Posádka Sojuzu 11 zahynula při návratu z orbitální stanice. Kabina ztratila tlak během letu

Loď přistála téměř bezchybně. Tři kosmonauti uvnitř byli mrtví už desítky minut před dosednutím.

Foto: Das Bundesarchiv - licence CC BY-SA 2.0

Ráno 30. června 1971 záchranný tým na kazašské stepi sledoval sestup návratového modulu Sojuzu 11. Padák se otevřel správně, brzdící motory zapálily těsně nad zemí, kabina dosedla. Rutina. Jenže když technici odklopili poklop, našli tři nehybná těla připoutaná v sedadlech. Georgij Dobrovolskij, Vladislav Volkov a Viktor Pacajev nejevili žádné známky života. Resuscitace byla marná. Mise, která měla být triumfem, první dlouhodobý pobyt na orbitální stanici v dějinách, skončila tichou katastrofou, kterou nikdo na zemi nezaregistroval v reálném čase.

Dvacet tři dní na Saljutu 1

Posádka Sojuzu 11 odstartovala 6. června 1971 z Bajkonuru. Původně měli letět jiní, hlavní posádku vedl Alexej Leonov, první člověk ve volném vesmíru. Dva dny před startem ale lékařská kontrola odhalila na rentgenu Valerije Kubasova nález podezřelý z tuberkulózy. Pravidla vyžadovala výměnu celé trojice, ne jednoho člena. Nastoupili náhradníci: Dobrovolskij, Volkov, Pacajev. Kubasovův nález se později ukázal jako alergická reakce. Leonovovu posádku tato náhoda zachránila.

Na Saljutu 1 strávili kosmonauti 23 dní a provedli přes 140 experimentů: kardiovaskulární měření, biologické pokusy, pozorování Země i astronomická pozorování. Mise ale nebyla bezproblémová. 16. června se na stanici objevil kouř a zápach spáleniny po elektrickém incidentu. Posádka se dočasně stáhla do Sojuzu a zvažovala nouzový návrat. Nakonec pokračovala, ale mise byla zkrácena o šest dní. Únava a napětí se kumulovaly.

Ventil, který se neměl otevřít

Návrat začal 29. června odpoledne moskevského času. Sojuz se odpojil od Saljutu, provedl brzdicí zážeh a vstoupil do standardní sekvence sestupu. Devět minut po konci zážehu přišel klíčový okamžik: oddělení tří modulů lodi, orbitálního, návratového a servisního. Pyrotechnické nálože, které moduly od sebe odtrhly, se měly odpálit sekvenčně. Místo toho se odpálily současně.

Mechanický ráz otevřel vyrovnávací ventil na návratovém modulu. Šlo o ventil konstruovaný k tomu, aby vpustil vnější vzduch do kabiny nízko v atmosféře pod padákem, kdy už je tlak venku dostatečný. Ve výšce kolem 170 kilometrů ale venku nebylo nic než vakuum. Kabina začala ztrácet tlak.

Podle technické rekonstrukce NASA biomedická telemetrie zaznamenala extrémní fyziologickou reakci posádky už po čtyřech sekundách. Z polohy těl a stavu přepínačů vyplývá, že se kosmonauti odpoutali z pásů, vypnuli rádia (zřejmě aby slyšeli syčení unikajícího vzduchu) a pokoušeli se závadu najít. Ventil ale neměl vlastní alarm, byl umístěný pod sedadlem mimo dosah a chyběl jakýkoli nouzový způsob uzavření. Bezvědomí přišlo v řádu desítek sekund. Smrt nastala do zhruba dvou minut.

Návratový modul přitom pokračoval v automatickém sestupu. Padák se rozvinul, tepelný štít fungoval, přistávací sekvence proběhla nominálně. Loď přistála, jako by se nic nestalo.

Kompromis, který se toleroval příliš dlouho

Proč tři muži letěli bez skafandrů? Odpověď je konstrukční, ne ideologická, ale rozhodnutí padlo v prostředí, kde ideologie tlačila na výsledky. Návratový modul Sojuzu byl navržen pro tři kosmonauty. Tři kosmonauti ve skafandrech se do něj ale nevešli. Jak později popsal Boris Čertok, veterán sovětského kosmického programu, ve svých memoárech „Rakety a lidé“, odpůrci letu bez skafandrů existovali, ale po sérii misí bez dekomprese převládl pocit, že tlaková integrita kabiny je dostatečně spolehlivá. Skafandry znamenaly hmotnost, objem a složitost navíc, a tříčlenná posádka byla politická priorita.

Pro srovnání: NASA u programu Apollo od začátku certifikovala skafandry pro start i návrat. Nešlo o to, že by Američané byli prozíravější, šlo o odlišnou konstrukční filozofii a jiné rozložení rizik. Sovětský kompromis fungoval, dokud fungoval. A pak přestal.

Vyšetřovatelé po nehodě poměrně spolehlivě určili, který ventil se otevřel a kdy. Hůře se ale dokazoval samotný spouštěč. Oficiální vysvětlení vzniklo rekonstrukcí z telemetrie, stop pyrotechnického prachu a simulací. Ty přitom nedokázaly závadu snadno zopakovat, až kombinace separačního rázu a nepravděpodobné montážní odchylky vytvořila scénář, který se stal oficiálním vysvětlením.

Co se změnilo, a co se tajilo

Sovětský svaz po katastrofě zastavil pilotované lety na dva roky. Sojuz prošel přepracováním. Když v září 1973 odstartoval Sojuz 12, nesl jen dva kosmonauty, a oba měli skafandry. Od té doby jsou skafandry při startech a přistáních Sojuzů standardem. Dnešní posádky používají skafandry Sokol a kapacita lodi se časem vrátila ke třem místům, ale princip vrstvené ochrany už nikdo nezpochybnil.

Veřejnost v Sovětském svazu se o smrti kosmonautů dozvěděla okamžitě, státní smutek byl masivní, pohřeb na Rudém náměstí sledovaly miliony lidí. Technická příčina ale zůstala utajená. Podrobnosti sovětský konstruktér sdělil NASA až v roce 1973, při přípravách společného projektu Apollo–Sojuz, výměnou za americké zkušenosti z havárie Apolla 13. Tragédie tak paradoxně otevřela jeden z prvních kanálů technické spolupráce mezi soupeři studené války.

Tiché selhání

Sojuz 11 nezničila exploze ani srážka. Zabil ho jeden ventil o průměru několika milimetrů, který se otevřel o pár minut dříve, než měl. Tři muži neměli skafandry, neměli alarm, neměli čas. Právě proto je tahle katastrofa tak znepokojivá: neukazuje, že vesmír je nebezpečný, ale že jeden dlouho tolerovaný kompromis může po sérii úspěchů selhat najednou a definitivně.