Literární klasika Kniha džunglí se dočkala mnoha vydání i filmových adaptací. Málokdo však ví, že nejslavnější postavu inspiroval skutečný chlapec nalezený v džungli.
V 60. letech 19. století našli lovci v jeskyni v indické džungli osiřelého chlapce. Nikdy se nesetkal s lidmi, nedokázal chodit vzpřímeně a živil se jen syrovým masem. Událost se přihodila v roce 1867, kdy lovci v okrese Bulandshahr v severoindickém Uttarpradéš pravidelně vyráželi do pralesů. Našli tehdy osamělou jeskyni, která měla být podle okolních stop doupětem osamělého vlka. Místo toho ale nalezli 7letého chlapce.
Dítě, které bylo v péči vlků
Původně ho měli za možnou kořist pro vlky, neprojevil ale jakékoli známky porozumění jazyku. Lezl navíc po čtyřech, vyl i vrčel jako vlci, chránil své místo před lidmi. Lovci tedy dítě porostlé srstí odvedli a umístili do sirotčince v nedalekém Agru. Tam ho pokřtili misionáři a dostal jméno Dina Sanichar dle hindského slova pro „sobotu“. Lovci i jeptišky dospěli k závěru, že Sanichar musel být v džungli opuštěný po celá dlouhá léta.
Došlo tedy k pokusu vrátit dítě do civilizace, léta v přírodě se na něm ale neodvratně podepsala. Nerozuměl řeči ani gestikulaci, držel se své syrové diety a nebyl schopen normálního pohybu. Každé jídlo předem důkladně očichal a jen při vhodnosti vůně ho byl ochoten sníst. Jedním z řady zvláštních návyků bylo i broušení a ostření zubů pomocí malých kostí, které mu po jídle zbyly z masa. V sirotčinci strávil Sanichar skoro 30 let.
Nejen návyky, ale i zlozvyky
Postupem času se přece jen naučil běžné chůzi a porozuměl i některým slovům. Nikdy však neovládl lidský jazyk do použitelné podoby. Ačkoli nikdy nepustil „vlčí výchovu“, osvojil si běžné lidské návyky, například oblékání. Bohužel včetně zlozvyků, protože se naučil i kouřit. Zajímavá je také skutečnost, že se nejednalo o jediné dítě tohoto typu, které se v tomto konkrétním sirotčinci objevilo. Když tam byl, objevili se další dva chlapci a také dívka.
Podle dobových svědectví s nimi Sanichar docela dobře vycházel a všichni 4 si spolu i pravidelně hráli. Pravdou je, že děti pocházející z volné přírody nebudily v té době a prostředí jakoukoli senzaci, nota bene v Indii. Šlo vlastně o dobře známý fenomén, až mají někteří lidé podezření, že je většina těchto příběhů jen smyšlenkou. Takto nalezené děti mohly být i mentálně postižené, odmítnuté vlastní rodinou a poslány do dětského domova.
Možné další původy dětí
Další teorií bylo, že misionáři vlastně nechápali podivné chování těchto dítek. Jediné vysvětlení, na kterém se dokázali shodnout, byl právě přírodní původ. Existuje ovšem hned několik prokazatelných případů takto vyrůstajících zvířat. Dítě zcela vyloučené z lidské komunity vyrostlo mezi zvířaty. Například ukrajinská vesničanka Oksana Malaya byla v 80. letech vychovávána už od 3 let psi a dalšími běžnými zvířaty. Jak k tomu došlo?
Oba rodiče nebohé dívky byli totiž těžcí alkoholici a výchovu své dcery naprosto zanedbávali. Oksana tak postupně převzala zvířecí zvyky. Chodila po čtyřech, spala na zemi, štěkala a vrčela. Život reálné předlohy Mauglího z románu Rudyarda Kiplinga nakonec zničila právě naučená neřest. Sanichar si následkem častého kouření přivodil tuberkulózu, na kterou zemřel ve věku asi 34 – 35 let. Stále v sirotčinci, kde strávil tři desítky let života.
Jací další divocí lidé vás napadají?
Technika
|
PŘEČTENÍ: 13989
