Bagdádská baterie – 2 200 let starý artefakt, který mezi vědci vyvolal rozruch. Neuvěřitelná technologie zvládne generovat elektřinu

Dokonce i dnešní badatelé či inženýři před takovými kousky stojí plni úžasu a mnohdy jen kroutí hlavou. Bagdádská baterie je jeden z dobrých příkladů. V roce 1938 našel německý archeolog Wilhelm König podivně vypadající starověkou hliněnou nádobu. Vypadala jako ty ze sbírky Národního muzea v Iráku, které jsou připisovány Parthské říši. Tato stará asijská kultura vládla v letech 247 až 228 před Kristem oblasti zahrnující většinu dnešního Blízkého východu.

Uvnitř trubice i železná tyč

Hrdlo bylo zalité asfaltem a nádoba datována do doby 248 př. n. l. Později, v roce 1940, ji König popsal jako nejstarší známou baterii v historii. Ti, kteří ji zkoumali podrobně, přišli totiž s tím, že jde o „mokrý článek“ či „baterii“. V asfaltovém uzávěru byly měděné destičky svinuté do ruličky. Pokusy prokázaly, že po naplnění octem (použita byla i grepová šťáva) vyvine nádoba napětí 1,5 V, což vzbudilo značnou pozornost záhadologů.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Trubička z mědi byla na dně zajištěna ještě větším množstvím asfaltu a procházela skrze ni železná tyč. Přitom se jí ale vůbec nedotýkala. Právě z toho důvodu se pro nádobu ujal termín „bagdádská baterie“. Naplnění kyselinou dovolovalo proudění elektronů z měděné trubky do železné tyčky, jakmile byly oba kovové články propojeny. Stejný princip objevil o 2 000 let později Galvani, Volta vyrobil první baterii jen o pár let později.

Pokusy a možnost zlacení

Badatelé provedli několik experimentů, přičemž použili kopii původní „baterie“. Získané 1,5 – 2 volty elektřiny nejsou moc a vědce stále zaráží, k čemu by mohly být použity před 2 200 lety. Mnoho odborníků ale podotklo, že Řekové i Římané používali některé druhy elektrických ryb k léčbě chronické bolesti. Stoupali například tak dlouho na elektrického úhoře, až jim elektřina bolavé chodidlo prakticky ochromila.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Baterie tak mohla mít jednoduše terapeutické využití. Podle dalších vědců mohlo být několik nádob spojeno dohromady a větší proud použit například při zlacení stříbrného povrchu. Tuto možnost prokázaly i další pokusy. Archeologové však elektrické využití odmítají, protože pokovování se tehdy provádělo tavenou rtutí, nikoli galvanicky. Na toto praktické využití by také energie z baterie byla jednoduše příliš slabá. Nádoba mohla být i schránkou na svitky.

Pouzdro na svitky s vnitřní ochranou

Ty byly namotané na kovovou tyč a před poškozením je chránil měděný obal. Podobná kovová pouzdra byla totiž nalezena i jinde. Tyto nádoby jsou terakotové a většinou měří 1,15 – 1,4 metru. Obecně se věří, že je König našel ve sbírkách, když byl ředitelem Národního muzea v Iráku v roce 1938. Existuje však i možnost, že je na území přímo vykopal. S teorií baterií nesouhlasí Elizabeth Stone, profesorka ze Stony Brook University.

Nebyly u nich nalezeny žádné dráty nebo jiné technické příslušenství a napříč Mezopotámii se našly podobné nádoby. Ty byly však jasně určeny pro skladování papyrových svitků. Možností fungování těchto baterií se zabývaly i mnohé populární pořady, například Bořiči mýtů.