Děsivý slimák a zatuhlé úsměvy hub. Bizarní porevoluční Večerníček Království květin byl spíš pro otrlé
Osm dílů z roku 1993, belgická pohádková předloha a generace dětí, které si dodnes pamatují hlavně pocit, že něco není v pořádku.
Obsah článku
Malá Anička utrhne v zahradě květinu. Zdánlivě nevinný čin, jenže v logice Království květin právě zabila živou bytost a musí se za to zodpovídat před soudem podzemní říše. Tenhle Večerníček neměl strašit. Měl učit děti, že květiny cítí bolest a příroda si zaslouží respekt. Jenže způsob, jakým k tomu tvůrci přistoupili (směs živé herečky, strnulých loutek a podzemních labyrintů natočená s naprostou vážností), z něj udělal něco, co si česká internetová paměť zařadila spíš vedle nočních můr než vedle Pohádek z mechu a kapradí.
Poetická předloha, neklidná televize
Příběh vychází z knihy belgického básníka Maurice Carêma, která česky vyšla už v roce 1961 s ilustracemi Dagmar Berkové. Právě Berková se stala i výtvarnicí televizní verze, a to je klíčový detail. Knižní obraz a televizní obraz mají společný rodokmen, ale médium mezi nimi je propastné. Co na stránce funguje jako jemná akvarelová poetika, to na obrazovce v kombinaci hraných pasáží a loutek získává hmotnost, kterou dětský divák nemůže ignorovat.
Natáčení začalo v roce 1992, hlavní roli Aničky dostala tehdy jedenáctiletá Lucie Vondráčková na samém počátku své kariéry. Premiéra proběhla mezi 22. a 29. prosincem 1993 na České televizi. Nešlo přitom o jednorázovou záležitost; archiv ČT dokládá reprízové vysílání ještě v létě 2008.
Co přesně v tom bylo tak znepokojivé
Děj sám o sobě zní nevinně: Anička se ocitne v podzemním království květin, putuje od jedné bytosti k druhé, hledá cestu ven. Jenže ta cesta vypadá takhle:
- Modrý slimák ji polapí, odveze k sobě a požaduje po ní nápoj věčného mládí.
- Myší strážci ji pronásledují a zatýkají.
- Pavouk Křižák hlídá vodní cestu, kterou musí projít.
- Sršni po ní pátrají jako po uprchlici.
- Soud ji čeká za to, že utrhla květinu, tedy za vraždu.
Mezi tím Anička potkává houby, kterým nese vodu, prochází síní tajemství a bloudí labyrintem hradeb. Každá z těchto bytostí je loutka se strnulým, nepřirozeně fixovaným výrazem, zasazená do scén po boku živé dětské herečky. Právě ten kontrast (dýchající dítě obklopené nehybnými tvářemi) vytváří atmosféru, kterou si diváci pamatují desítky let.
Nejvíc neklidně dnes nepůsobí samotný příběh, ale to, jak vážně a bez jakékoli ironie seriál podává situace, které v jiném výtvarném klíči mohly být jen roztomilé.
Proč zrovna devadesátá léta
Království květin není ojedinělý případ. Česká večerníčková tvorba devadesátých let prošla obdobím experimentování; akademická práce Univerzity Pardubice o vývoji Večerníčku popisuje uvolnění po roce 1989, příchod nových technik a větší zahraniční vlivy. Hybridní forma Království květin (belgická literární předloha, kombinace živého herectví s loutkami, podzemní svět s vlastní justicí) do tohoto kontextu přesně zapadá. Tvůrci měli volnější ruce a nebáli se míchat žánry způsobem, který by o dekádu dříve pravděpodobně neprošel dramaturgickou poradou.
Paradoxně právě tato odvaha vedla k tomu, že pořad získal mezinárodní uznání. Katalogové údaje ČT uvádějí japonské ocenění z roku 1994 v rámci soutěže zaměřené na vzdělávací televizní programy. Porota zjevně ocenila edukativní rovinu: dítě se učí chápat křehkost přírody. To, že české děti si z téhož pořadu odnášely spíš tíseň, nikoho v Tokiu trápit nemuselo.
Sdílené trauma, nedostupný důkaz
V novějších internetových diskusích se Království květin pravidelně objevuje mezi tituly, které lidem utkvěly jako dětské trauma. Na Redditu jeden z komentujících přiznává, že z něj byl „úplně vyřízený“. Vedle něj se v podobných vláknech vracejí jména jako Broučci, Edudant a Francimor, O Raráši Mlíkovi nebo Pohádky ovčí babičky. Království květin ale mezi nimi vyčnívá právě tou specifickou kombinací: výchovný záměr, který nikdo nezpochybňuje, a vizuální provedení, které ten záměr podkopává zevnitř.
Ironií je, že si dnes tenhle zážitek nemůžete snadno ověřit. Oficiální stránka pořadu na webu České televize sice existuje, ale je označená poznámkou, že ČT nemá práva k poskytování obsahu online. Království květin tak zůstává v podivném limbu: je evidované, ale nepřehratelné. Existuje hlavně ve vzpomínkách těch, kdo ho viděli.