Za socialismu zločin, za který hrozilo vězení. Po revoluci dobře namazaný stroj na peníze

Dnes se o obrazech mluví jako o investici a v aukcích za ně padají i milionové částky. Ještě před pár desítkami let by vás ale stejná věc mohla dostat do vězení. Za socialismu totiž bylo obchodování s uměním oficiálně zakázané a přísně hlídané. Přesto se s obrazy kšeftovalo ve velkém – jen jinak, pokrytecky a podle pravidel, která nedávala smysl. 

Umění jako trestný čin 

Komunistický režim měl nad výtvarnou scénou pevnou kontrolu. Rozhodoval, kdo smí vystavovat, kdo dostane zakázky a kdo bude umlčen. Někteří umělci tak měli úplný zákaz činnosti, zatímco jiní se pohybovali na tenké hraně tolerance. Přesto stát potřeboval tvrdou měnu ze Západu. Vznikla tedy absurdní situace: doma byli nepohodlní tvůrci ignorováni nebo šikanováni, ale jejich díla putovala do zahraničí a vydělávala režimu peníze.

Export umění se také postupně stal důležitým byznysem. Československá tvorba měla na Západě dobré jméno a zájem o ni rostl už od padesátých let. Stát toho využil a vytvořil systém, ve kterém zakázaní i tolerovaní umělci prodávali svá díla přes státní podniky. Morálka šla jednoduše stranou, protože důležité byly především dolary. 

Pokrytectví komunistického režimu 

Příkladem pokrytectví tehdejšího režimu se stala i velká zakázka do Íránu v sedmdesátých letech, na které se podílela pestrá skupina českých výtvarníků. Šlo o uměleckou výzdobu paláce íránské královské dynastie a vedle sebe tehdy pracovali lidé s napjatými vztahy k režimu i ti, kteří fungovali v oficiálních strukturách. Spojoval je přitom společný cíl – splnit požadavky, které neměly s ideologií nic společného, ale přinášely peníze. 

Napětí vyvrcholilo až koncem sedmdesátých a začátkem osmdesátých let. Západ tehdy začal otevřeně podporovat umělce z východního bloku a nabízel jim prostor k prezentaci. Někteří odmítli ze strachu, jiní z principu. Objevily se i pololegální akce doma, jako například výstavy maskované jako sportovní výzdoba, které režim chvíli toleroval a pak tvrdě ukončil. Ironií současné doby je nicméně fakt, že právě díla tehdy zakázaná patří k těm nejžádanějším.