„Být v čudu“ nebo „mít máslo na hlavě“: Odkud se tyhle hlášky vzaly?

Zní to jako jasný původ, ale u obou rčení se jistota rychle láme. Jedna slavná historka neobstojí, druhá fráze zase schovává ještě zapeklitější spor.

Foto: KoolShooters/Pexels

Nejslavnější původ „v čudu“ je dost možná právě ten nepravdivý. U jedné hlášky totiž slovníky drží stopu překvapivě pevně, zatímco u druhé se výklady rozbíhají. O to víc svádí legendy, které si člověk zapamatuje rychleji než opatrný závěr.

Zkratka z legendy neobstojí

Historka o Prvním Českomoravském Úvěrovém Družstvu zní skvěle. Jenže 100+1 ji po převyprávění samo označuje za „zcela smyšlenou“ historku z cimrmanovsky laděné knihy. Právě tady mizí jistota, kterou titulková legenda tak ráda předstírá.

Slovníky táhnou jinam. Slovník spisovného jazyka českého u hesla čoud spojuje výraz s mizením jako dým a Ptejte se knihovny připomínají výklad, že čudu je tvar slova čoudu. V redakci VědaŽivě jsme právě tady našli pevnější stopu než v populární anekdotě: tohle ustálené spojení, tedy frazém, nejspíš stojí na představě něčeho, co zmizí v kouři.

To je docela tvrdé vystřízlivění. U „v čudu“ veřejně dostupné jazykové zdroje drží směr poměrně těsně, ale u rčení s máslem a ve výkladu Ptejte se knihovny takový klid nenajdete. Když tedy „v čudu“ nejspíš nevzniklo z efektní zkratky, zbývá druhá hláška, u níž je jistý hlavně význam.

U másla je jistý význam, ne původ

Význam drží pevně. SSJČ u hesla máslo vykládá rčení jako dopustit se něčeho nečestného a nést vědomí viny nebo spoluviny, podobně mluví i Ptejte se knihovny. Když dnes řeknete, že někdo má máslo na hlavě, mluvíte o nečistém svědomí a o strachu, že se na něco přijde.

Rčení navíc žije úplně současně. V redakci VědaŽivě si pod ním člověk snadno představí chvíli po průšvihu: uhýbá očima, moc nemluví a raději nevyčnívá. Právě to sedí na slovníkový význam, který spojuje vinu s opatrností, jenže původ tak čistě nesedí.

První tradiční vysvětlení sází na veřejnou ostudu. Ptejte se knihovny připomínají verzi, podle níž nesly nepoctivé trhovkyně máslo na hlavě jako znak hanby, pranýř byl právě takové veřejné zostuzení před lidmi. Obraz funguje okamžitě: kdo nese na hlavě něco, co se na slunci rozpouští, nechce na sebe upozornit.

Jenže druhá větev míří za hranice. Stejný výklad zmiňuje německé přísloví o chození na slunce a francouzský doklad v textu Les Voleurs z roku 1837 už zachycuje obrat avoir du beurre sur la tête se stejnou sluneční pointou. To otevírá možnost kalku, tedy doslovně převzatého obratu z cizího jazyka, ale veřejně dostupné zdroje nedávají definitivní razítko, která cesta porodila češtinu jako první. A právě v téhle chvíli je vidět, proč u rčení tak často přežije spíš hezká historka než opatrný závěr.

Hezká historka běží rychleji než slovník

Příběh zkrátka vyhrává rychlostí. Radiožurnál ukazuje, že krátká videa o původu slov a rčení dokážou vyrůst až v knihu, a profil v Reportéru mluví i o desetitisících zhlédnutí podobných výkladů. Není divu, že filmová legenda na sítích běží rychleji než střízlivý slovníkový odstavec.

To ale není detail pro puntičkáře. Recenze Etymologického slovníku české frazeologie chválí knihu právě proto, že shromažďuje doložené výklady a pomáhá posuzovat internetové zdroje, kde se často míchá odborné vysvětlení s lidovou etymologií. V redakci VědaŽivě jsme proto u obou hlášek drželi prosté pravidlo: hezký příběh bereme až po slovníku, ne před ním.

Případ „v čudu“ to ukazuje skoro učebnicově: efektní ČUD baví, ale pevnější oporu drží čoud a mizící dým. U „másla na hlavě“ zase víme spolehlivěji, co rčení znamená, než odkud přesně přišlo. Kdo u původu úsloví věří hezčí historce víc než nejpevnějším zdrojům, ten si z jazyka dělá pohádku.