Prováděli na nich pokusy, mučili je a zavírali sem i zdravé: Ústavy pro duševně choré bývaly peklem

Ocitnout se ještě před 100 lety v ústavu pro duševně nemocné muselo být pro pacienty peklo. Lidé totiž v minulosti nechápali, co se s nemocnými děje, a také tak s nimi podle toho většinou zacházeli. Nejčastěji se je snažili izolovat. Pokud byli nezvladatelní, svazovali je, ale výjimkou nebyla ani experimentální léčba nebo doslova nelidské pokusy, jak z nich nemoc nebo posednutí ďáblem vyhnat.

Podmínky v ústavech byly nelidské

Ani na začátku 20. století nebyly podmínky v mnoha ústavech rozhodně v pořádku. Důkazy ukazují, že kolem roku 1900 nevěděli lékaři, co se s pacienty přesně děje. Například slavná reportérka Nellie Blyová se nechala na 10 dní zavřít v jednom takovém ústavu a byla svědkem hrozných zvěrstev. Personál pacienty bil nebo svazoval do řetězů, dostávali zkažené nedobré jídlo a hygiena zde byla opravdu mizerná. Část pacientů zde byla nedobrovolně a psychicky byli vlastně v pořádku.

Ovšem to nebylo nic proti tomu, když se lékaři snažili pacienty z jejich stavu dostat. Často experimentovali s tím, jak zde pacienty léčit. Výjimkou nebyly třeba elektrošoky, trvalá narkóza nebo inzulínové kóma. Lékaři se dokonce pokoušeli pacienty nakazit některými chorobami, jako byla malárie, v naději, že malarická horečka může jejich stav zlepšit. Tu nejbrutálnější metodu pak představovala lobotomie, v mnoha případech samozřejmě vedla k úmrtím pacientů.

iZdroj fotografie: Public Domain

V mnoha případech se do ústavů dostali lidé, kteří sem rozhodně nepatřili, jak už ve svých poznatcích uváděla Nellie Blyová. Často je sem někdo nechal zavřít jenom proto, aby se jich zbavil, nebo z různých podivných důvodů. Známý je případ Elizabeth Packardové z roku 1860. V ústavu strávila 3 roky jenom proto, že vyznávala jiné náboženství než její manžel. Henryho Fraziera poslali v roce 1883 do ústavu v New Orleans, protože údajně nadměrně masturboval.

Středověk považoval duševně nemocné za posedlé

Přesto metody přelomu 19. a 20. století nebyly nic oproti tomu, jak s duševně nemocnými nakládali například ve středověku. Zatímco ze starověku jsou známé zprávy o snaze vyléčit duševní choroby masážemi, ve středověku byli duševně nemocní většinou pokládání za posedlé ďáblem a podle toho se s nimi zacházelo. Byli většinou izolováni od svého okolí. Snažili se je bitím, studenou vodou, hladověním nebo vymítáním zbavit zla.

V mnoha případech byli duševně nemocní drženi spolu s malomocnými nebo lidmi nakaženými morem. Protože je často pokládali za posedlé ďáblem, snažili se od nich zjistit, kde se ďábel nachází. Proto nemocné mučili, například pálili žhavým železem, aby jim prozradili své hříchy, případně aby přišli k rozumu. Vyskytly se i metody, kdy nemocné roztočili v jakési centrifuze, aby z nich ďábla dostali ven. Existovalo sice i několik lékařů prosazujících humánní metody, ale ti bývali spíše výjimkou.