Lenoška z IKEA z 60. let se v aukci prodala za 140 000 Kč. Cenu určuje typ pěny, kterou švédská fabrika přestala používat v roce 1972

Kanapé Singoalla z roku 1961 se ve stockholmské aukční síni prodalo za desítky tisíc švédských korun. Původně stálo 340 SEK.

Foto: Picryl

Když se v prosinci 2020 objevil v britském Guardianu článek o tom, že stará IKEA začíná lámat aukční rekordy, jedním z hlavních příkladů byla právě Singoalla, elegantní lenoška s nízkou siluetou, kterou pro švédského nábytkového giganta navrhl Harald Fust. V aukční síni Bukowskis padla kladívková cena 30 000 švédských korun, při jiném prodeji téhož modelu se výsledek vyšplhal na 3 600 liber. Po přičtení aukční přirážky (Bukowskis účtuje kupujícímu 18 % z kladívkové ceny plus DPH na provizi) a přepočtu do korun se snadno dostaneme ke 140 tisícům. Jenže samotné číslo je jen polovina příběhu. Zajímavější je, proč někdo zaplatí šesticifernou částku za kus nábytku, který v katalogu IKEA z roku 1961 stál 340 korun švédských, tedy v dnešním přepočtu pár set korun českých.

Polyeterová pěna jako razítko doby

Dobový katalog IKEA z roku 1961 popisuje Singoallu s výplní z polyeterskum, tedy polyeterové pěny, v opěráku i sedáku. O rok později, v katalogu 1962, se model objevuje znovu za 360 SEK, popis materiálu zůstává stejný. Právě tato pěna se ve sběratelských kruzích stala jakýmsi ověřovacím razítkem. Ne proto, že by měla zázračné vlastnosti, ale proto, že její přítomnost v původním stavu dokazuje: tenhle kus nikdo nerozebral, nepřečalounil, nenahradil vnitřek moderní náhražkou.

Mezi sběrateli koluje vysvětlení, že IKEA přestala tento typ pěny používat kolem roku 1972. Přímý primární doklad pro konkrétní datum se nám dohledat nepodařilo. Nejbližší ověřitelný kontext nabízí IKEA Museum u jiného sedacího kusu, křesla Trofé, kde zmiňuje, že v polovině sedmdesátých let přišly efektivnější výrobní postupy pro polyester.

Co z lenošky za 340 korun udělalo aukční hit

Samotná pěna by cenu nevytvořila. Singoalla stojí na kombinaci několika faktorů, které se u sběratelsky ceněné IKEA opakují:

• Dohledatelný návrhář. Harald Fust (v primárních švédských zdrojích psaný jako Harald; anglické sekundární zdroje často zjednodušují na Harold) navrhoval pro IKEA prokazatelně od přelomu padesátých a šedesátých let. V katalogu z roku 1967 se objevuje i jako součást designérského dua Fust/Odörfer u dalších kusů nábytku.
• Krátká dostupnost. Singoalla se v katalozích objevuje na počátku šedesátých let a z běžné nabídky dávno zmizela. Na trhu dnes obíhají jednotlivé dochované kusy.
• Původní stav. Stockholms Auktionsverk eviduje exemplář Singoally s přiloženým originálním nákupním dokladem z IKEA z roku 1964. Takový kus má prokazatelnou provenienci, a to je v aukčním světě zásadní rozdíl oproti anonymnímu kusu bez historie.
• Katalogová shoda. Sběratel porovná potah, konstrukci a materiálový popis s dobovým katalogem. Pokud vše sedí, kus je „čistý“. Pokud je radikálně přečalouněný, hodnota klesá.

Guardian v tomtéž článku cituje expertku aukční síně Bukowskis, která vysvětluje, proč je stará IKEA pro sběratele atraktivní i cenově: oproti srovnatelným dánským originálům ze stejné éry bývá vstupní cena nižší, design přitom drží srovnatelnou kvalitu. Jinými slovy, poměr designové hodnoty a pořizovací ceny je u rané IKEA stále příznivý, i když ceny rostou.

Singoalla není osamělý případ

Šesticiferné částky v korunách za starý nábytek IKEA nejsou běžná bazarová realita, ale v horním sběratelském segmentu už to není anomálie. Platforma Auctionet eviduje rekordní prodej křesla Cavelli za 13 219 eur, v přepočtu přes 330 000 Kč. Pár křesel IMPALA od Gillise Lundgrena, uvedených v roce 1971 za 375 SEK za kus, se prodal za 22 600 SEK. IMPALA přitom vydržela v nabídce IKEA jen rok, protože její výroba byla příliš složitá a drahá. Krátký život modelu plus silné designérské jméno, stejný recept jako u Singoally.

Na opačném konci spektra stojí třeba knihovna BILLY. Ikonická, rozpoznatelná, ale vyráběná v desítkách milionů kusů. Rarita nulová, aukční prémie žádná. U staré IKEA platí paradox: čím méně kusů přežilo a čím méně jich IKEA vyrobila, tím víc dnes stojí.

Jak poznat, jestli máte doma poklad

Pokud máte v obýváku křeslo nebo lenošku, o které víte jen to, že „je stará a z IKEA“, existuje praktický postup, jak zjistit víc:

• Najděte štítek nebo datové razítko. U novějších kusů IKEA používá kód ve formátu YYWW (rok a týden výroby). U starších kusů hledejte papírový nebo látkový štítek se jménem modelu.
• Porovnejte s katalogem. Archiv katalogů IKEA je volně přístupný přes IKEA Museum. Shoda modelu, potahu a popisu je klíčová.
• Ověřte aukční historii. Na Bukowskis a Auctionet lze dohledat realizované ceny srovnatelných kusů.
• Nechte si udělat odhad. V Česku přijímá nábytek do aukce nebo výkupu například Galerie Národní 25, která zajišťuje i odvoz po celé republice. Pro mezinárodní publikum je použitelná platforma OneBid s podporou více než dvaceti jazyků.

Zásadní je neprodávat naslepo přes běžnou inzerci. Pokud kus odpovídá katalogu, nese původní konstrukci a má zachovaný štítek nebo dokonce účtenku, zaslouží si odborný odhad, ne řádkový inzerát za pár stovek.

Singoalla je v jádru příběh o tom, že u starého nábytku IKEA nerozhoduje nostalgie, ale důkaz. Důkaz původu, důkaz stavu, důkaz doby. Polyeterová pěna z šedesátých let není magie, je to forenzní stopa, která říká: tenhle kus je přesně to, čím tvrdí, že je.