POKAL, nesou na produktové stránce totožné varování. Duritky nebyly v tomto ohledu výjimkou; byly jen prvním masovým příkladem, se kterým se Češi setkali.
Konec v roce 1996: ruční práce proti strojům
Výroba duritek v Dubí trvala od roku 1934 do konce roku 1996. Šedesát dva let. Podle výroční zprávy Regionálního muzea v Teplicích se tehdy v Rudolfově huti definitivně zastavila výroba lisovaného užitkového skla; nešlo tedy jen o jednu skleničku, ale o konec celé výrobní tradice.
Důvody byly pragmatické. Jak popsal Český rozhlas na základě Krskových výzkumů, ještě v polovině devadesátých let se duritky lisovaly ručně. Huť neinvestovala do automatizace a v otevřené tržní konkurenci neobstála. Výrobu následně převzala francouzská firma Duralex, klasický tvar dostal nové jméno Picardie, a dubská linka zmlkla.
Dvourychlostní trh: devatenáct korun, nebo pět a půl tisíce
Kdo dnes prohledá Aukro, Sbazar nebo Bazoš, najde duritky v každé cenové hladině. Běžná čirá sklenička bez zvláštních znaků se v červnu 2026 na Aukru prodala za 19 Kč. Na Bazoši se poté v květnu a červnu objevovaly nabídky dvanácti kusů za 500 Kč nebo jednotlivých skleniček po třiceti korunách.
Jenže pak je tu druhá verze příběhu. Jednotlivá modrá duritka stála v dubnu 2026 za 200 Kč. A kompletní sada šesti modrých kusů v top stavu, všechny se značením DURIT na dně, dosáhla zmíněných 5 586 Kč. Stovky za kus tedy platí, ale selektivně. Rozhoduje:
- Barva – modré a akvamarínové kusy jsou nejžádanější, následují zelené a medově hnědé.
- Opálové provedení – mléčné „Durit opal“ varianty mají vlastní sběratelskou kategorii.
- Kompletnost sady – šest stejných kusů pohromadě násobí cenu jednotliviny.
- Stav – bez oťuků, bez škrábanců, bez poškozených hran.
- Značení – čitelný negativní nápis DURIT na dně je nejjistější identifikační znak originálu.
Na Bazoši se v květnu 2026 objevila i přímá poptávka po barevných a opálových kusech. Trh tedy není jen pasivní nabídka, ale aktivně se hledá.
Co hledat na půdě a v kredenci
Kdo chce zjistit, jestli doma má originál, měl by sklenici obrátit dnem vzhůru. Reliéfní nápis DURIT je klíčový. Bez něj se identifikace stává nejistou a bezpečnější je mluvit o „typu Durit“ než o jistém originálu. Typický kónický tvar se silnějšími stěnami a arkádovitě tvarovanými boky pomůže, ale značení na dně je to, co na aukci dělá cenu.