V roce 1952 připravil londýnský smog o život tisíce lidí

Vůbec nejhorší smogový den nastal 5. prosince 1952. Řidič taxíku, projíždějící centrem města, popisoval, jak se musel spoléhat na navigaci muže pochodujícího před vozem, protože téměř nic nebylo vidět. Veřejná doprava utichla, vlaky nejezdily, a viditelnost omezená na pět metrů či méně vytvořila atmosféru, kde chodci sotva mohli vidět na špičky svých bot. Londýn roku 1952 nebyl jen postižen smogem, nýbrž také tísní nedořešených válečných následků. 

Poválečná pochmurná atmosféra

Centrum města stále obsahovalo ruiny zničených domů, které připomínaly hrůzu minulého konfliktu. Město, jež se mohlo zdát chudobné a ještě nezotavené, čelilo dramatickým okolnostem. V listopadu a začátkem prosince se počasí výrazně zhoršilo, a městská hromadná spotřeba uhlí způsobila, že inverze vytvořila neprůstupnou vrstvu smogu. Vzpomeňme na rok 1661, kdy spisovatel John Evelyn vydal pravděpodobně první knihu o znečištění vzduchu v Londýně. Popisoval, jak uhelný dým zatemňoval město a činil z něj nezdravé místo. Ovšem v roce 1952 byl Londýn na pokraji kolapsu, a to kvůli kombinaci extrémního chladu, nekvalitního uhlí a průmyslové revoluce, která přivedla do města továrny a další emise. 

Obrovský smog

Diskuze a spory o znečištění vzduchu probíhaly již v 19. století, s vytvořením parlamentního výboru v roce 1819, který zkoumal dopady průmyslových emisí. Avšak přes veškerou snahu o osvětu a regulaci narazil výbor na odpor průmyslu poháněného uhlím, považovaného za základ pokroku a bohatství. V roce 1952 většina obyvatel Londýna topila nekvalitním uhlím, a elektrárna Battersea, tehdy stále funkční, byla symbolem produkce energie z tohoto paliva. Samotný smog paralyzoval všechny aspekty života v Londýně. Doprava stála, sportovní události byly zrušeny, kina nehrála, a město se stalo lovištěm pro zloděje. 

iZdroj fotografie: Willem van de Poll / Creative Commons / CC BY-SA

Následky

Bylo to hotové peklo. Tehdy, podle prvních odhadů, přišly kvůli smogu o život 4 000 lidí. Později však výzkumy prozradily, že by obětí mohlo být až na 12 000. Další lidé si pak odnesli dlouhodobé poškození zdraví. Teprve roku 1953, pod nátlakem veřejnosti, byla zřízena parlamentní komise, která měla zkoumat příčiny a dopady znečištění vzduchu. Následný Clear Air Act v roce 1956 představoval první kroky k regulaci emisí, ale trvalo několik let, než se Londýn vzpamatoval. Historie však ukázala, že diskuse o životním prostředí a udržitelnosti stále pokračují, až do současnosti, kde hledání optimálních řešení zůstává obrovskou výzvou.