Pod mayskou pyramidou objevili překvapivou technologii. Mayové předběhli dobu
Nešlo o tajnou komoru, ale o něco možná ještě důležitějšího. V Tikalu vědci popsali systém, který mohl po staletí držet při životě celé město. A tím to teprve začíná.
Obsah článku
Na tomhle objevu je nejzajímavější právě to, že nevypadá jako legenda. Vědci v Tikalu neodhalili skryté zařízení pod pyramidou, ale stopu po promyšleném čištění vody v rezervoáru Corriental. A v místě bez stálé řeky či jezera to mění úplně všechno.
Ne pod pyramidou, ale v rezervoáru
Ne pod chrámem, ale v nádrži. To je klíč k celému objevu. Titulek může svádět k představě vykopaného zařízení, jenže vědci četli neporušené sedimenty rezervoáru Corriental a jejich minerální složení určovali pomocí XRD analýz vzorků z jader i výkopů.
Právě tam našli zeolit, nikoli v nějaké skryté komoře. Studie Zeolite water purification at Tikal, an ancient Maya city in Guatemala, zveřejněná 22. října 2020, sama označuje Corriental za důležitý zdroj pitné vody pro město.
Právě v tom podle redakce VědaŽivě leží skutečný význam titulku. Ne v senzaci, ale v doložené technologii přežití. A teprve podmínky v samotném Tikalu ukazují, proč je to tak silné.
Město bez řeky a voda, o kterou se bojovalo
Měřítko překvapí okamžitě. Kolem roku 830 n. l. žilo v Tikalu podle odhadů 40 až 62 tisíc lidí. Město přitom nemělo stálou řeku ani jezero, takže rezervoáry nebyly okrasou, ale podmínkou života.
Jenže ani voda v nich nemusela být bezpečná. Sedimenty z Temple a Palace Reservoir podle studie ve Scientific Reports ukázaly vysoké hodnoty rtuti a zvýšené fosfáty. DNA analýzy tam navíc doložily sinice rodů Planktothrix a Microcystis.
- vysoké hodnoty rtuti
- zvýšené fosfáty
- sinice, jejichž mikrocystiny podle studie odolávají i převaření
Najednou tak nešlo jen o to vodu shromáždit. Šlo o to ji vyčistit chytřeji než ostatní. A právě tady vstupuje do hry řešení, které z dnešního pohledu působí překvapivě moderně.
Filtr, který nebyl náhoda
Řešení nepřinesl rituál, ale filtr. Autoři popisují směs clinoptilolitu, mordenitu a hrubého až velmi hrubého euhedrálního křemene. Tedy konkrétní filtrační systém v Corrientalu, ne vágní domněnku.
Právě v tom leží mayský náskok. V praktickém inženýrství, ne v legendě. Studie jako pravděpodobný zdroj uvádí hrubě krystalický tuf v oblasti Bajo de Azúcar asi 30 kilometrů severovýchodně od Tikalu, kde vyvěrá pitná voda. Když redakce VědaŽivě skládá obraz dohromady, vychází z něj infrastruktura, ne náhoda ani jednorázový pokus.
Čas ten dojem ještě zesiluje. Šest AMS radiokarbonových dat z Corrientalu dává intervalu 2185 až 965 cal yr BP pevné ukotvení, takže systém fungoval od pozdně předklasického do raně poklasického období. Poslední sci-fi iluze tady mizí, zůstává dlouhá technická disciplína. A když se k tomu přidá velikost celé nádrže, dostává nález ještě větší váhu.
Starověká vodárna, ne kuriozita
Corriental nehrál vedlejší roli. Podle Scientific Reports patřil k největším nádržím v Tikalu a pojal asi 58 milionů litrů vody. To už nepřipomíná experiment pro hrstku vyvolených, ale obří vodní infrastrukturu, která nesla každodenní život města.
Výjimečnost jde ještě dál. Tentýž článek uvádí, že zeolit v Corrientalu zajišťoval bezpečnou pitnou vodu déle než 1000 let a představuje nejstarší známé použití zeolitu v západní hemisféře. Autoři zároveň mluví o nejstarším známém využití zeolitu k dekontaminaci pitné vody na světě.
Moderní jazyk pro tenhle dávný nápad nabídla 17. října 2023 studie Lisy J. Lucero v PNAS. Navrhuje, že mayské rezervoáry fungovaly podobně jako dnešní constructed wetlands, tedy uměle vytvářené mokřady pro čištění vody, a staví ten výklad na vykopávkách, sídelních mapách, sedimentech i dnešních mokřadech.
Verdikt redakce VědaŽivě proto zní střízlivě. Mayové nepředběhli dobu magií ani tajnou technikou pod pyramidou, ale promyšleným čištěním a ukládáním vody, které moderní výzkum umí číst i dnešním jazykem. A právě proto tenhle objev nepůsobí jako kuriozita, ale jako otázka, která v hlavě zůstává i po dočtení.