Bití, pálení, hlad a mráz – tresty, které rozdávala za banální chyby, připomínaly spíš mučírnu než šlechtický dvůr.
Jméno Darja Nikolajevna Saltykovová dodnes nahání husí kůži. Tahle ruská šlechtična z 18. století dokázala zneužít svou moc nad nevolníky tak brutálně, že se o ní šeptalo po celém okolí Moskvy. A to jsou v Rusku přitom, jak se říká, zvyklí na ledacos. Lidé se jí báli víc než moru a její panství se stalo místem, kam se chodilo jen se staženým žaludkem. A právem. Podle některých zdrojů měla na svědomí až 139 lidských životů.
Moc, která z člověka udělá monstrum
Saltykovová se narodila roku 1730 do vážené rodiny Ivanovových. Její původ jí zajistil bohatství, ale vážnost ne – musela stát v pozadí stejně jako většina žen tehdejší doby. Zlom přišel po smrti manžela, kdy zdědila rozsáhlé panství a získala prakticky neomezenou moc nad stovkami nevolníků. Jenomže se velmi rychle ukázalo, že s ní neumí zacházet, jak by se tak řeklo. Začalo to banalitami. Špatně vytřená podlaha, křivě složené prádlo, pomalá práce… Je celkem pochopitelné, že za takové prohřešky ukládala tresty. Jenže ty její neměly s výchovou nic společného.
Saltyčicha a lidojedka
Nevolníky mlátila holemi a poleny, pálila ohněm, trhala jim vlasy i uši kleštěmi a, aby toho nebylo málo, nechávala také své oběti hladovět nebo mrznout nahé v zimě. Většinou šlo o mladé ženy a dívky, které na panství pochopitelně sloužily nejčastěji. Lid jí začal říkat Saltyčicha a také lidojedka, protože se okolím šířily i fámy o kanibalismu. Ty se ale nikdy nepodařilo prokázat.
Za svá provinění zůstala v cele, ale klášterní
Dlouho se zdálo, že je Saltykovová nedotknutelná. Koneckonců – na váženou ruskou šlechtičnu si prostě jen tak někdo netroufl. Zlom nastal až ve chvíli, kdy se dva nevolníci odhodlali napsat přímo carevně Kateřině Veliké. Měli k tomu pádný důvod – oba totiž přišli rukou své paní o manželky. A carevna opravdu zasáhla. Nařídila rozsáhlé vyšetřování, které trvalo šest let. Během něj se povedlo lidojedce prokázat 38 vražd, u těch ostatních chyběly pádné důkazy. Ale i to stačilo.
Všechny oběti by stačily na trest smrti, jenže ten už byl v té době zrušen. Místo toho musela Saltykovová hodinu stát na pranýři s cedulí „mučitelka a vražedkyně“. Pak skončila na doživotí v klášteře v Moskvě. Nejspíš ji to mělo přimět k pokání, a tím spíš, že prvních jedenáct let strávila v temné cele bez oken. Ale převýchova byla marná. Až do své smrti v roce 1801 totiž všem návštěvám zarputile tvrdila, že jí bylo ublíženo. A odpovědnost za své jednání nikdy nepřevzala.