Jedinečný kus historie považují Češi za odpad. Nechávají ho chátrat, zatímco návštěvníci ze zahraničí nechápou

Na první pohled nenápadný, možná až trochu omšelý. Mnozí kolemjdoucí ho míjejí bez zájmu, někteří ho dokonce považují za přítěž nebo relikt, který by si zasloužil spíš odvézt na skládku – protože, přiznejme si, že přesně tak vypadá. Jenže ve skutečnosti máme před sebou příběh, nad kterým zahraniční návštěvníci nechápavě kroutí hlavou. Protože to, co Češi často berou jako odpad, je ve skutečnosti unikát světového významu.

Řeč je o kubistickém kiosku ve Vrchlického sadech v Praze – jediném dochovaném kubistickém kiosku u nás. A dost možná i jediném svého druhu na světě.

Malý objekt, velké dějiny

Kiosek vznikl ve 20. letech 20. století podle návrhu architekta Josefa Gočára, jednoho z nejvýraznějších představitelů českého kubismu. Směr, který nemá ve světě obdoby, dokázal Gočár vtělit nejen do domů a paláců, ale i do tak obyčejné věci, jako je třeba právě stánek na noviny. Neboť přesně tím původně tento kiosek byl.

Ostré hrany, geometrické tvary, dynamika a jasná kompozice beroucí v potaz i oblíbený lidový styl – to všechno je na kiosku patrné i dnes. Jenže zatímco architekti a historici umění ho považují za malý zázrak, běžný Pražan kolem často projde s nespokojeným mrmláním. „Tohle že má být památka? Rozbitá bouda to je, už to měli dávno zlikvidovat…“

iZdroj fotografie: Jana Šrámčíková / VědaŽivě

Zahraniční obdiv versus domácí nezájem

Turisté, kteří se o český kubismus zajímají, se u kiosku zastavují cíleně. Fotí si ho, obcházejí dokola, zkoumají detaily a nevěřícně se ptají, proč je objekt v takovém stavu. Nechápou, jak je možné, že se na něm vyřádili sprejeři, ani proč jsou v něm probourané díry (za to může mimochodem nedávná nelegální instalace bankomatů). Občas dokonce uvažují, jestli nemají někoho zodpovědného upozornit. Pro ně je to rarita – něco, co by jinde bylo hýčkáno, chráněno a vystaveno jako architektonický klenot.

Češi si mezitím zvykli. Možná až příliš. Kiosek roky chátral, měnil využití, občas sloužil, občas ne. Ano, je to kulturní památka a v roce 2008 ho nechala městská část znovu natřít. Ale od té doby už uplynulo hodně vody, jak se říká. A co hůř – stojí prakticky kousek od hlavního nádraží, takže je jisté, že s ním spousta cizinců přijde do styku tak nějak mimochodem. A právě tahle lhostejnost je to, co na téhle „drobnosti“ nejvíc udivuje. V zemi, která dala světu kubismus v architektuře, se jeho drobný, ale výjimečný příklad nechává přežívat tak nějak „na okraji zájmu“. Je tohle ještě v pořádku?