Když gilotina setnula poslední hlavu: Odsouzený vnímal ještě 30 vteřin od popravy, dav si máčel kapesníky v jeho krvi

Dne 10. září roku 1977 se tuniský imigrant Hamida Djandoubi stal poslední obětí popravy gilotinou ve Francii. Celých 38 let po buřičském setnutí Eugena Weidmanna, jenž se stal poslední obětí, která byla tímto způsobem sťata veřejně. Gilotina se stala efektivním nástrojem, jak někoho usmrtit a zároveň vyjádřit veřejné stanovisko. Kromě toho se jednalo také o formu veřejné zábavy. Zajímavé však je, že si to celé našlo cestu i do 20. století.

Sériový vrah a příliš vášnivý dav

Poslední veřejná poprava gilotinou se odehrála v roce 1939, kdy byl sériový vrah Eugen Weidmann sťat před davem stovek lidí. Nicméně přihlížející se natolik rozvášnili, že se země rozhodla všechny veřejné popravy zakázat. Nezastavilo to ovšem použití gilotiny za zavřenými dveřmi. Poslední poprava tímto způsobem tak ukončila život Hamida Djandoubi v roce 1977. Je to například celých 5 měsíců poté, co byl v kinech uveden první díl Hvězdných válek.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Hamida Djandoubi byl imigrant z Tunisu, který byl shledán vinným z únosu, mučení a vraždy své přítelkyně, Francouzky Elisabeth Bousquet. Když byl v únoru 1977 odsouzen k smrti, snažil se dvakrát odvolat. Ani jednou to nevyšlo. Neschopen změnit svůj osud byl popraven ve 4.40 ráno 10. září na dvoře věznice Baumetter v Marseille. Jakmile čepel dopadla, byl konečnou obětí tohoto způsobu popravy v celé francouzské historii.

Vnímání ještě po smrti

V té době již ubývala jak veřejná, tak i úřední podpora gilotiny jako nejvyššího trestu. Děsivé detaily Djandoubiho popravy to jen zhoršily. Podle zpráv, které se nakonec dostaly na veřejnost, totiž zůstal při vědomí ještě asi 30 vteřin po oddělení hlavy. O 4 roky později už tento nejvyšší trest neexistoval. Ačkoli se o této popravě hodně mluvilo, proběhla bez účasti veřejnosti – kvůli zákonu schválenému po popravě Eugena Weidmanna.

iZdroj fotografie: Depositphotos

Ta se odehrála 17. června 1939 a šlo o odsouzeného Němce, který se přistěhoval do Francie s vidinou rychlého zbohatnutí. Spolu se dvěma přáteli si pronajal vilu v Saint-Cloud v Paříži. Sem pak unášeli bohaté turisty, okrádali je a nakonec vraždili. Na počátku roku 1939 byl Weidmann spolu s oběma přáteli zatčen. Oba si nejspíš zařídili kratší pobyt ve vězení, on ale takové štěstí neměl. Jeho poprava byla nařízena veřejně před věznicí Verasilles.

Poprava, která způsobila davovou hysterii

Událost však zažehla masový chaos a hysterii celého přihlížejícího davu. Prezident Albert Lebrun tedy zakázal jakékoli budoucí veřejné popravy. Dav byl notně opilý a někteří si dokonce do krve popraveného namáčeli kapesníky, aby měli suvenýr. Shodou okolností tu byl i britský herec Christopher Lee, který si vybavoval „silné hučení, křik, stejně jako spěch diváků k mrtvole. Někteří si do krve na dláždění namáčeli na památku kapesníky.“

V zájmu ukončení podobných veřejných excesů a šílených novinových titulků pak prezident nadobro zastavil tento způsob poprav. A i když byl Eugen Weidmann poslední veřejně popravený, konec tomu nasadila až uzavřená poprava Hamida Djandoubiho. Staletí trvající tradice stínání zločinců pomocí mohutné padající čepele tak došla svého konce. První byla provedena 25. dubna 1792, celková doba jejího používání tak dosáhla téměř 2 století.