Sklenice na okurky se v aukci prodala za půl milionu. Vyráběla se jen 5 let, pak továrna vyhořela i se skladem

Prosincová aukce v roce 2007 vynesla za jednu jedinou sklenici Van Vliet Improved 23 500 dolarů, v přepočtu přes 560 000 korun. Nebyla to náhoda.

Foto: PxHere

Kdo si představí zavařovačku na okurky, vidí něco za pár korun z regálu. Jenže exemplář, který se 5. prosince 2007 prodal v aukci North American Glass, neměl s regálovou sklenicí společného skoro nic. Žlutozelené sklo protkané jantarovými víry, stovky drobných bublinek uvězněných v tavenině, originální železná svorka s původním drátem a skleněné víčko, které na sklenici sedělo od chvíle, kdy ji někdy mezi lety 1881 a 1885 vyrobili v malé pensylvánské sklárně. Aukční odhad zněl na 20 až 30 tisíc dolarů. Kladívko spadlo na 23 500.

Učitel, patent a požár

Za sklenicí stojí Warren R. Van Vliet, učitel ze Stroudsburgu v Pensylvánii, který 3. května 1881 získal patent na neobvyklý uzávěr. Místo klasického Masonova závitu použil skleněné víčko stahované kovovou svorkou a drátem omotaným kolem těla nádoby. Podle Monroe County Historical Association Van Vliet spolupracoval s partnerem Jacksonem Lantzem a výrobu zajišťovala místní sklárna. V roce 1885 ale továrnu zničil požár. Skladované sklenice i kovové díly shořely a provoz už nikdo neobnovil. Celá výrobní éra trvala zhruba čtyři roky.

Právě ta krátkost je první vrstvou vzácnosti. Čím méně kusů vzniklo, tím méně jich mohlo přežít sto čtyřicet let.

Proč zrovna tenhle kus stál tolik

Samotná značka Van Vliet je vzácná, ale ne každý exemplář má cenu malého bytu. V roce 2019 nabízela American Glass Gallery tři akvamarínové Van Vliety s odhady 700 až 2 500 dolarů. Solidní částky, ale řádově jinde. Rozdíl udělala kombinace znaků, které se u vydraženého kusu sešly najednou:

• Barva: žlutozelené sklo s jantarovými víry, podle aukčního popisu šlo o „jeden ze dvou známých barevných Van Vlietů“. Běžné kusy jsou akvamarínové.
• Charakter skla: obrovské množství drobných bublinek, typický znak raného ručního foukání, který potvrzuje originalitu.
• Kompletní originální uzávěr: skleněné víčko, železná svorka i drát, vše od narození sklenice, žádné „přiženěné“ díly z jiného kusu.
• Minimální poškození: jen drobný úlomek na okraji, žádné praskliny.
• Číslo formy 13 vyražené na dně, ne datum výroby, ale identifikátor formy, který sběratelům pomáhá párovat kus s katalogovanými exempláři. U jiných Van Vlietů se objevují čísla 0, 4 nebo 9.
• Provenience: sklenice pocházela ze sbírky George McConnella, což je v úzkém světě sběratelů starých sklenic doložitelný a respektovaný původ.

Bez barevné varianty a bez kompletního uzávěru by šlo pořád o vzácnou sklenici. Ale ne o kus, který přestřelí cenové patro celého segmentu. Ve stejné aukci se jiné sběratelské sklenice prodávaly za desítky až stovky dolarů.

117,5násobek za třicet let

Příběh téhle konkrétní sklenice má ještě jeden rozměr: v roce 1977 změnila majitele za 200 dolarů. O třicet let později za 23 500. Nominální nárůst 117,5krát. Stojí za tím vyzrálost specializovaného trhu, lepší dostupnost informací o vzácnosti jednotlivých variant a rostoucí konkurence mezi sběrateli, kteří přesně vědí, co kupují.

A trh se nezastavil. Podle Historical Glass Collectors Society se v prosinci 2025 prodal další jantarový Van Vliet za 32 043 dolarů. Značka tedy není jednorázovou kuriozitou, zůstává v absolutní špičce sběratelských zavařovacích sklenic vedle rarit jako Canton Domestic (18 150 dolarů) nebo barevný Mason’s Patent 1858 (10 230 dolarů).

Co z toho plyne pro českou kredenc

V českých domácnostech se americký Van Vliet s originálním uzávěrem prakticky neobjeví. Na přelomu 19. a 20. století se tu používaly systémy REFORM, WECK, INWALD, REX nebo VICTORIA, později pak všudypřítomné sklenice OMNIA. Na Aukru se letos nabídka zhruba 130 kusů OMNIA prodala za 3 koruny. Srovnatelně silný český aukční precedent u běžné zavařovací sklenice v řádu statisíců korun jsme nedohledali.

Přesto platí obecný princip: i zdánlivě obyčejný předmět může mít skrytou hodnotu, když se sejde správná kombinace stáří, vzácnosti, originality a stavu. Kdo najde na půdě starou sklenici s neobvyklým reliéfem, nestandardní barvou, původním víčkem a kovovými díly, neměl by ji rovnou vyhodit. Číslo na dně není datum výroby, je to číslo formy. A agresivní čištění kovových částí nebo výměna víčka může zničit právě to, co dělá kus cenným.