Jak poslední 2 piloti kamikaze podvedli smrt: Zemřít pro svou vlast byla pocta. „Uchazeči“ procházeli přísným výběrem

Hisao Horiyama se o své budoucí smrti prvně dověděl z bílého papírku, který mu dával možnost přihlásit se jako kamikaze. Ve věku 21 let se dostal do japonské války se Spojenci a věděl, že existuje jen jedna cesta. Bez váhání proto souhlasil s náletem do americké válečné lodi. Bylo to na sklonku roku 1944 a válka se obracela proti Japonsku. Do nové jednotky kamikaze byli verbováni bojovníci ochotní zemřít.

Nejvyšší naplnění vojenské povinnosti

„Skončili jsme výcvik a dostali papír se třemi možnostmi. Přihlásit se s nadšením, jen se přihlásit, nebo odmítnout,“ vypráví Guardianu dnes 92 Horiyama. Do ledna 1945 se sebevražedných misí zúčastnilo přes 500 letadel, protože rostl strach z americké invaze na japonskou pevninu. Do konce války zemřelo víc jak 3 800 pilotů. Ačkoli se vedou stále diskuse o jejich efektivitě, rozhodně poškodili desítky amerických plavidel.

iZdroj fotografie: Depositphotos

„Na smrt jsme tolik nemysleli,“ vysvětluje Horiyama. „Byli jsme cvičeni k potlačení emocí. I když jsme měli zemřít, znali jsme důvod. Smrt tak byla nejvyšším naplněním povinnosti a nesměli jsme se vrátit.“ Jako ostatní piloti musel napsat dopis, který bude po misi poslán jeho rodině. „Byl jsem zlobivé dítě a ve škole mi to nešlo. Řekl jsem otci, že mě mrzí, že jsem byl tak mizerný žák. Chtěl jsem, aby na mě byl hrdý, takže jsem se přihlásil k této jednotce.“

Jeden vděčný, druhý jen zmatený

„Matka byla ale naštvaná. Před svou smrtí mi řekla, že by otci nikdy neodpustila, kdybych zemřel jako kamikaze. Jsem tedy císaři vděčný, že válku zastavil.“ Japonci tyto mise prováděli až do momentu, kdy 15. srpna 1945 Hirohito oznámil, že Japonsko kapituluje. Říkal to lidem otřeseným jadernými výbuchy v Hirošimě a Nagasaki. „Rádio jsem kvůli šumu moc neslyšel. Ale jeden člověk začal hlasitě plakat. Tehdy jsem pochopil, že jsme prohráli.“

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ne každý byl ale ve víře v čestnou smrt tak pevný. Takehiko Ena zprávu přijal se zmatením. „Cítil jsem, jak se mi z tváře vytrácí krev,“ řekl Guardianu. „Piloti si vždycky blahopřáli, když byli vybráni pro misi. Bylo ale zvláštní to nějak slavit.“ Ena byl vtažen do vyčerpaných řad námořnictva ve 20 letech jako student prestižní Waseda univerzity v Tokiu. Mezi piloty jednotky na jihu Japonska byl vyslán v dubnu 1945, když byly kamikaze lety nejvíce aktivní.

Stávkující technika a tři na ostrově

Dne 28. dubna 1945 se mu nepodařilo odstartovat z letiště, další pokusy selhaly, když byl nucen k nouzovému přistání na japonské základně. Stále měl přitom u sebe bombu určenou pro nepřítele. O dva týdny později se chystal k třetímu pokusu, kdy ho měl provázet kopilot a o dva roky mladší komunikační důstojník. Stávkující motor je ale poslal do moře. Všichni tři přežili a doplavali na nedaleký ostrov, kde zůstali přes 2 měsíce.

Krátce poté bylo Japonsko poraženo. Enova úleva posílila jeho optimismus pro budoucnost. Japonsko se chystalo obnovit zničená města a sčítalo ztráty z vojenského dobrodružství na asijské pevnině. „Bylo nám smutno po kamarádech, které jsme ztratili během války, ale taky jsme si představovali, jak obnovíme naši zemi.“ Ocenili také novou ústavu, jejíž „pacifistický“ článek omezil japonské válečnictví na čistě obrannou úlohu.