Plakát Draculy z roku 1931 ležel ve zdi jako izolace. Dnes stojí přes 3 miliony Kč díky technice tisku, která zmizela s němým filmem

Balík slepených plakátů z půdy domu v Pensylvánii přinesl v aukci přes 10 milionů korun. Nejvíc vydělal Dracula.

Foto: Pixnio

Někdy v průběhu třicátých let minulého století vzal někdo v městečku Berwick v Pensylvánii hromadu filmových plakátů, namazal je tapetovou pastou a nacpal na půdu jako izolaci. Plakáty přestaly existovat jako reklama a začaly existovat jako stavební materiál. O osmdesát let později je neznámý kupec vytáhl z malé venkovské aukce a předal restaurátorovi. Ten strávil dva týdny napařováním a oddělováním vrstev. Pod nánosy lepidla a prachu se ukázal mimo jiné originální distribuční plakát k filmu Dracula z roku 1931, varianta označovaná sběrateli jako Style F. V březnu 2012 se v aukční síni Heritage Auctions prodal za 143 400 dolarů, v přepočtu zhruba 2,98 milionu korun (a dnes je jeho cena odhadována na více než 3 miliony korun).

Čtvrtý známý kus na světě

Dracula Style F nebyl jen „nějaký plakát k Draculovi“. V době aukce šlo teprve o čtvrtý známý exemplář této konkrétní varianty na celém světě. Americké filmové plakáty z éry raného Hollywoodu se tiskly v několika grafických verzích; studio je označovalo písmeny (Style A, Style B, Style F…) a kina dostávala různé varianty podle velikosti výlohy nebo regionu. Většina skončila v koši, přelepená novým týdenním programem.

Právě proto je dnes originál z prvního uvedení tak vzácný. Heritage Auctions v popisu lotu uvádí trhliny v horním a levém okraji, konzervaci na lněné plátno a retuše, tedy stopy po desetiletích strávených v roli izolačního materiálu. I tak cena vyletěla do statisíců dolarů. Pro srovnání: jiná originální varianta téhož filmu, Style A, dosáhla v roce 2017 rekordu 525 800 dolarů, tedy přes 10,9 milionu korun. A reprodukce plakátu Draculy z roku 1999 od firmy S2 Art Group? Ta se u Heritage v říjnu 2025 prodala za 162,50 dolaru. Rozdíl mezi originálem a kopií je tisícinásobný.

Technika, která odešla s kameny

Kamenná litografie, tedy chromolitografie, z filmových plakátů nezmizela přesně s posledním němým snímkem, ale odcházela postupně během třicátých let. Princip byl pracný a drahý: výtvarník kreslil obraz ručně, barvu po barvě, na těžké litografické kameny. Každý odstín vyžadoval samostatný průchod tiskem. Výsledek měl ale kvalitu, kterou pozdější technika nedokázala napodobit: syté barvy, jemné přechody, rukopisný charakter.

Podle studie Anne Coco, která působila v Akademii filmového umění a věd, byl offset pro barevnou filmovou reklamu dostatečně kvalitní už kolem roku 1932. Do roku 1937 kamenná litografie z filmových plakátů téměř vymizela. Offset nahradil těžké kameny lehkými kovovými deskami, zautomatizoval proces a dramaticky snížil náklady. Jak popisuje Knihovna Kongresu, litografické plakáty z éry němého a raného zvukového filmu představují vrchol řemeslné tiskové kultury, která se v komerční produkci už nikdy nezopakovala.

Pro sběratele to znamená jednoduchou rovnici: plakát z roku 1931 tištěný kamennou litografií je fyzicky jiný předmět než offset z roku 1940. Není to jen otázka stáří. Je to otázka technologie, která za ním stojí.

Proč kina plakáty vyhazovala

Dnešní ceny dávají smysl jedině v kontextu toho, jak brutálně se s plakáty ve dvacátých a třicátých letech zacházelo. Nebyly to sběratelské předměty. Byly to reklamní letáky s životností jednoho týdne.

Kina je lepila na dřevěné desky ve vitrínách, nové plakáty se vrstvily přes staré. Po skončení nasazení se materiál strhával, vyhazoval, nebo jako v Berwicku odvážel jako odpad. Sběratelský trh s filmovými plakáty se naplno rozjel až v sedmdesátých letech. Do té doby nikdo nepřemýšlel o tom, že by kus potištěného papíru z kina mohl mít jinou než provozní hodnotu.

Celý soubor z Berwicku, který Heritage označuje jako „Berwick Discovery“, obsahoval plakáty z let 1930–1931 a v aukci dohromady utržil 503 035 dolarů, tedy přes 10,4 milionu korun. Dracula byl jednoznačný top lot. Za ním následoval plakát k westernu Cimarron za 101 575 dolarů, pak dva výtisky ke gangsterce The Public Enemy (59 750 a 55 269 dolarů) a Little Caesar za 41 825 dolarů. Všechno kusy, které by bez náhodného nálezu na půdě pravděpodobně neexistovaly.

Co dělat, když na půdě najdete starý plakát

Příběh z Berwicku přirozeně vyvolává otázku: mohlo se něco podobného stát i v Česku? Přímý doložený případ filmových plakátů použitých jako izolace ve zdech českých domů se nám nepodařilo dohledat. Vyloučit to ale nelze; plakáty byly i u nás spotřebním materiálem a Národní filmový archiv eviduje přes 30 000 plakátů včetně více než sto let starých kusů.

Pokud při rekonstrukci staršího domu narazíte na staré tiskoviny, existuje několik signálů, které by vás měly zastavit dřív, než materiál vyhodíte:

• Větší formát – americký standard pro filmový plakát byl 69 × 104 cm, české formáty se lišily, ale rozměrný potištěný papír s filmovou nebo divadelní grafikou stojí za pozornost.
• Více vrstev slepených k sobě – přesně tak vypadal materiál z Berwicku.
• Staré přehyby místo rolování – plakáty z první poloviny 20. století se běžně skládaly, ne rolovaly.
• Dobová studiová nebo distribuční označení – loga, copyrighty, jména tiskáren.

Při manipulaci platí zásady Knihovny Kongresu: čisté ruce, čistá plocha, žádná páska, sponky ani lepidlo. Nic nečistěte, nerovnejte, nelepte. Pro identifikaci se v českém prostředí obraťte na Národní filmový archiv, konkrétně oddělení filmové dokumentace. Pokud byste chtěli nález nechat ocenit nebo prodat, specializované aukční domy nabízejí bezplatné ocenění.

Kdy se z odpadu stane artefakt

Hodnotu plakátu z Berwicku nevytvořil samotný fakt, že ležel na půdě. Vytvořila ji kombinace okolností, které se nedají zopakovat: první americké uvedení kultovního filmu, extrémně vzácná grafická varianta, kamenná litografie jako tisková technika a paradoxně i to poškození. Tapetová pasta a desetiletí v temnu plakát zakonzervovaly dost na to, aby přežil, zatímco tisíce jeho sourozenců skončily v popelnici.

Příběh Berwick Discovery je v jádru příběh o tom, jak se mění status věcí. V roce 1931 byl plakát Draculy odpad. V roce 2012 byl čtvrtým známým kusem na světě a stál tolik co rodinný dům. Jediné, co se mezitím změnilo, nebyl papír, byl to pohled lidí, kteří se na něj dívali.